sobota, 15. leden 2011

Gustav Mahler - Můj čas přijde... 5

Napsal(a) 

Gustav Mahler - Můj čas přijde... 5 Gustav Mahler - Můj čas přijde... 5

Budapešťská premiéra 1. symfonie (pomineme-li nepříznivé kritiky) byla velkým krokem na cestě Mahlera – skladatele, jinak to byl rok naplněný smutkem. V únoru 1889 zemřel Mahlerův otec. Mahler sám prodělal v létě menší operaci v mnichovské nemocnici a po ní si odpočinul v Mariánských Lázních. Bydlel v domě „U anglického dvora“ (v období spuštěné „železné opony“ se jmenoval Sofia, po rekonstrukci v roce 2002 se téměř vrátil k původnímu jménu – Hotel Anglický dvůr). Znovu také zajel do Bayreuthu. Na podzim přišly další rány, když zemřela jeho teprve šestadvacetiletá sestra Leopoldina a v listopadu matka. Existenční situace rodiny, kterou mělo pomoci vyřešit budapešťské angažmá, se zkomplikovala. Bernhard Mahler nezemřel v chudobě, jak se někdy paušalizuje, jeho majetek byl však zatížen řadou pohledávek na dodané zboží, jež se nyní musely soudně vymáhat (dědické řízení bylo ukončeno teprve roku 1898). Mahler prodal otcovu výrobnu lihovin a nakonec roku 1891 i dům v Jihlavě; sestry, třináctiletou Emmu a dvacetiletou Justinu, přestěhoval do Vídně. Patnáctiletý Otto byl už tehdy žákem vídeňské konzervatoře, Alois, „černá ovce“ rodiny, téhož roku narukoval k brněnskému regimentu.

V operním souboru měl Mahler autoritu a hlavně mnoho práce, za jednu sezonu nastudoval třicet děl, přičemž se podílel i na režii a jeho penzum zkoušek bylo na tehdejší (a také dnešní) dobu nepředstavitelné – jen na Rýnské zlatoValkýru , bez nichž se jeho repertoár nikde neobešel, jich absolvoval víc než osmdesát. Získal si zde také uznání Johannesa Brahmse, který navštívil Mahlerem nastudované a dirigované představení Dona Giovanniho , a přestože údajně této opeře nikdy nepřišel na chuť, o Mahlerově výkonu prohlásil: „To je ale čertovský chlapík!“ Mahler později řadu let Brahmse navštěvoval v místě jeho letních pobytů v Ischlu. Slovy Mefistofela z prologu „V nebi“ z Goethova Fausta přiznal k Brahmsovi svou náklonnost: „Mohu skutečně prohlásit spolu s Faustem: ‚Milerád toho starého vídám časem!‘ Je to sukovitý a statný strom, ale nese zralé, sladké ovoce a je to radost ten strom mohutný, bohatě olistěný, vidět. – Vlastně se k sobě příliš nehodíme a ‚přátelství‘ udržujeme jen tím, že já, jako mladý, začínající, rád prokazuji starému velkému mistru ohledy, jaké jsem mu dlužen, mám s ním trpělivost a jevím se mu jen z té stránky, o níž si myslím, že je mu milá.“

Přestože Mahler zůstal věren své budapešťské vstupní řeči a i Wagnera dával maďarsky, přestože již v první sezoně mohl vykázat zvýšené příjmy, vyčítalo se mu poněmčování repertoáru; Wagner zůstal pochopitelně německým autorem i v maďarštině. Situace se pro Mahlera zkomplikovala především ve chvíli, kdy se stal intendantem opery hrabě Géza Zichy zu Vásonykeö. Zichy přišel při úraze na lovu ve věku čtrnácti let o pravou paži, přesto se mu podařilo stát se ceněným klavíristou (byl Lisztovým žákem) a také jako skladatel nebyl neúspěšný. Mahler si pravděpodobně musel vzpomenout na pana von a zu Gilsu v Kasselu – také Zichy vyžadoval bezvýhradné respektování svých nařízení, na rozdíl od Gilsy však Mahlera skutečně nemohl vystát a dával mu to od samého začátku najevo. Mahler smlouvu předčasně vypověděl; vymohl si alespoň vysoké odstupné. Už během lipského období pošilhával po Hamburku, který se stal jeho příští štací.

