neděle, 4. červenec 2010

Gustav Mahler - král hudebních nosičů

Napsal(a) 

Později kolorovaná fotografie osmatřicetiletého Gustava Mahlera, čerstvého šéfa vídeňské opery Později kolorovaná fotografie osmatřicetiletého Gustava Mahlera, čerstvého šéfa vídeňské opery

Srovnávat katalogy nahrávek děl Gustava Mahlera před třiceti lety s těmi současnými by znamenalo vstoupit do dvou odlišných světů. Zdá se neuvěřitelné, že se jedná o téhož autora! Nebyl nikdy pouze „slovníkovým“ autorem. Ač nebyl na počátku plně chápán, z koncertních pódií nikdy nezmizel a hudební nosiče s jeho skladbami se datují prakticky už od počátků svého komerčního rozvoje. Přestože se začaly postupně prosazovat ještě v závěrečných letech Mahlerova života, záznamu své skladby se skladatel dočkat nemohl. Teprve v prvním desetiletí dvacátého století se totiž objevila zesilovací trubice (Robert von Lieben), jež otevřela možnost prvního nahrávání, zpočátku pěvců a instrumentálních sólistů. Snímky Emy Destinnové či Enrica Carusa z těch dob známe a pokud si povšimneme jejich orchestrálních doprovodů, těžko si dovedeme představit, že by v té době mohl být zachycen orchestr hrající mahlerovskou partituru. První nahrávky Mahlera jsou zcela neuspokojivé a působí spíše kontraproduktivně. Jedná se samozřejmě o díla pěvecká. Například už v roce 1915 natočila sopranistka Grete Stückgold za doprovodu neznámého orchestru píseň Wer hat dies Liedlein erdacht? ze sbírky Chlapcův kouzelný roh . Po ní následovaly další. Teprve ve 30. letech mohly být pořízeny první záznamy Mahlerových symfonií. V roce 1938 například natočil Bruno Walter s Vídeňskými filharmoniky 9. symfonii , o rok později Willem Mengelberg 2. symfonii . V obou případech se jedná o záznamy z technického hlediska ještě velmi chatrné, navíc šlo o desky s velmi krátkou hrací dobou, takže se muselo neustále „obracet“. Odmyslíme-li si tyto problémy, pro běžného posluchače těžko překonatelné, a zaměříme-li se na vlastní provedení, zjišťujeme, že jsou velmi zajímavá a do detailů promyšlená. Oba dirigenti zažili skladatele osobně a byli v té době mahlerovskými interprety nejpovolanějšími. Velkými technickými nedostatky v podobě suché akustiky a absence veškerého dozvuku (nepříjemně vyčnívající jednotlivé dechové nástroje) trpí jinak umělecky zajímavý snímek 1. symfonie z roku 1940 v podání orchestru z Minneapolis, který řídil Dimitri Mitropoulos. Po válce pak vznikla řada nových nahrávek. Technika byla už přece jenom dokonalejší, nastupovala éra magnetického záznamu zvuku. Z té doby jsou zajímavé opět nahrávky Bruno Waltera. Ve Čtvrté , kterou pořídil s Vídeňskými filharmoniky, už od začátku překvapuje nebývale propracovanou agogikou, a Pátá je celkovým nasazením a brilantní hrou Newyorské filharmonie místy až strhující! Z nebývalého množství nahrávek ještě „mono“ éry byl nedávno publikován odvážný, pravděpodobně původně rozhlasový snímek „Symfonie tisíců“ . V roce 1950 ji uvedl s americkými umělci dirigent, který ji tam v roce 1916 (ve Filadelfii) poprvé představil – Leopold Stokowski. Výsledek je úctyhodný! Zachytit Osmou symfonii , v níž je nutné odlišit tři sbory, početnou skupinu sólistů a velké symfonické těleso omezenými možnostmi mono-záznamu se zdá být prakticky nemožné. A přece se to podařilo a přes všechny technické nedostatky musíme připustit, že výsledek je zvukově vyrovnaný, ba i zajímavě plastický.

