neděle, 11. září 2011

Gustav Mahler - vokální tvorba na hudebních nosičích

Napsal(a) 

V HARMONII 7/2010 jsem se zaměřil na kompletní nahrávky Mahlerových symfonií. Písňové žánry se co do významu zpravidla nemohou rovnat velkým symfonickým partiturám. U Gustava Mahlera však je tomu zcela jinak. Vedle rozsáhlých, mnohdy i celovečerních symfonických skladeb zaujímají písně – seřazené v původních či dodatečných cyklech – zcela mimořádné postavení. Jde o další příklad mahlerovské rozporuplnosti, jakou nacházíme uvnitř jeho vlastních děl v podobě náladových ploch, často nečekaně proměnlivých, anebo ve formální výstavbě a žánrové nedefinovatelnosti některých skladeb. Jinými slovy: drobná píseň u Mahlera je v podstatě stejně hlubokou výpovědí jako celovečerní symfonie. Monumentální cyklus devíti dokončených symfonií má tedy ve vokálních formách, jež jsou více či méně zaměřené na písňový žánr, adekvátní protějšek. Díky méně exponovaným hudebním sazbám, menšímu zvukovému obrazu a v neposlední řadě i z hlediska časového jsou pro případ zvukových záznamů mnohem přístupnější a reálnější. Proto je jejich diskografie obrovská a každý cyklus by co do svých nahrávek zasloužil zvláštní rozsáhlou interpretačně analytickou studii. Náš text se může pokusit pouze o jakousi strohou selekci a poněkud blíže se zastavit vždy u jedné zvolené nahrávky. Je mi jasné, že právě výběr může vyvolat výhrady, neboť se nemůže ubránit subjektivnímu názoru.

Byly to právě písně, které poprvé Mahlera představily na zvukových nosičích. Posloucháme-li nahrávky z počátku století, pochopíme velmi brzy, že tomu ani jinak být nemohlo. Původní nahrávací technika byla mnohem laskavější k sólistům než k celým ansámblům – tedy v případě Mahlera k pěvcům než velkým symfonickým tělesům. Důkazem jsou prakticky všechny nahrávky zhruba do třicátých let minulého století, zvláště pak ty vůbec nejstarší dnes dosažitelné – čtyři písně ze sbírky Chlapcův kouzelný roh , natočené v roce 1915, a Písně z mladého věku pořízené o šest let později. Jejich sólistkou je německá sopranistka Grete Stückgold (1895 – 1977). Dosti zkreslený hlas pěvkyně i transponované party o celý tón výše nám budou vadit méně než zcela nepřijatelný zvuk Orchestru berlínské Státní opery s dirigentem Oskarem Friedem (některé prameny uvádějí, že jde o doprovodné těleso neznámé). Tam zároveň pochopíme, že nahrávky symfonií v té době neměly ještě smysl, ale zároveň zjišťujeme, jak nesmírně důležitý je v Mahlerových písních právě orchestrální part! Přesto k těmto nejstarším snímkům z let dvacátých a třicátých přistupujeme s úctou a obdivem.

Nemělo by smysl v našem putování za nahrávkami Mahlerovy vokální tvorby nadále postupovat chronologicky. Už ve třicátých letech se všechny písňové sbírky včetně Písně o zemi , ovšem s výjimkou kantáty Žalobné písně , objevily na gramofonových deskách. Některé záznamy jsou zajímavé, nicméně pravého docenění se Mahlerovy písně mohly dočkat až v dobách dokonalejších, zvláště pak stereofonních záznamů, datujících se od druhé poloviny padesátých let. Povšimněme si tedy jednotlivých sbírek a větších kompozic.