Hamburk

Dnem 26. března 1891 se Gustav Mahler stal prvním kapelníkem Městského divadla v Hamburku a o tři dny později, 29. března, debutoval Tannhäuserem . Ředitelem divadla byl obratný divadelník Bernhard Pollini, vlastním jménem Baruch Pohl. Narodil se v Kolíně nad Rýnem a pravděpodobně byl spřízněn s rodinou majitele textilní továrny v severočeských Vejprtech Johannem Franzem Pohlem. Začínal jako zpěvák, své pravé uplatnění však našel, když se připojil k italské operní společnosti, jejímž impresáriem se nakonec stal. V této funkci vystřídal divadla ve Lvově a Petrohradě a roku 1876 zakotvil v Hamburku, kde posléze kromě Městského divadla vedl také divadlo v Altoně a menší hamburské divadlo Thalia. Jako bývalý zpěvák měl cit pro hledání schopných členů ansámblu. Hned v druhém roce Mahlerova angažmá sklízela hamburská opera úspěchy při hostování v londýnské Covent Garden, především s jeho nastudováním Wagnerovy tetralogie. Roku 1893 angažoval Pollini dva české pěvce – sopranistku Bertu Foersterovou-Lautererovou a basistu Viléma Heše. S nimi provedl Mahler následujícího roku poprvé v Hamburku Smetanovu Prodanou nevěstu (oba posléze povolal i do svého dalšího angažmá, do vídeňské Dvorní opery). V téže sezoně také uvedl Dvě vdovyHubičku , byl to tedy jakýsi malý smetanovský festival. V Mahlerově „Noční písni hlídky“ z Chlapcova kouzelného rohu dokonce někteří hledají smetanovský vliv, totiž v celkové atmosféře a v obdobě struktury dvou po sobě následujících ukolébavek, v přerušené první a přechodu do odlišné nálady druhé. Sbor pašeráků z Hubičky , kterou mohl Mahler slyšet v Praze již během svého zdejšího angažmá, prý zanechal také ohlas v Druhé symfonii . Takové hypotézy nelze ani potvrdit, ani vyvrátit, skladatelovo podvědomí pracuje mnohdy mimo jeho vůli, že však Mahler Smetanu ctil, je nesporné. Úctu k němu sdílel se skladatelem Josefem Bohuslavem Foersterem, jehož 3. symfoni v Hamburku uvedl 13. dubna 1896 ve světové premiéře (24. dubna ji reprízoval). O vztahu Mahlera a Foerstera nevíme o mnoho víc než to, co vypovídá Foerster o Mahlerovi ve svých vzpomínkách. O přátelství, o jakém hovoří foersterovská literatura, nemáme téměř žádné konkrétnější doklady; samotný fakt, že se Mahler ujal Foersterovy symfonie, ještě neznamená blízký osobní vztah. V rodinné korespondenci Mahlerových nalezneme pouze zmínku ve skladatelově dopise sestře Justině: „Včera jsem Foersterovi hrál svou druhou symfonii (už jsem Ti o něm vyprávěl – výtečný muzikant a člověk). Udělala na něho značný dojem.“ Kromě pozvánek na koncerty a skutečnosti, že Mahler angažoval paní Bertu do Vídně (Foerster přesídlil až o dva roky později) doklady častých a užších styků nemáme, může je však skrývat dosud nezpracovaná Foersterova pozůstalost.

