sobota, 18. červen 2011

Guldův Mozart

Napsal(a) 

Guldův Mozart, foto © Frank Fiedler/DG Guldův Mozartfoto: © Frank Fiedler/DG

Ten příběh má skoro melodramatické rysy: V listopadu 1982 nahrál rakouský klavírista Friedrich Gulda (1930 – 2000) na jeden zátah komplet Mozartových sonát. Zhruba šest hodin hudby. Gulda nevynechal jedinou repetici. Ale nahrávky nepublikoval. Po pár letech, nejpozději v roce 1990, je zničil. Gesto přehnané sebekritiky, anebo strachu zveřejnit příliš privátní dobrodružství?

Už ve čtyřiapadesátém roce, ve svých čtyřiadvaceti letech, označil Gulda za své mistry jednak velké jazzmany, jednak Bacha s Mozartem. V případě Wolfganga Amadea Mozarta (1756 – 1791) šlo zřejmě o fatální vztah, ovšem se všemi vývojovými kličkami a slepými uličkami. Gulda dlouhé roky otvíral Mozartem své jazzové recitály, podle svých slov mu jeho hudba sloužila jako vydatná rozcvička. Fascinovala jej tedy svojí vnějškovostí, výraznými melodiemi a dokonale zvládnutou strukturou. K podstatě Mozarta pronikl prý teprve na přelomu 70. a 80. let, kolem své padesátky. Přitom Mozart zkomponoval svoji první sonátu (K 279) v osmnácti a poslední ve třiatřiceti letech (K 576). Gulda zemřel 29. ledna 2000, v den Mozartových narozenin – jak si ostatně sám přál a předpověděl.

V letech 2006 a 2007 vydala firma Deutsche Grammophon šestnáct Mozartových sonát plus Fantazii c moll (K 475) v Guldově podání na CD. Originál byl sice zničen, ale v interpretově pozůstalosti se našla kopie. Měla symbolizovat nevyslovené přání? Nad takovými příběhy se vždycky vznáší otazník: Má kdokoli právo publikovat cokoli, s čím si autor nebyl definitivně jistý? I kdyby dal souhlas k vydání držitel práv, v Guldově případě jeho syn Paul? V loňském roce se pět CD dočkalo na Deutsche Grammophon reedice, a sice pod názvem The Complete Gulda Mozart Tapes .

A teď krátké spojení: V letech 1958 – 1974 nahrál komplet Mozartových sonát kanadský pianista Glenn Gould (1932 – 1982). Mají k sobě s Guldou blízko, a nejen jedinou literou, kterou se liší jejich příjmení: také Gould měl celoživotní obsesi, Johanna Sebastiana Bacha. Goldbergovské variace zarámovaly Gouldův život podobně jako Mozartovy sonáty život Friedricha Guldy. Oba své mistry pojali

Guldův Mozart Guldův Mozart
výjimečně: umělecké dílo se v jejich podání rozeznělo novou uměleckou kvalitou – specifickou interpretací.

Gould byl klavírní strukturalista. „Svého“ Mozarta podřídil metodě bachovského kontrapunktu. Ten se mu stal dominantním interpretačním klíčem, a to třebas i ke skladatelům natolik povahově odlehlým, jako byli raný Alban Berg nebo Ernst Křenek. V Gouldově podání, charakteristickém rychlým sledem krátkých úhozů, které ponechávají každému tónu autonomii, vystupuje zřetelně architektura skladby: posluchač se soustředí na „dějovou“ linku díla a na interpretovo putování po jednotlivých částech. Takový způsob hry potlačuje v posluchači emocionální vnímání a aktivuje rozum. O Gouldově Mozartovi se primárně nabízí přemýšlet. Jeho podání je přesné a uměřené. Jeho východiskem i cílem je řád.

Guldův Mozart není přímo opačný, je jiný: „chladného“ strukturalistu nestřídá rovnou „vroucí“ romantik. Gulda dokáže „číst“ Mozartovy sonáty podobně přesně jako Gould, jen se častěji nechá unést spontánním jazzovým elánem, je daleko náchylnější k okamžitému vznětu – je impulsivní, má rád dramatické gesto (třeba ve třetí větě Sonáty č. 12 f moll , K 332); ale vykrouží bravurně i pomalé, snivostí a melancholií podbarvené věty (Sonáta č. 13 B dur , K 333). Jeho způsob hry kombinuje rozum s citem. Jeho východiskem i cílem je syntéza řádu s živlem.

Dá se uvažovat nad tím, kam posunul pozdně klasicistního Mozarta Gould a kam Gulda. Zdá se mi, že Glenn Gould vrací Mozarta plně klasicismu, zatímco Friedrich Gulda jej uvádí doprostřed následující romantické epochy. Ale svědčí to v něčí neprospěch?

Závěrem poznámka ryze osobní: Jestli mi někdo otevřel dveře k Bachovi (potažmo k Beethovenovi), byl to Glenn Gould. Jestli mě někdo dokázal připoutat na šest hodin k Mozartovi, byl to Friedrich Gulda. Žádné dílo není hotové poté, co je autor odloží. Je hotové sotva z poloviny. K autorskému géniu musí přistoupit génius interpreta. Mluví-li zadní strana kompletního vydání Guldova sonátového Mozarta o „senzaci“, nepřehání.

Radim Kopáč

Literární a výtvarný kritik, editor, kurátor, moderátor diskusních pořadů. Narozen 1976 v Praze, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Od roku 2010 zaměstnanec Oddělení literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR. V letech 2010 až 2015 editor časopisu Živel. Aktuálně publikuje v denících Mf Dnes, Lidové noviny, Deník N, v časopisech Host, Týdeník Rozhlas nebo Uni; spolupracuje s Českým rozhlasem (Plus) i Českou televizí, dále s nakladatelstvími Academia, Karolinum, Slovart nebo Větrné mlýny, s knižními veletrhy a literárními festivaly Svět knihy a Měsíc autorského čtení, s pobočkami Českých center po světě. Vydal řadu knih z dějin literární a kulturní periferie posledních dvou století, např. Praha jinak (Slovart, 2020; s J. Šofarem), Praha v množném čísle (Slovart, 2019; s J. Šofarem), Pijácká čítanka (Slovart, 2018; s J. Šofarem), Praha erotická (Academia, 2017; s J. Schwarzem), Punk je mrtvý – a kdo ne? (Pulchra, 2016; s P. Sojkou) a Nevěstince a nevěstky (Paseka, 2013; s J. Schwarzem).

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.