Písně potulného tovaryše jsou cyklem nejpopulárnějším. Už jeho první známou nahrávku (z roku 1939) můžeme poslouchat docela dobře v konfrontaci s ostatními novodobými, byť samozřejmě z hlediska technického se problémy přeslechnout nemohou. Velmi zvučný jasný a výrazově dynamický baryton Hermana Scheye , ač více dramatický než lyrický, nás jistě překvapí. Zpěv zvukově dominuje, ale ani orchestr už tentokráte není špatný, přestože působí velmi komorním dojmem (vynikají blíže sedící instrumentalisté, tedy smyčce). Překvapuje nás zvuková různorodost, celková dynamičnost, a to i za méně příznivých podmínek při natáčení (jde o záznam veřejného koncertu). Pojetí ovšem nutno přijímat jako naprosto autentické. Amsterodamský orchestr Concertgebouw a zvláště jeho dirigent Wilhelm Mengelberg zažili Gustava Mahlera přímo a už od počátku byli jeho oddanými interprety. První český příspěvek přišel samozřejmě později, nicméně je škoda, že se na něj často zapomíná. Mám na mysli nahrávku těchto písní (vyšly tehdy pod úsměvně nepřesným názvem Písně poutníka ) s Martou KrásovouČeskou filharmonií s italským dirigentem Antoniem Pedrottim . Tehdy v roce 1953 byla vedle desky se 4. symfoniíČeskou filharmonií pod taktovkou Karla Šejny a s Marií Tauberovou (z roku 1950) významnou událostí. Pro mnohé z nás to tehdy byla vůbec první setkání s Mahlerem. Zaujalo nás strhující podání sólistky Marty Krásové, niterné, hluboce procítěné, avšak bez jakékoliv známky falešného sentimentu či okázalosti. Na vynikající spolupráci naší filharmonie s Pedrottim (pro svět ho vlastně objevila ona!) vzpomínají pamětníci dodnes a přesvědčivým důkazem jsou jejich nahrávky – škoda, že většina jich je doposud (včetně tohoto Mahlera) jen na LP deskách! Těch poválečných nahrávek Písní potulného tovaryše je mnoho. V roce 1952 se s nimi poprvé představuje (s dirigentem Furtwänglerem ) jeden z pozdějších špičkových mahlerovských interpretů Dietrich Fischer-Dieskau (o rok starší je dnes rovněž dostupný záznam z veřejného koncertu). Ten potom v následujících letech pořídil ještě neuvěřitelných jedenáct nahrávek – s orchestrem i s klavírem. Je zajímavé porovnávat tyto nejstarší snímky s nejnovější nahrávkou s Berlínskými filharmonikyBarenboimem z roku 1989. V koncepci se příliš neliší, pouze jeho hlas zní plněji a jeho projev září více lidskou zralostí než mladickou výbušností, k jaké inspiruje text. Fischer-Dieskau především uplatňoval odjakživa dokonalou dikci, jež u něho vždy plně korespondovala s obsahem textu. Každá jeho píseň je dramatem, nikoliv exhibicí nádherného, dnes stále důvěrně známého basbarytonu. Neméně významně do výkladů tohoto Mahlerova písňového cyklu přispěl několika nahrávkami svým světlejším barytonem generačně mladší Thomas Hampson , zvláště dnes už legendárním, vídeňským snímkem pod taktovkou Leonarda Bernsteina . Ale pozoruhodné jsou v jeho podání tyto písně s klavírním doprovodem Davida Lutze . Těch dalších nahrávek a jejich skvělých interpretů jsou desítky! Ze starších připomeňme wagnerovskou sopranistku Kirsten Flagstad , samozřejmě několik nahrávek Christy Ludwig , Brigitty Fassbaender , Hermanna Preye , z novějších pak Anne Sofie von OtterThomase Quasthoffa . A nemůžeme opomenout produkce naše, jež pořídila ještě s Václavem Neumannem Věra Soukupová a později s Jiřím Bělohlávkem Dagmar PeckováIvan Kusnjer .