Již tři týdny po Mahlerově nástupu psal Hans von Bülow (ten, který onehdá mladého kapelníka v Kasselu „shodil“ u intendanta a raději s ním nechtěl nic mít) své dceři: „Hamburk teď získal výtečného operního dirigenta pana Gustava Mahlera (je to vážný, energický Žid z Budapešti), který se podle mého názoru vyrovná těm nejlepším (Mottlovi, Richterovi). Slyšel jsem s ním nedávno Siegfrieda... a naplnil mne upřímný obdiv, když – a bez orchestrální zkoušky! – donutil tu orchestrální pakáž, aby tancovala, jak on píská.“ Pollini dokázal získat vynikající pěvce, hamburská opera však neměla schopného režiséra, a tak i zde učil Mahler sólisty, že pouhý hlas k věrohodnému ztělesnění postavy nestačí. Nejspíš už zde se o něm začalo říkat, že je despota, výsledky jeho drezúry však byly znát. Když byl Čajkovskij roku 1892 v Hamburku svědkem Mahlerova nastudování svého Evžena Oněgina v německé premiéře, prohlásil: „Ten člověk je génius.“ Zde se také od Mahlera učil tehdy teprve osmnáctiletý sbormistr Bruno W. Schlesinger, z nějž posléze vyrostl jeden z největších mahlerovských dirigentů – Bruno Walter. Během druhého roku svého působení ve Vídni ho Mahler lákal do Vídně, Walter se však zdráhal a poukazoval na to, že ještě málo umí a zdaleka není jako umělec hotový: „Dávám-li Vám nabídku, pak přece vím, co dělám. Potřebuju pobočníka , který ponese v tornistře maršálskou hůl.

Gustav Mahler - Můj čas přijde... 5 Gustav Mahler - Můj čas přijde... 5
(Diriguju teď všechno a jsem z toho už celý pryč.) – Čí jste nástupce , do toho Vám ani publiku nic není. Kromě toho nebudete hotov za dva, ani za deset let. Jestli má být člověk něčím pořádným, tak se učí celý život. Vždyť sám nedokážete říci, kde se momentálně můžete naučit víc, než u mě. Takže do toho a ostatní přenechte mně a svému vlastnímu snažení. Je důležité, abych Vás měl, než přijde rok 1900, protože do té doby zhebnu, jestli to takhle půjde dál.“

V Hamburku se Mahler seznámil s fyzikem Arnoldem Berlinerem (1862 – 1942). Přátelský vztah mezi nimi je dokladem šíře zájmů obou. Berlinerovy výzkumy jsou označovány za předvoj cesty k Einsteinovu principu teorie relativity. Vydával renomovaný časopis Přírodní vědy , po vydání norimberských zákonů byl z jeho redakce odstraněn. Deportaci do koncentračního tábora roku 1942 unikl dobrovolným odchodem ze života.

Mahler se mu například svěřil s původním rozvrhem své Třetí symfonie (tehdy ještě nesla název Radostná věda podle stejnojmenného spisu Friedricha Nietzscheho): „Teď jde o to zjistit, jaký dojem ten název bude mít na posluchače, či jak se mi podařilo dovést posluchače na cestu, po níž s ním pak chci kráčet dál. O tom si promluvíme.“ Dopis je jedním z dalších dokladů Mahlerovy snahy o nalezení formy symfonie, takové, jež by zůstala symfonií v obvyklém slova smyslu, a přesto obsahovala hlubší myšlenku než pouze rozpoznatelný formální plán. O způsob a formu, jak má skladatel posluchači sdělit svůj záměr, bojoval Mahler dlouhá léta. Rozhodně byl proti podrobným „průvodcům“, jaké například vyráběli Wagnerovi vykladači v podobě seznamů leitmotivů, zcela proti vlastnímu duchu Wagnerovy koncepce hudebního dramatu. Před uvedením své První symfonie ve Výmaru roku 1894 byl Mahler požádán, aby připravil výkladový text do programu. Jeho odpověď byla odmítavá: „Neodpovídá mým intencím mást posluchače hudebně-technickými poznámkami – podle mého soudu totiž to, že se mu dá do ruky ‚programová knížka‘, nic jiného není, tím je jen nucen vnímat očima místo ušima. Samozřejmě že je důležité, aby posluchač měl jasno v motivickém pletivu. Myslíte si však opravdu, že u moderního díla k tomu údaje o jednotlivých tématech postačí? Při prvním provedení je hlavní, aby se posluchač dílu vydal na milost a nemilost a nechal na sebe to obecně lidskypoetické působit; a jestliže ho to zaujme, teprve se tím může podrobně zabývat! Jak to chcete udělat, když se seznámíte s nějakým člověkem – kde je k němu programová knížka?“