Tím se dostáváme k odpovědi na otázku, jak je možné, že teprve koncem padesátých let dochází k té opravdové invazi záznamů Mahlerovy hudby na zvukové nosiče, ba dokonce k jejímu konečnému docenění! K věrnému a dokonalému záznamu totiž potřebovaly velké partitury stereofonii. Teprve ta dokázala objasnit logiku tolik důležitého mahlerovského prostoru a upozornit na detaily v mohutném symfonickém celku. Je známo, že s problémy prostoru bojoval sám skladatel a to při každém uvedení svého díla. S nezměrným úsilím se vždy až do poslední chvíle snažil docílit maxima. Měnil posazení jednotlivých nástrojových skupin, zasahoval – mnohdy i velmi razantně! – do vlastní partitury. Dokonce se traduje jeho věta, pro jeho důslednost velmi neobvyklá: „Sláva dirigentovi, který pro zdůraznění původního záměru v mých partiturách provede změny, pokud to vyžaduje prostor a kvalita orchestru!“ Jak musel trpět, když zjistil, že onoho ideálu, jaký si vytvořil v představách v době kompozice, dosaženo nebude! Jaká škoda, že se nedožil stereofonie! Teprve ta je schopná zachytit dílo dokonale zvukově vycizelované, v ideální konstelaci.

Je nás mnoho, kteří Mahlerovy symfonie poprvé poznali ze zvukového záznamu. Stereofonie sehrála zásadní a propagační roli i pro Mahlerova díla tehdy méně známá. Prostřednictvím špičkových nahrávek od šedesátých let minulého století až dodnes posuzujeme a vzápětí přijímáme či odmítáme nová nastudování, jichž se objevuje stále více. Zmapovat a zhodnotit dosavadní mahlerovskou diskografii je úkol, který by obsáhl celou publikaci. Proto si zde můžeme povšimnout pouze projektů nejzávažnějších. K nám Mahler na černých gramofonových mono-deskách poprvé pronikl prostřednictvím snímků 4. symfonie s Českou filharmonií a Karlem Šejnou se sólistkou Marii Tauberovou (1950) a Písní potulného tovaryše s Martou Krásovou a Českou filharmonií a Antoniem Pedrottim (1953) – na svou dobu velmi zajímavých a umělecky zdařilých. Ale ani s příchodem stereofonie se u nás Mahler nezačal natáčet ve větším měřítku. Do realizace známého kompletu Václava Neumanna koncem sedmdesátých let točil Mahlera s Českou filharmonii pouze Karel Ančerl (vznikly vynikající nahrávky PrvníDeváté symfonie ) a Hans Swarowsky (zajímavý snímek Čtvrté ). O kompletu Neumannově se zmíním níže.

Mezitím se hned od počátku stereofonie postupně začaly ve světě objevovat kompletní nahrávky všech devíti Mahlerových symfonií, zpravidla ještě

Leonard Bernstein, foto © Siegfried Lauterwasser/DG Leonard Bernsteinfoto: © Siegfried Lauterwasser/DG
s připojeným Adagiem torza symfonie Desáté . Nejvýznamnější vydavatelé se už v šedesátých letech předháněli ve svých nabídkách. Tyto počátky by nebyly tak dopodrobna zmiňovány, kdyby se nejednalo vesměs o nahrávky vzorové, dodnes naprosto aktuální! Prakticky ve stejném období byly postupně realizovány na LP deskách v nádherných albech komplety dva – Bernsteinův z New Yorku pro Columbii a Kubelíkův z Mnichova pro Deutsche Grammophom Gesselschaft . Oba jsou dnes samozřejmě nabízeny na kompaktních discích. V tomto prvním Bernsteinově projektu účinkuje Newyorská filharmonie, na CD ovšem s výjimkou Symfonie č. 2 , která je záležitostí Londýnského symfonického orchestru (ta zde nahradila původní nahrávku newyorskou). Kubelíkův komplet je tedy nejstarší, který je na CD nabízen s jedním tělesem – se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu.