Je nutné si uvědomit, že většina pěvců natáčela i další cykly a naše následující výčty by se mohly opakovat, což ovšem by vedlo k samoúčelnému stereotypu. Zmiňme tedy nejzávažnější nahrávky – omlouvám se opět za subjektivní pohled! Tragickým, avšak charakterově zcela jiným protikladem k Písním potulného tovaryše jsou Písně o mrtvých dětech . Jednolitý cyklus je ojedinělý svým zaměřením, v němž hrůza z nejstrašnější tragédie, jaká může člověka potkat, nemá drtit, ale pomáhat v hledání východisek a vnitřního klidu! Při myšlence na jeho interpretaci se nám pravděpodobně vybaví představa bytosti, kterou toto neštěstí zasáhne nejhlouběji – představa truchlící matky. Přesto niterné texty Rückertovy jsou určeny spíše muži. Vůbec první nahrávku v roce 1928 uskutečnil Heinrich Rehkemper a jejich následující galerie je impozantní. Hluboké duševní rozpoložení cítíme z nahrávek Dietricha Fischera-Dieskaua , zvláště z té jeho v pořadí třetí z roku 1963 s Karlem Böhmem . Smutek a bolest, ovšem citově velmi zkázněnou, cítíme z výkonů Herrmanna Preye , Thomase Hampsona , z novější doby pak Bryna Terfela . První nahrávka ženy dnes známá a dosažitelná nese datum 1949 a jsou pod ní podepsáni Kathleen FerrierBruno Walterem . Mezi jejími následujícími kolegyněmi – altistkami, mezzosopranistkami či dramatickými sopranistkami – čteme například jména Kirsten Flagstad , Maureen Forrester , Janet Baker , Marilyn Horne , Jessye Norman , Brigitte Fassbaender , v novějších dobách Marjana Lipovsek , Waltraud Meier , Bernarda Fink , Iris Vermillion , Anne Sophie von Otter a v záplavě jmen nemůžeme přehlédnout opět naše pěvkyně Věru Soukupovou , Soňu ČervenouDagmar Peckovou . Zcela záměrně jsem si na závěr ponechal jednu z nejčastějších interpretek Christu Ludwig . Natočila tento cyklus několikrát, pokaždé s určitými koncepčními nuancemi. Zvláště pozoruhodný je její snímek s Herbertem von Karajanem . Ze strany dirigenta, který nebývá vždy se samozřejmostí řazen k typickým mahlerovským interpretům, jde o pojetí velmi ušlechtilé, technicky dokonalé, zvukově až omamné. Tím jsou například v druhé písni zdůrazněny „tristanovské“ pasáže, v poslední se pak orchestr rozbouří až do posluchačsky bolestných stavů! Christa Ludwig je pevnou součástí tohoto úžasného citově nabitého obrazu! Její až říkankové hýčkání ve třetí větě potvrzuje hrůznost okamžiku! Není dominantní – Karajan jí to nedovolí – ale ve spojení s mohutnou a dynamicky úchvatnou orchestrální sazbou její part získává zvláštní přesvědčivost a výrazovou sílu!

Třetí cyklus Písně na texty Friedricha Rückerta , genialitou dvou předcházejících uvedených souborů neprávem odstrkovaný, si rovněž nemůže stěžovat na nepozornost největších pěveckých osobností dávné i nedávné minulosti a současnosti. Může se pochlubit hned třemi nahrávkami z 30. let. Opět máme před sebou úctyhodnou plejádu mistrů pěvců – jmenujme za všechny alespoň Dietricha Fischera-Dieskaua (10 nahrávek!), Thomase Hampsona , Josého van DammaAndrease Schmidta . Je zajímavé, že mezi nahrávkami tohoto cyklu doposud nefiguruje jméno Thomase Quasthoffa . O to větší štěstí budou mít návštěvníci letošního Pražského jara. Z ženských sólistek se pak kromě již výše jmenovaných objevují i lyričtější sopranistky, neboť těmto lyrickým klenotům světlejší témbr obzvláště vyhovuje – Hilde Güden , Elisabeth Schwarzkopf , Maria Stader , Irmgard Seefried , Arleen Augér , Barbara Hendricks , Magdalena Hajóssyová , Christine Schäfer . Přiznejme ovšem, že v řadě případů jde o transpozice. O nahrávce Anne Sophie von Otter můžeme hovořit jako o mimořádném počinu! Málokde se můžeme setkat s takovou ukázkou absolutní lyriky! Její CD už od počátku nabízí nevídaně nádherný zpěv s jemným orchestrálním komorním doprovodem, realizovaným skvělými instrumentalisty (lesní roh, hoboj) Symfonického orchestru Severoněmeckého rozhlasu (Gardiner) . Tím větší monumentalitu má ovšem čtvrtá píseň, zatímco celé dílo končí v hlubokých meditacích.