Anna

Roku 1895 nastoupila do hamburské opery tehdy třiadvacetiletá Anna Mildenburg. Její první zdejší rolí pod Mahlerovou taktovkou byla Brünnhilda ve Wagnerově Valkýře a hned bylo jasné, že se objevila nová wagnerovská zpěvačka. Anna si Mahlera získala a jeho obdiv se netýkal pouze jejího pěveckého a jevištního umění. Neznamenala Mahlerovo první vzplanutí – v Kasselu mu zamotala hlavu sopranistka Johanna Richter, v Praze Betty Frank a „v Hamburku se Mahler zamiloval do zpěvačky M.,“ napsala po létech Alma Mahler. „Svěřil se s tím sestře Justině, která na něm žárlivě visela a dělala vše možné, aby mu milostný vztah překazila.“ Mahler byl po smrti rodičů hlavou rodiny a mladší sourozenci na něj byli odkázáni. Justina se mu starala o domácnost a její žárlivost byla vcelku pochopitelná. Je ovšem také otázka, do jaké míry Alma sama žárlila na Mahlerovu někdejší lásku a nakolik si historii přibarvila, když vypráví: „Láska té zpěvačky k Mahlerovi byla velmi sobecká. Přicházel ze zkoušek vždy velmi unaven a ona na něm požadovala, aby s ní ještě hodiny korepetoval. Z počátku mu to dělalo radost, protože byla nadaná a on byl zamilován, ale vznikalo stále víc neshod a to obligátní studium se pro něj stalo utrpením. Její city k němu byly největší v okamžiku, kdy jeho už vyhasínaly. Často ho očekávala po představení na temné ulici, plakala, padala na kolena a chovala se jako šílená. Ty scény mu byly tak odporné, že k ní ztratil poslední zbytky citu. Chtěl z Hamburku pryč a pokoušel se o Vídeň. Sotva tam přišel dojednat angažmá, dozvěděl se, že si za jeho zády intrikou zajistila smlouvu také. Když se setkali, vmetl jí Mahler přímo do tváře, že nemá s pokračováním vztahu počítat, že totiž ona je ten důvod, proč utíká z Hamburku.“ Alma dokonce tvrdí, že se Anna Mildenburg pokoušela na Mahlera uplést léčku, odkoukanou nejspíš z operních zápletek, když přivedla jakéhosi kněze, který je měl spolu oddat; onu historku údajně dával k lepšímu dotyčný kněz sám, což její věrohodnost spíše zpochybňuje. Ve světle korespondence a dalších dokladů byl vztah ukončen ze strany Mahlera ve chvíli, kdy ohrožoval jeho potenciální vídeňské angažmá; románky kapelníků se zpěvačkami nebyly vítány.