Ale nebyli to pouze tito dva pánové, kteří v šedesátých letech minulého století natáčeli Mahlera. Nahrávek jednotlivých symfonií po nástupu stereofonie začala vznikat celá řada – ve světě natáčel například Klemperer, u nás už zmíněný Karel Ančerl. Přesto obě první nahrávky kompletů – Bernsteinova a Kubelíkova – považujeme za počiny průkopnické. Newyorská filharmonie byla už v oněch šedesátých letech považována za mahlerovský orchestr číslo jedna – v neposlední řadě díky dřívějším šéfům – Walterovi a Mitropoulosovi, kteří se Mahlerovi systematicky věnovali. Leonard Bernstein nejen dokonale využil mimořádných technických dispozic svého orchestru, ale v prvé řadě vtiskl celému projektu osobitost, svůj vlastní mahlerovský výklad. Je zajímavé konfrontovat tento jeho první projekt s kompletní nahrávkou, jež s Bernsteinem pořídila v osmdesátých letech firma Deutsche Grammophon. Už od počátku se tento dirigent netajil osobně blízkým vztahem k Mahlerovi. Hovořil dokonce o jakémsi vcítění se do jeho osobnosti. V jeho nahrávkách – zvláště těch novějších – skutečně tušíme i osobnost Bernsteinovu. První komplet udivuje dokonalým moderním orchestrálním zvukem, energickým nasazením, v meditačních plochách možná větším nadhledem. Pro druhý komplet vydavatelství DG zajistilo Bernsteinovi hned tři orchestry, které mají bytostný vztah k Mahlerovi – Vídeňské filharmoniky, Newyorskou filharmonii a Královský orchestr Concertgebouw, samozřejmě špičkové sólisty a sbory. Bohužel těsně před dokončením Bernstein zemřel a 8. symfonie musela být suplována starší live nahrávkou ze Salcburského festivalu v roce 1975, což samozřejmě celému projektu na hodnotě nikterak neubírá. Oproti oné první nahrávce představuje tento druhý cyklus (byl dokonce vydaný i se všemi písněmi a Písní o zemi ) zásadní posun k Bernsteinovu subjektivismu! Jde prozatím o nejosobitější výklad Mahlerova díla, jakého se Mahlerova hudba dočkala, navíc díky živým záznamům z koncertů předávaný bezprostředně, v obrovských vybudovaných celcích.

Rafael Kubelík, foto © Siegfried Lauterwasser/DG Rafael Kubelíkfoto: © Siegfried Lauterwasser/DG
Rafael Kubelík je oproti Leonardu Bernsteinovi méně okázalý, méně zvukově hýřivý. Avšak jeho naprosto přirozený, důsledný a navíc zdravě muzikantský výklad notového záznamu (jak jej známe z jeho Dvořáka či Janáčka), dokonalý a prezentovaný bez jakýchkoliv spekulací či individuálních koncepcí ve spojení s vynikajícím bavorským rozhlasovým orchestrem vyvolává i po letech názor, že se jedná o Mahlera jedinečného, v lecčems dodnes nepřekonaného. Velmi se mu blíží Bernard Haitink , který s Bernsteinem a Kubelíkem tvoří trojici nejvýznamnějších symbolů novodobé mahlerovské interpretace. Ti další tvůrci výtečných kompletů – ať chceme či ne – vstupovali do období, kdy mahlerovská tradice a především znalost jeho odkazu u interpretů i posluchačů byla už vžitá a samozřejmá. Haitinkův Královský orchestr Concertgebouw možná není svým hudebním projevem tak plnokrevný jako Kubelíkův, zato však je obdivuhodný stránkou zvukovou. Mahlerovu hudbu ovšem má v krvi už od dob Mengelberga a dodnes to dává jaksepatří najevo – stačí pohlédnout na jeho letošní koncertní nabídku souborného provedení všech symfonií. Trvalým důkazem pak je jeden z jeho posledních výtečných mahlerovských projektů – komplet, pod nímž je podepsán někdejší Haitinkův nástupce na místě šéfa Riccardo Chailly (viz níže). Bernard Haitink se Mahlerovi věnuje prakticky po celou dobu své životní dráhy. Má několik nahrávek Mahlerových symfonií i s Berlínskými filharmoniky a v současnosti, coby jedenaosmdesátiletý šéf Chicagského symfonického orchestru pořizuje s tímto tělesem další mahlerovský cyklus!