Mahlerovy písně se na hudebních nosičích vyskytují v nejrůznějších seskupeních a výběrech, a jejich mapování je tudíž velmi obtížné. Zajímavým příspěvkem je například soubor Sedmi písní z poslední doby , kterou pořídil Supraphon s Karlem BermanemČeskou filharmoniíVáclavem Neumannem , tedy soubor, s jehož názvem se v Mahlerově katalogu nesetkáváme. Ve skutečnosti je tvořen písněmi zařazenými už v jiných souborech (RevelgeChlapcova kouzelného rohu a tři z Písní na texty Friedricha Rückerta ).

Kromě již zmiňovaných sbírek jsou pozoruhodné cykly méně známé. Například leckdy se sejdeme s tzv. Ranými písněmi . Jedná se o další sadu krásných písní, jež je nutno znát, pokud chceme získat Mahlerův obraz úplný! A ještě je nutno zmínit Písně z poslední doby , vydané už po skladatelově smrti. Nebyly ovšem komponovány v nějak pozdním skladatelově období. Jedná se spíše o samostatné písně, doposud nezařazené do některé z výše jmenovaných sbírek. Texty pocházejí rovněž od Friedricha Rückerta anebo ze sbírky Chlapcův kouzelný roh . Jejich interprety jsou známá, zde už několikráte uváděná jména – převažují nahrávky Christy LudwigDietricha Fischera-Dieskaua . Jedná se o původní písně výhradně s klavírním doprovodem. Přesto se jich nejednou ujali mladší Mahlerovi kolegové, aby je zinstrumentovali, například skladatel Luciano Berio , který v nich s londýnským Philharmonia Orchestra osobně doprovodil Thomase Hampsona .

Na závěr jsme ponechali tři rozsáhlá díla, uváděná vždy vcelku a schopná zaujmout i celou polovinu koncertního programu. Dosavadním vzpomínaným formám je nejblíže sbírka Písně z Chlapcova kouzelného rohu . Těch nahrávek je nesčíslně. Nicméně jsou mezi nimi rozdíly podle řazení jednotlivých písní. Základem je dvanáct písní, z nichž některé jsou velmi populární a známe je i ze samostatných uvádění – například Budíček , Rýnská legendička a především jedna z nejpůsobivějších Mahlerových písní vůbec – Tam, kde krásně vytrubují . Původními interprety jsou sopranistka a barytonista (výjimečně pouze barytonista, například nahrávka Dietricha Fischera-Dieskaua či nejnovější Thomase Hampsona ). Potom existují i soubory až patnácti písní. K oné dvanáctce bývají totiž řazeny ještě některé úseky ze symfonií, písňové formě se blížící, například 4. věta Prasvětlo2. symfonie , či 4. věta 4. symfonie . Uvažovalo se dokonce o sólové pasáži Zpívali tři andělé3. symfonie . Asi nejdále zašel Riccardo Chailly , a to nejen co do sestavy písní (co do času výrazně překročila hodinu), ale i výběrem interpretů. Chailly do studia pozval nejen sopranistku Barbaru Bonney a barytonistu Matthiase Goerna , ale po jedné písni si také zazpívali mezzosopranistka Sara Fulgoni a tenorista Gösta Winbergh . Výčet jmen, zúčastněných na nejvýznamnějších nahrávkách je velmi široký. Prakticky všichni významní pěvci se s tímto cyklem sešli a natočili jej. S některými písněmi této sbírky nás už v 60. letech seznámila Věra Soukupová – byly to zároveň vůbec první mahlerovské nahrávky Václava Neumanna u Supraphonu, ještě v době, kdy nebyl šéfem České filharmonie a kdy se ještě netušilo, že jednou pořídí celý symfonický cyklus. Řadu nahrávek pořídili dirigenti za účelem úplné kompletace Mahlerova díla (z novější doby Bernstein , Abbado , Chailly ). Jednou z nejnověji vydaných nahrávek je snímek Pierra Bouleze , který rovněž přispěl k dokompletování jeho mahlerovského projektu. Jde o pojetí svým způsobem specifické, udivující technickou dokonalostí, pragmatičtější než citově někdy až příliš bouřící nahrávky jeho kolegů. K dispozici má výtečný, v bizarních místech perfektní a spolehlivý Clevelandský orchestr . Pro nás má tato nahrávka mimořádný význam, neboť v ní vedle vynikajícího barytonisty Christiana Gerhahera účinkuje Magdalena Kožená . Její projev je méně dynamický než u kolegy – jde více po tónu než po výrazu a tedy i dikci. Má ovšem nejedno nádherné místo, zvláště v písni Tam kde krásně vytrubují ! Ve Chvále zdravého rozumu se výrazově velmi uvolní a je naprosto přesvědčivá!