Anna Mildenburg měla jednou větví svého rodu vztah k Čechám, její děd pocházel ze Zbiroha a otec se narodil v Terezíně (oba byli důstojníci). Anna vděčila Mahlerovi za rozvoj svého operního herectví, jímž se proslavila. Jak ji Mahler vedl, o tom svědčí ohodnocení jejího hamburského výkonu v roli Ortrudy v Lohengrinovi , které jí poslal bezprostředně po představení: „Dnes jsem měl velkou radost! Nádherně při hlase, znělo to překrásně. U publika rozhodný úspěch! Výslovnost byla téměř vždy výrazná a byl v tom velký pokrok. Bohužel však bylo leccos velmi nepřesné (a tím jste také mnohé ‚zpackala‘). Z našeho studia jste si bohužel mnoho nezapamatovala, bylo také příliš zběžné, před příštím Lohengrinem to ještě pořádně probereme. Scéna s Elsou byla opravdu dobrá, ale bylo to příliš hlasité, to nebyla ta pravá barva pro tajuplnou, záludnou a pokoru předstírající Ortrudu. Ve druhém jednání jste vypadala nádherně v prvním kostýmu, v tom druhém už ne tak dobře, protože držení bylo ledabylé. Nechte proboha v takových rolích působit svou impozantnost.“

Gustav Mahler - Můj čas přijde... 5 Gustav Mahler - Můj čas přijde... 5
Anna Mildenburg do Vídně skutečně angažována byla, přišla sem rok po Mahlerovi a v mahlerovských biografiích stojí, že ji přivolal jako posilu vídeňské opery on. Ještě před svým oficiálním jmenováním jí napsal: „Nejmilejší Anno! Jdu rovnou k věci a mám důležitou otázku, kterou už nemohu odkládat. Urovnal jsem ti ve Vídni cestu, takže se souhlasem Polliniho dostaneš návrh na angažování sem. Pro případ, že přijmeš, je však velmi nutné (poté, co jsem poznal zdejší poměry), abychom naše osobní kontakty omezili na nejnutnější, abychom si oba zase neudělali ze života utrpení. Celý soubor je už teď ve střehu kvůli drbům z Hamburku a zpráva o tvém angažování sem vpadne jako bomba. Takže se tě, nejmilejší Anno, ptám: máš tu sílu, abys byla se mnou angažována ve Vídni a – aspoň v prvním roce – se zřekla jakéhokoli osobního styku se mnou a jakéhokoli zvýhodňování? Doufám, že chápeš, že to pro mě nebude o nic snazší než pro tebe...“ Po příchodu do Vídně měla Anna Mildenburg vztah s Mahlerovými přáteli Hermannem Behnem, právníkem a příležitostným skladatelem, a se Siegfriedem Lipinerem – možná ze vzdoru, možná kvůli „alibi“.

Za Anniným vídeňským angažmá nebyla intrika, již by tak ráda viděla Alma, nýbrž přímluva její učitelky Rosy Papier; svou žačku doporučila už Pollinimu do Hamburku a schopnosti své svěřenkyně uměla dobře odhadnout. Rosa Papier, matka skladatele a později dlouholetého ředitele salcburského Mozartea Bernharda Paumgartnera, byla sama vynikající zpěvačkou, kariéry se však pro onemocnění musela vzdát a velmi úspěšně se věnovala pěvecké pedagogice. Anna Mildenburg zpívala roku 1901 sopránové sólo v premiéře Mahlerovy Žalobné písně („přátelé prozradili, že prý se pro něj ‚obětovala‘,“ píše ironicky Alma). Na vídeňské scéně dále rostla plejáda jejích wagnerovských rolí. Především její Kundry v Parsifalu , kterou ztělesnila několikrát v Bayreuthu, se stala legendární a po uvolnění práv na poslední Wagnerovu operu s ní hostovala na dalších scénách. Roku 1910, to už jako manželka spisovatele a autora čtyřicítky jen částečně úspěšných dramat Hermanna Bahra, byla také Klytaimnestrou ve vídeňské premiéře Straussovy Elektry a rovněž s touto rolí udivovala publikum evropských scén. V Praze hostovala několikrát jako Ortruda a Brünnhilda v Novém německém divadle. Po ukončení aktivní pěvecké kariéry (1916) vyučovala v Mnichově, pět let byla ředitelkou divadla v Augšpurku, režírovala a svůj herecký talent uplatnila i v činohře. Při vší umělecké inteligenci byla zřejmě v mnohém naivní; v tom, že v Hitlerovi viděla spásu Německa, nebyla ovšem jediná. V tomto případě zachránil Mahler – obrazně řečeno – posmrtně její morální profil: o bývalou milenku židovského skladatele nacisté nestáli (na Goebbelsovu přímluvu však přece jen dostala roku 1942 vyznamenání ke svým sedmdesátinám). O společných hamburských létech napsala ve svých vzpomínkách: „Mahler mi zprostředkoval všechno povědomí o umělecké preciznosti a hudební přesnosti, od něj jsem se naučila mít sama na sebe ty nejvyšší požadavky.“ Mahlerova sestra Justina, jež údajně na Mahlerovu lásku tolik žárlila, se brzy sama chytila do milostné pasti, když se zahleděla do houslisty orchestru Dvorní opery Arnolda Rosého. Almino vyprávění o skrývačkách mladého páru před „zlým bratrem“ je opět třeba brát s rezervou.