Při pohledu na historii natáčení mahlerovských kompletů nemůžeme zapomenout na tehdejší příspěvek Deccy – souborné nahrávky

Sir Georg Solti, foto © Decca Sir Georg Soltifoto: © Decca
s Chicagským symfonickým orchestrem a jeho legendárním šéfem Georgem Soltim , zajímavý zvláště po stránce zvukové, impozantní co do dokonalého ztvárnění jednotlivostí. Jen na málokteré nahrávce slyšíme zvukový masiv Osmé symfonie tak čitelně, jako právě zde. Díky rozsáhlému vokálnímu sólistickému ansámblu nám všechny tyto čtyři zmíněné komplety – první Bernsteinův, Kubelíkův, Haitinkův a Soltiho – ze šedesátých a sedmdesátých let prezentují základní garnituru tehdejších světových pěvců, především německé provenience.

Velkou žeň nahrávek přinesl digitální věk – tedy období od roku 1980. Nahrávek jednotlivých symfonií vzniklo bezpočet. Stalo se nejednou, že vydavatelství začalo natáčet celý komplet, ale z nejrůznějších důvodů jej nedokončilo (to je případ už zmíněné druhé Haitinkovy nahrávky v Berlíně, či Neumannovy v Japonsku). Stále vzrůstající obliba Mahlerova díla probouzela u vydavatelů odvahu jít znovu a znovu do enormně náročných projektů, jimž dominují zvláště celovečerní symfonie s vokální složkou (2., 3., 8.). V jiných případech se Mahler začal natáčet ve velkém, aniž by se s celým kompletem počítalo. Například Herbert von Karajan se svými Berlínskými filharmoniky kompletního Mahlera nikdy nenatočil, ale existuje několik nahrávek, jež určitý soubor tvoří. Jde o symfonie 4., 5., 6., 7. a 9. Ve své době byly vítány s velkým zájmem. Nelítostný čas však už tehdy signalizoval určité výhrady a Karajana do pomyslné první garnitury mahlerovských dirigentů nezařadil. Příčinou nejsou nedostatky či závažnější problémy, jež vyvolávají tvrdou kritiku. Nahrávky jsou opět ukázkou velkého orchestrálního mistrovství, nicméně právě tento karajanovský projekt dokazuje, že mahlerovský svět se pohybuje v poněkud jiných sférách. A těm je vzdálena důsledná ukázněnost, póza a výraz vystavěný s dokonalým dotažením jednolité a ničím nenarušené zvukové stránky, tedy věci mnohdy velmi žádané, ale ne u rozervaného a náladového Mahlera. Ovšem výjimky potvrzují pravidlo! Novější Karajanův snímek 9. symfonie u DG pořízený na Salcburském festivalu v roce 1982 do oné reprezentační mahlerovské galerie patří!

Jaké další projekty tedy vstoupily do historie? V prvé řadě musíme nahlédnout do katalogu Claudia Abbada . Ten se Mahlerem zabývá prakticky po celou svou dirigentskou praxi. Je dobře, že při vydání celého cyklu dalo vydavatelství DG přednost nahrávkám relativně starším, tedy z Chicaga, z Vídně, ale také už z Berlína (například Osmé s Pražským filharmonickým sborem). Abbado využívá specifik jmenovaných orchestrů – technické dokonalosti Američanů, jedinečné zvukové kultury Berlínských a o něco ještě více diferencované u Vídeňských filharmoniků. O stupeň výše se jeho Mahler ocitl v dalších berlínských nahrávkách. Bohužel nemoc mu zabránila tento nový projekt šťastně dokončit. Abbadův pravděpodobně největší a umělecky nejzajímavější projekt ovšem stojí zcela osamocen – jde o strhující záznam 2. symfonie pořízený v roce 2003 na mezinárodním festivalu v Lucernu s Lucernským festivalovým orchestrem.