Vrchol vokálního žánru představuje u Mahlera jednoznačně Píseň o zemi . Mnohdy se uvádí jako celovečerní dílo. Snad z úcty k Beethovenovi nechtěl Mahler překročit v symfonickém žánru magickou číslici devět, a proto ji nenazval symfonií. Někdy jí bývají „přidělovány“ neoficiální podtituly (vokální symfonie, cyklus, cyklus vokálních skladeb apod.). Jak známo, do Desáté symfonie se později přece jen pustil, leč v jím dokončené verzi zůstalo pouze Adagio. Dílo jako takové je velkým interpretačním oříškem jak pro sólisty, tak pro dirigenta, který musí rozsáhlou partituru řešit koncepčně a poradit si s velkým orchestrálním aparátem nejen zvukově, ale i žánrově. Ač většina vět není rozsáhlá, přece jenom se nejedná o písně a zachovat celistvost, propojenost a zvláště gradaci celého díla není snadné. Obrovské množství nahrávek svědčí o tom, že mnoho mistrů taktovky tento úkol zvládlo obdivuhodně. Na počátku výčtu nahrávek stojí k našemu překvapení Václav Talich . Jedná se ale pouze o záznam 2. a 4. věty z koncertu Stockholmské filharmonie se sólistkou Kerstin Thorborgh z roku 1934 novodobě vydaný firmou BIS. Pod nejstarším uznávaným kompletním snímkem je podepsán Bruno Walter , Vídeňští filharmonikové , tatáž sólistka a tenorista Charles Kullman . Podobně jako v dalších svých nahrávkách i zde Walter, blízký Mahlerův spolupracovník a propagátor jeho díla, nasadil významnou stylovou laťku, jež dlouhou řadu let ovlivňovala nová nastudování. V roce 1948 pořídil nahrávku s Newyorskou filharmonií , o čtyři roky později pak snímek pro firmu Decca, který je považován za jeho nejlepší. Slavná Kathleen Ferrier má velký, velmi temný až démonický hlas. Osobně se mi moc nelíbí – je otázkou, zda je to pro toto niterné dílo ideální. V průběhu skladby ovšem předvede celou obdivuhodnou škálu svých výrazových možností. Zvláště závěrečná věta je strhující – zde ovšem dominance patří orchestru a Walterovi, který je výrazově místy až veristický, v detailech perfektní! Nasazení Julia Patzaka je rovněž velké. Je však spíše lyrický, což tenorovému partu velmi vyhovuje. Koncepce Bruno Waltera je dramatická. Filharmonikové hrají s obrovským nasazením a s výraznou, vůči zpěvákům (ovšem hlasově velmi zdatným!) až nelítostnou dynamikou. Zvukově je nahrávka obdivuhodně bohatá a kontrastní – s velkou škálou od křehkých pianissim až po mohutná fortissima! Velmi zajímavá je nejnovější Walterova newyorská nahrávka z roku 1960 – je už stereo a má skvělé sólisty (Mildred MillerErnst Häfliger ). Řada dalších nahrávek Písně o zemi je impozantní. Čteme na nich jména snad všech významných dirigentů (například Barbirolli , Jochum , Haitink , Davis , Tennstedt , Neumann , Giulini , Inbal , Barenboim , Levine , Rattle , Sinopoli , Salonen , Boulez , Maazel , Tilson-Thomas , Nagano ), někteří i vícekrát (například Klemperer , Kletzki , Bernstein , Kubelík , Karajan , Solti , Bertini ). Z poslední doby existují i tři české příspěvky – jde o záznamy z koncertů dirigentů Karla Šejny (z Pražského jara 1960) a Václava Neumanna (z roku 1971 s Věrou SoukupovouVilémem Přibylem a z roku 1983 s Christou LudwigThomasem Moserem ). Neumannovy nahrávky jsou schopny konkurence s výše jmenovanými, Šejnova je spíše vzácným a zajímavým dokumentem. Trpí totiž všemi neduhy starých záznamů koncertů a navíc i akustickým handicapem prostoru svatovítského chrámu. Šejnovi ovšem byl Mahler blízký! Nahrávka je zajímavá i tím, že se jedná pravděpodobně o jediný záznam tohoto díla v české jazykové verzi. Projev Beno Blachuta je lyrický, samozřejmě ne s takovými dynamickými nuancemi jako jsou nové nahrávky. Marta Krásová potvrzuje své umění, byť i ona je akusticky tvrdě limitována. Závěr například vůbec nevyzní do ztracena, jak jsme zvyklí. Je nepochopitelné, že Pražské jaro tímto úkolem nepověřilo Českou filharmonii. Orchestr Národního divadla je místy velmi nepřesný, neladí a v této konkurenci nemůže obstát!