Bitvy

V únoru 1895 prožil Mahler další osobní tragédii; sebevražda ani ne dvaadvacetiletého bratra Otty byla dosud jeho nejkrutějším setkáním se smrtí, tím spíše, že si ji kladl za vinu, neboť nedokázal dobře rozpoznat problémy bratrovy citlivé duše. Tím víc se v následujícím období nořil do práce. Plodem hamburských let byly Symfonie č. 2Symfonie č. 3 . Současně se symfoniemi vznikaly písně na texty sbírky Chlapcův kouzelný roh , z nichž některé nalezly v symfoniích své místo. Mahlerovy rozlehlé symfonické plochy (druhá symfonie je pětivětá, třetí šestivětá) byly obohaceny o vokální složku. Stále ještě se o něm jako o skladateli mnoho nevědělo – i Bülow, jenž v Mahlerovi bezvýhradně obdivoval dirigenta, o jeho kompozičních schopnostech pochyboval. Když mu Mahler přehrál jednu větu své ještě nehotové Druhé symfonie (část nazvanou Todtenfeier komponovanou roku 1888, kterou později přepracoval), Bülow prý „upadl do jakéhosi nervózního zděšení a řekl, že Tristan je proti tomu haydnovská symfonie“. Mahler si však už věřil: „Myslím, že to na každého zapůsobí,“ prohlásil. Premiéra Druhé symfonie – vlastně pouze tří vět – zazněla 4. března 1895 pod autorovou taktovkou v Berlíně – díky Richardu Straussovi, který jí tam svým vlivem prošlapal cestu. Zaznamenala úspěch a 13. prosince téhož roku ji dirigoval Mahler v Berlíně celou. Tehdy se v publiku zrodil další jeho celoživotní obdivovatel, Felix Weingartner, a Bruno Walter se prý právě onoho večera rozhodl věnovat svou dirigentskou kariéru především Mahlerovu dílu: „Od tohoto dne lze datovat Mahlerův vzestup jako skladatele,“ napsal později. „Tady v Berlíně vsadil v podstatě svůj skladatelský osud za cenu těžkých obětí na jednu kartu.“ V listopadu dalšího roku uvedl Mahlerův lipský rival Arthur Nikisch v Berlíně druhou větu Třetí symfonie (a brzy nato i Weingartner v Hamburku; celá symfonie byla poprvé provedena až roku 1902 v Krefeldu). Berlínská kritika stála ještě vůči Mahlerovi v opozici. Poté, co 9. března 1897 provedl Felix Weingartner v Berlíně ze Třetí symfonie tři části (2., 3. a 6, větu), psal Mahler Anně Mildenburg: „Včera jsem tedy svedl dvě bitvy (generálku a koncert), a musím ti bohužel sdělit, že ‚nepřítel‘ zvítězil.