Ve Vídni se Mahler točil velmi často. Z těch relativně novějších projektů připomeňme alespoň umělecky velmi zdařilý komplet Lorina Maazela a bezpočet nahrávek jednotlivých symfonií. O Chaillyho Mahlerovi z Amsterodamu už byla řeč – jde nesporně o nejnovější referenční projekt posledních let, jehož význam se co do osobitosti a stylově obdivuhodné vynalézavosti blíží oběma počinům Bernsteinovým. Superlativy v takovýchto situacích nejsou na místě, neboť se můžeme snadno dostat do diskusí velmi bouřlivých a názorově různorodých. Všechny nahrávky se totiž pohybují na špičce současné interpretační úrovně a mají své příznivce i odpůrce. V tomto směru nelze přehlédnout mohutný projekt bohužel předčasně zemřelého Giuseppa Sinopoliho se skvělým, zvukově strhujícím londýnským Philharmonia Orchestra a rovněž velkolepý, nedávno dokončený projekt Pierra Bouleze (s Vídeňskými filharmoniky a orchestry z Clevelandu, Chicaga a Berlína), co do koncepce opět specifický, byť pro leckoho možná diskutabilní. Zajímavé projekty vytvořili Klaus Tennstedt v Londýně, Elijahu Inbal ve Franfurktu a Gary Bertini v Kolíně nad Rýnem. Tím se dostáváme do kategorie dalších zajímavých nahrávek, kam náleží i naše doposud jediná kompletní nahrávka pořízená domácím vydavatelem SupraphonemVáclava Neumanna , umělecky vyrovnaná, ozdobená příznačným zvukem České filharmonie sedmdesátých a osmdesátých let. Ač co do zvukové dokonalosti a síly hudební výpovědi nedosahuje vysoké laťky zde jmenovaných snímků vrcholných, dodnes je cenným dokumentem, jak se hrál a hraje Mahler v Čechách. Další nahrávky z Rudolfina (zvláště pro vydavatelství Octavia RecordsZdeňka Mácala , Ken-Ichiro Kobayashiho ) tento Neumannův projekt překonávají více v rovině technického sejmutí než umělecké mimořádnosti. Co do nápaditosti a dokonalé preciznosti však Neumann nepřekonal někdejší nahrávky Ančerlovy (škoda, že jich bylo pořízeno tak málo!). Naopak je velmi zajímavý ve svých nahrávkách s lipským Gewandhausorchestrem z let šedesátých!

A co přinesla nejčerstvější současnost a jaké jsou další vyhlídky? Mahler je pro dirigenty a nahrávací společnosti stále stejně provokující hozenou rukavicí jako v dávné minulosti. Doby se však zásadně změnily. Nastává postupný odklon od kompaktních disků. Nové studiové nahrávky takovéhoto kalibru jsou dnes už spíše výjimkou (například právě dokončovaný komplet Libora Peška s Českým národním symfonickým orchestrem pro firmu Octavia Records). Na druhé straně právě probíhající mahlerovské dvouletí přináší a zřejmě ještě přinese nové projekty. Z těch nejzávažnějších musíme zmínit komplety alespoň dva – ze San Francisca (Michael Tilson Thomas ) a z Londýna (Valery Gergiev ). Oba vydaly orchestry ve svých vlastních nákladech (San Francisco Symphony, London Symphony Orchestra), v obou případech jde o jedinečné, fantastickou atmosférou nabité živé snímky z koncertů. Invaze Londýnského symfonického orchestru byla velmi chytrá – nejprve pořídil nahrávku 8. symfonie a potom pokračoval v projektech levnějších. V San Franciscu tomu bylo právě naopak, proto se projekt poněkud opozdil. Novodobé technologie (DSD ad.) představují Mahlera v ještě dokonalejších a zvukově dopracovanějších podobách, o nichž se autorovi, který se celý život potýkal s úskalími akustiky a prostoru, ani nesnilo. Přibyla i řada video-záznamů, jimž opět vévodí dnes už klasický snímek Bernsteinův.