V přebohaté nabídce nahrávek Písně o zemi objevíme i dvě zajímavé verze. První se liší od známé verze tím, že je záležitostí pouze pánů sólistů. Místo altistky účinkuje barytonista. Výsledek je poněkud neobvyklý, ale rozhodně zajímavý. Nejznámější nahrávku v tomto směru pořídil Leonard Bernstein pro firmu Decca v roce 1966 ve Vídni (s tenoristou Jamesem Kingem účinkuje Dietrich Fischer-Dieskau ). Tou další verzí je partitura pro komorní ansámbl, kterou pořídil v roce 1920 Arnold Schönberg a reeditoval v roce 1983 Rainer Riehn. Vznikl tvar, který kupodivu vzbuzuje stejný pocit a zážitek jako originální verze. Navíc je splněn další důležitý účel této adaptace – umožnění provádět toto dílo i v menších sálech. Čím nižší jsou požadavky co do kvantity hráčů, tím vyšší jsou na ně kladeny nároky umělecké. Ansámbl tvoří – pokud se mírně posílí smyčce – 20 členů, z nichž každý musí zvládnout enormně náročný part. Nahrávek této „Schönbergovy“ komorní verze je několik, nejzajímavější je ta, kterou nabízí firma Harmonia Mundi (se sólisty Birgit Remmert , Hansem Peterem BlochwitzemEnsemble Musique Oblique nastudoval Philippe Herreweghe ). Mimochodem tuto komorní verzi uvedou čeští umělci v čele s Dagmar Peckovou rovněž na letošním Pražském jaru.

V našem dlouhém, a přece velmi skromném výčtu nelze zapomenout na Mahlerovo zajímavé rané dílo. Původně šlo o operní pokus, výsledkem je pohádková kantáta Žalobná píseň . Ta má velmi zajímavé osudy. Většinou se uvádí a tedy i natáčí poslední autorova redakce z roku 1899 a z ní navíc pouze 2. a 3. dějství. Zde má svůj zajímavý příspěvek Supraphon – ve své době dosti významný, leč zdá se, že dodnes nedoceněný (zatím jen na LP!). V roce 1971 vydal zajímavou nahrávku s hostujícím dirigentem Herbertem Ahlendorfem a našimi sólisty a ansámbly. Jednalo se o první natočení tohoto díla v tehdejším východním bloku. Vůbec poprvé Žalobnou píseň pořídil dirigent Zoltán Fekete teprve v roce 1951. Z pozdějších počinů jmenujme alespoň amsterodamskou nahrávku Haitinkovu . Některé edice však sáhly i po 1. dějství, takže vznikl celovečerní tvar a není divu, že nejen neušel pozornosti nahrávacích studiích, ale k dnešku dokonce překonal počet snímků s verzí s 2. a 3. dějstvím. Nejzajímavějšími jsou bezesporu snímky Bouleze , Rattlea , Chaillyho , SinopolihoTilsona Thomase . V roce 1997 se dirigent Kent Nagano (v této nahrávce firmy Erato je sólistkou Eva Urbanová ) vrátil k první Mahlerově verzi z roku 1880. Všechny nahrávky, které po ní následovaly, už u tohoto originálu zůstaly.