Gustav Mahler - Můj čas přijde... 5 Gustav Mahler - Můj čas přijde... 5
Byl velký potlesk, ale právě tak silná opozice. Syčelo se i tleskalo! Tisk mě úplně roznese...“ A kritikovi Maxi Marschalkovi sdělil o několik dní později z Moskvy, kam mezitím odejel: „V úterý jsem v Berlíně propadl a dneska už sedím tady – a všechno je to pro mě jako sen. Ještě jsem nečetl žádné berlínské noviny, jen Burzovní zprávy. Je mi ovšem jasné, že budu tentokrát tak zbit a pocuchán, že mě už žádný krejčí ‚nevyžehlí‘.“

Křižovatka

S Hamburkem se Mahler, stejně jako předtím s Kasselem či Budapeští, nerozešel v dobrém. Neshody s ředitelem Pollinim se stupňovaly, cítil se omezován ve svých pravomocích i úsilí. Stěžoval si například na režiséra Bittonga, jenž nedokázal (nebo nechtěl) koordinovat vypsané zkoušky a Mahler čekával na své zpěváky marně. V prosinci 1896 napsal generálnímu intendantovi vídeňské Dvorní opery: „Jak slyším z různých stran, bude v nejbližší době naléhavá otázka kapelníka ve Dvorní opeře. Nemusím říkat, že pokud by mezi kandidáty na toto místo měla padnout volba na mě, budu se ze všech svých sil snažit činit této poctě čest.“

Ve Vídni se o nutnosti nalézt nového šéfa Dvorní opery hovořilo už delší dobu. Wilhelm Jahn, rodák z moravských Dvorců a dirigent pražské premiéry Wagnerova Rienziho roku 1859, vedl Dvorní operu od roku 1881 a jeho zdravotní stav nebyl uspokojivý; před premiérou Smetanovy Prodané nevěsty 4. října 1896 musel dirigování převzít druhý kapelník Johann Nepomuk Fuchs (už zde byl zmíněn). Jahn se krátce na to podrobil oční operaci a zároveň oznámil odchod do výslužby, což se doneslo až do Hamburku. Možná Mahlera do Vídně lákala i skutečnost, že dosavadní ředitel Jahn byl vlastně rodák, a stejně tak intendant opery, baron Josef Bezecny, pocházel z Čech; ten měl dobrou pověst i mezi vídeňskými Čechy jako zručný klavírista, jenž ochotně vystupuje v menšinových programech.

Avšak: Uvidíme!

Spojence tehdy Mahler získal v žurnalistovi Ludwigu Karpathovi (synovci skladatele Carla Goldmarka), jenž byl zprostředkovatelem mezi ním a intendanturou. Na jaře 1897 ovšem generální intendant Bezecny odstoupil a Mahler si dělal starosti: „Děkuji za Vaši přátelskou snahu a především za Vaši diskrétnost, bez níž mohlo v poslední chvíli všechno ztroskotat. Získal jste si tím jednou provždy mou důvěru,“ psal Mahler Karpathovi 11. dubna 1897. „Zatraceně! Právě se dozvídám o Bezecného demisi. Přišla předčasně! [...] Jestlipak z toho nebudou chtít antisemitské listy vytlouct kapitál? Že by například tvrdili, že mé angažování vedlo k jeho pádu? Tomu se musí bezpodmínečně předejít a zabránit!“ Mahler měl také obavy z „pekla na zemi“, jaké by mu podle jeho mínění byl schopen připravit Hans Richter, dirigent Vídeňských filharmoniků, kteří byli (a dodnes jsou) zároveň orchestrem opery. Arnoldu Berlinerovi tehdy Mahler psal: „Mé povolání do Vídně vneslo do mého života jen neslýchaný neklid a očekávání boje. Zda se na to místo hodím, se teprve ukáže. V každém případě se musím připravit na rok nejtrpčího protivenství všech elementů, které nechtějí nebo nemohou (což je obvykle totéž) být polapeny. Zvláště Hans Richter nasadí všechno, aby mi připravil peklo. Avšak: vederemo! Tady taky nebylo ustláno na růžích...“ Richter se vynasnažil na Mahlera zapůsobit. Napsal mu zdvořilý dopis a slíbil, že mu bude ve všem vycházet vstříc, pokud se přesvědčí, že jeho činnost „bude ziskem pro císařskou instituci a ve prospěch vysokého umění“; osten byl z formulace silně cítit. Odhodlán postavit se všemu navzdory těšil se Mahler přece jen „domů“ a předsevzal si, že vandrování bude jednou provždy konec. Již předtím vykonal rozhodný krok, o němž se domníval, že je nutný k tomu, aby ve Vídni obstál.