Gustav Mahler si tedy po takřka jednom staletí, jež uplynulo od jeho smrti, nemůže stěžovat na malý zájem o svou tvorbu. Naopak! V každém směru se potvrdila jeho prognóza o jejím pochopení v budoucnu. A tak jedním z řady problémů, jež se přes obrovskou popularitu přece jenom objevují, je nikoliv nedostatek, ale naopak velká přemíra mahlerovských kompletů vedoucí až k určité přesycenosti a tím i k poklesu aktivity v oblasti nových projektů. To ovšem nic na významu této geniální a rozporuplné hudby nemění. Dnešní i ty budoucí generace mají k dispozici neuvěřitelnou škálu pohledů zajímavých a různorodých interpretů, z nichž i ti nejvýznamnější v Mahlerovi našli a stále nacházejí věčnou studnici inspirací.

Výběr hlavních dokončených či dokončovaných nahrávek kompletů Mahlerových symfonií

V abecedním pořadí jsou uvedeni dirigenti a orchestry (bez sólistů a sborů). V závorce je uveden název původní vydavatelské firmy a období, v němž projekty postupně vznikaly)

• Claudio Abbado – Berlínští filharmonikové, Vídeňští filharmonikové, Chicagský symfonický orchestr (DG, 80. – 90. léta)

• Leonard Bernstein – Vídeňští filharmonikové, Newyorská filharmonie, Královský orchestr Concertgebow Amsterodam, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu (DG, 70. a 80. léta)

• Leonard Bernstein – Newyorská filharmonie, Londýnský symfonický orchestr (Columbia, 60. – 70. léta)

• Gary Bertini – Rozhlasový symfonický orchestr Kolín nad Rýnem (EMI, 80. léta)

• Valery Gergiev – Londýnský symfonický orchestr – natáčí se (London Symphony Orchestra, po roce 2000)

• Michael Gielen – Jihozápadoněmecký rozhlasový ochestr Baden-Baden, Freiburský symfonický orchestr (Hänssler, přelom staletí)

• Bernard Haitink – Královský orchestr Concertgebouw (Philips, 60. – 70. léta)

• Bernard Haitink – Chicagský symfonický orchestr – natáčí se (Chicago Symphony Orchestra)

• Riccardo Chailly – Královský orchestr Concertgebouw, Rozhlasový symfonický orchestr Berlín (Decca, přelom staletí)

• Elijahu Inbal – Rozhlasový orchestr Franfurkt (Denon, 80. léta)

• Rafael Kubelík – Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu (DG, 60. a 70. léta)

• Lorin Maazel – Vídeňští filharmonikové (Sony, 70. a 80. léta)

• Zdeněk Mácal – Česká filharmonie (Octavia Records, po roce 2000)

• Václav Neumann – Česká filharmonie (Supraphon, 70. a 80. léta)

• Simon Rattle – Městský symfonický orchestr Birmingham, Berlínští filharmonikové (EMI, postupně od 80. let do roku 2005)

• Leif Segerstaam – Symfonický orchestr Dánského národního rozhlasu (Chandos, 90. léta)

• Giuseppe Sinopoli – Philharmonia Orchestra (DG, 90. léta)

• Georg Solti – Chicagský symfonický orchestr (Decca, 60. – 70. léta)

• Jevgenij Světlanov – Státní symfonický orchestr Ruské federace (Svetlanova-Warner)

• Emil Tabakov – Sofijská filharmonie (Capriccio, přelom století)

• Klaus Tennstedt – Londýnský filharmonický orchestr (EMI, 70. a 80. léta)

• Michael Tilson Thomas – Symfonický orchestr San Francisco (San Francisco Symphony, dokončuje se)

• David Zinman – Orchestr Tonhalle v Curychu (Arte Nova, dokončuje se)

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.