Relativně dlouhý výčet je pouhou stručnou bilancí stávající oblasti nahrávek, jež rozhodně v budoucnu neztratí nic ze své zajímavosti a bude jistě nadále rozšiřována!

Výběrová diskografie:

Písně potulného tovaryše Zpívá Hermann Schey/řídí Willem Mengelbert (z roku 1939, novodobě vydal Q Disc) • Marta Krásová/Antonio Pedrotti (1953, Supraphon) • Dietrich Fischer-Dieskau/Furtwängler (1952, EMI) • Kirsten Flagstadt/Adrian Boult (1957, Decca) • Hermann Prey/Kurt Sanderlig (1961, Berlin Classics) • Věra Soukupová/Václav Neumann (1962, Supraphon – jen na LP) • Dietrich Fischer-Dieskau, Kubelík (1968, Deutsche Grammophon) • Brigitta Fassbaender/Giuseppe Sinopoli (1985, Deutsche Grammophon) • Dietrich Fischer-Dieskau/Barenboim (1989, Sony) • Thomas Hampson/Bernstein (1990, Deutsche Grammophon) • Anne Sofie von Otter/John Eliot Gardiner (1993, Deutsche Grammophon) • Dagmar Pecková/Bělohlávek (1995, Supraphon) • Ivan Kusnjer/Bělohlávek (1995, Supraphon) • Thomas Quasthoff/Boulez (2003, Deutsche Grammophon)

Písně o mrtvých dětech Heinrich Rehkemper (1928, Naxos) • Kathleen Ferrier/Bruno Walter (1949, EMI) • Kirsten Flagstadt/Adrian Boult (1957, EMI) • Maureen Forrester/Charles Munch (1958, RCA) • Věra Soukupová/Václav Neumann (1962, Supraphon) • Dietrich Fischer-Dieskau/Böhm (1963, Deutsche Grammophon) • Janet Baker/John Barbirolli (1967, EMI) • Marilyn Horne/Henry Lewis (1969, Decca) • Hermann Prey/Bernard Haitink (1970, Philips) • Christa Ludwig/Herbert von Karajan (1974, Deutsche Grammophon) • Thomas Hampson/Leonard Bernstein (1988, Deutsche Grammophon) • Jessye Norman/Seiji Ozawa (1988, Philips) • Brigitte Fassbaender/Riccardo Chailly (1988, Decca) • Marjana Lipovsek/Claudio Abbado (1992, Sony) • Bryn Terfel/Giuseppe Sinopoli (1992, Deutsche Grammophon) • Anne Sophie von Otter/Pierre Boulez (1993, Deutsche Grammohpon) • Dagmar Pecková/Jiří Bělohlávek (1995, Supraphon) • Waltraud Meier/Lorin Maazel (1998, RCA)

Písně na texty Friedricha Rückerta Hilde Güden/Bruno Walter (1955, Andante) • Dietrich Fischer-Dieskau/Karl Böhn (1963, Deutsche Grammophon) • Karel Berman/Václav Neumann (1977, Supraphon) • Magdalena Hajóssyová/Marian Lapšanský-klavír (1987, Opus) • Brigitte Fassbaender/Riccardo Chailly (1988 Decca) • Thomas Hampson/Leonard Bernstein (1990, Deutsche Grammophon) • Andreas Schmidt/Jesus Lopez-Cobos (1991, Telarc) • Anne Sophie von Otter/John Eliot Gardiner (1993, Deutsche Grammophon)