Mahler vyrůstal v prostředí dvou jazyků a také existence několika náboženství přispívala k rozpolcenosti jeho života. „Jak to teď ve světě vypadá, brání mi mé židovství v přístupu do jakéhokoli dvorního divadla. Vídeň, Berlín, Drážďany ani Mnichov nejsou pro mě,“ zamýšlel se nad svou budoucností. Hnutí haskaly, na jehož šíření koncem 18. století měl podíl děd Felixe Mendelssohna Moses Mendelssohn, stálo na počátku cesty ke zrovnoprávnění židovského obyvatelstva a ke zrušení ghett, ale také na počátku nového rozporu v otázkách židovství. Mezi hlavními pohnutkami pro náboženskou konverzi byl zákon, který znemožňoval sňatky mezi příslušníky různých vyznání. Přestup Židů ke katolické nebo evangelické víře byl také veden vědomím snazší možné kariéry. Rovněž Mendelssohnův otec Abraham se nechal pokřtít a pokřtěny byly i jeho děti. Během 19. století získali Židé oficiálně rovnoprávné občanské postavení, předsudky však zůstaly. Nová vlna antisemitismu v druhé polovině 19. století byla nakonec jakýmsi „vedlejším produktem“ národního uvědomování; dělení na „naše“ a „cizí“ bylo i jednou z výchozích myšlenek hanopisu, jenž zůstal skvrnou na díle Richarda Wagnera – jeho Židovství v hudbě . Paradoxně to byli právě židovští hudebníci, kteří Wagnerovu dílu probojovávali cestu – dirigent Hermann Levi, Angelo Neumann, Gustav Mahler, Bruno Walter a mnozí další – až dodnes, včetně například Daniela Barenboima. Mahler nebyl vychován v ortodoxní víře. V okamžiku, kdy v něm uzrálo rozhodnutí přestoupit ke katolicismu, uvažoval prakticky. Ve Druhé symfonii se použitím básně „Vzkříšení“ Friedricha Gottlieba Klopstocka přihlásil k myšlence zmrtvýchvstání, která pro něj představovala všeobecnou víru v znovuobnovení života a křesťansko-panteistické momenty se objevují i v jeho dalších dílech. Mahler konvertoval roku 1897, několik let po něm Alexander Zemlinsky a Arnold Schönberg, konvertitou byl i Karl Kraus, který nejprve roku 1899 vystoupil z židovské obce a konečně roku 1913 se nechal ve svých devětatřiceti letech pokřtít (jeho kmotrem při křtu byl architekt Adolf Loos). Mahlerův přestup k římskokatolické víře se odehrál 23. února v Malém kostele sv. Michala v Hamburku, v dubnu podepsal kapelnickou smlouvu s vídeňskou Dvorní operou, 11. května zde debutoval představením Lohengrina , v posledních srpnových dnech řídil kompletní Wagnerovu tetralogii. Od 8. října nastoupil funkci „uměleckého ředitele“, když čtyři dny předtím (na císařův svátek) dirigoval své nastudování Smetanova Dalibora . Wilhelm Jahn, po němž Mahler plán uvést Dalibora převzal, skončil ve funkci o týden později.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.