Rané písně, Písně z poslední doby, jiná seskupení Christa Ludwig/Gerald Moore – klavír (1959, EMI) • Dietrich Fischer-Dieskau/Karl Engel – klavír (1959, Deutsche Grammophon) • Thomas Hampson/Luciano Berio (instrumenace Luciano Berio) (1992, Teldec)

Písně z Chlapcova kouzelného rohu Lucia Popp, Andreas Schmidt/Leonard Bernstein (1987, Deutsche Grammophon) • Dietrich Fischer-Dieskau/Daniel Barenboim (1989, Sony) • Barbara Bonney, Matthias Goerne, Sara Fulgoni, Gösta Winbergh/Riccardo Chailly (2000, Decca) • Thomas Hampson/Michael Tilson-Thomas (2007, San Francisco Symfony) • Thomas Hampson/Wiener Virtuosen (2010, Deutsche Grammophon) • Magdalena Kožená, Christian Gerhaher/Pierre Boulez (2010, Deutsche Grammophon)

Píseň o zemi Kathleen Ferrier, Julius Patzak/Bruno Walter (1952, Decca) • Janet Baker, James King/Bernard Haitink (1957, Philips) • Mildret Miller, Ernst Haefliger/Bruno Walter (1960, Sony) • Nan Merriman, Ernst Haefliger/Jochum (1963, Deutsche Grammophon) •9 Christa Ludwig, Frotz Wunderlich/Otto Klemperer (1966, EMI) • Dietrich Fischer-Dieskau, James King/Leonard Bernstein (1966, Decca) • Věra Soukupová, Vilém Přibyl, Václav Neumann (1971, Radioservis) • Yvonne Minton, René Kollo/Georg Solti (1972, Decca) • Christa Ludwig, René Kollo/Herbert von Karajan (1974, Deutsche Grammophon) • Agnes Baltsa, Klaus König/Klaus Tennstedt (1984, EMI) • Brigitte Fassbaender, Francisco Araiza/Carlo Maria Giulini (1984, Deutsche Grammophon) • Waltraud Meier, Siegfried Jerusalem/Daniel Barenboim (1991, Erato) • Jessye Norman, Siegfried Jerusalem/James Levine (1992, Deutsche Grammophon) • Birgit Remmert, Hans Peter Blochwitz/Herreweghe (úprava Arnold Schönberg) (1993, Harmonia Mundi) • Thomas Hampson, Peter Seiffert/Simon Rattle (1995, EMI) • Iris Vermillion, Keith Lewis/Giuseppe Sinopoli (1996, Deutsche Grammophon) • Bo Skovhus, Plácido Domingo/Esa Pekka Salonen (1999, Sony) • Violeta Urmana, Michael Schade/Pierre Boulez (1999, Deutsche Grammophon) • Thomas Hampson, Stuart Skelton, Michael Tilson-Thomas (2007, San Francisco Symhony) • Christian Gerhaher, Klaus Florian, (2009, Sony)

Žalobná píseň Ilona Steingruber, Sieglinde Wagner, Erich Majkut/Zoltán Fekete (Mercury 1951) • Marta Boháčová, Věra Soukupová, Ivo Žídek/Hebert Ahlendorf (1971 Supraphon) • Zoltán Heather Harper, Norma Procter, Werner Hollweg/Bernard Haitink (1973 Philips) • Helena Döse, Alfreda Hodgson, Robert Tear, Sean Rae/Simon Rattle (s 1. dílem) (1984 EMI) • Brigitte Faesbaender, Markus Baur, Werner Hollweg, András Schmidt/Riccardo Chailly (s 1. dílem) (1989 Decca) • Cheryl Studer, Waktraud Meier, Reiner Goldberg, Thoma Allen/Giuseppe Sinopoli (s 1. dílem) (1990 Deutsche Grammophon) • Eva Urbanová, Jadwiga Rappe, Hans-Peter Blochwitz, Håkån Hagegard/Kent Nagano (originál) (1997 Erato)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.