úterý, 16. září 2003

Glyndebourne: Opera po anglicku

Napsal(a) 

Glyndebourne: Opera po anglicku Glyndebourne: Opera po anglicku
"...A nezapomeň si s sebou vzít svůj smoking," připomíná mi se vší vážností britský známý, když se dovídá, že se chystám na operní festival do Glyndebourne.

Stejné upozornění už jsem četl na internetové stránce www.glyndebourne.com, takže vidím, že to zřejmě bude nutné. Na nádražíčku v Lewes v jižní Anglii, odkud je to do Glyndebourne už jen pár mil, se pak skutečně z londýnského vlaku ve slunečném červnovém čtvrtečním odpoledni k festivalovému autobusu vyhrne zástup pánů ve smokingu a dámy samozřejmě ve večerním. K tomu ale vlečou různé koše a tašky s občerstvením. Zdá se to vše jakoby nepatřičné, ale jen mně. Angličané vypadají naprosto uvolněně.

Neméně samozřejmě se ve smokingu a večerních šatech pohybují i stovky ostatních, co přijeli do Glyndebourne auty. Poslední pochybnosti musí zmizet. Jméno Glyndebourne patří nejen světoznámému divadlu, ale především staré usedlosti se zahradou uprostřed pastvin. Smoking, bečení nesčetných ovcí a opera zde prostě zcela samozřejmě patří k sobě. Asi je to jediné takové místo na světě.

Přijel jsem na Mozartova Idomenea , v němž pod taktovkou Simona Rattlea zpívala i Magdalena Kožená ; je půl čtvrté, hodinu před představením. Lidé se procházejí po anglickém trávníku, jiní na něm sedí, další z aut přinášejí skládací židle a stolky. Zahrady však naplno ožívají až během přestávek mezi jednáními. První je sice jen asi dvacetiminutová, zato druhá má skoro hodinu a půl. Sluncem zalité trávníky ohraničené ploty pastvin a s výhledem na nevysoké zelené anglické kopce v dálce, okraje záhonů u starých budov nebo naopak intimní zákoutí zahrady se stávají místem svačin, pikniků, sešlostí, malých oslav a velkých večeří. Vše si lze přivézt nebo objednat u místních služeb. Stolky se prohýbají pod nejrůznějším jídlem a nádobím, rozhodně ne kempingovým; šampaňským se připíjí i vsedě na zemi na dekách kolem prostřených ubrusů, decentně se klábosí. Není přitom problémem sundat si boty či sako. Že jsou vidět červené kšandy, nevadí.

Historie operních představení sahá v usedlosti rodiny Christieů do poloviny třicátých let dvacátého století. Jejich prvním záměrem bylo hrát Mozarta. Repertoár se však brzy rozšířil. Tehdejší hlediště ani provaziště s jevištěm už ovšem nestojí. Před deseti lety starou budovu těsně vedle rodinného sídla vystřídala mnohem větší novostavba s více než tisíci místy, dobrou akustikou i prostorným zázemím. Interiér moderního divadla je krásnou kombinací kovu a světlého dřeva, exteriér s naprostou samozřejmostí používá neomítnuté cihly. Když prší, piknikuje se o pauzách na krytých ochozech.

Být v Glyndebourne i jen pár hodin, je zážitek na celý život. A co teprve pro dirigenty a režiséry, kteří mají tu výsadu, že mohou jako jedni z mála členů početných inscenačních týmů bydlet přímo zde v domě... Je to možnost nerušeně studovat, pracovat i obnovovat umělecké síly. Týdny, po které se chystá nová inscenace, a týdny, během nichž se pak projekt reprízuje. Na tomto odlehlém venkovském místě, hodinu cesty od Londýna a patnáct minut od křídových útesů mořského pobřeží, je festivalová práce naprostým vytržením z ruchu světa. Přiznává to i dirigent Jiří Bělohlávek , který letos mohl sledovat proměny zahrady od počátku dubna do poloviny července. Připravil nádherné nastudování Tristana a Isoldy . Byl to jeho první Wagner a byl to také první Wagner v historii uvádění oper na tomto místě.

Tristana hrají v Glyndebourne od půl čtvrté do deseti večer. Tleská se intenzivně, i když ne příliš dlouho. Hodiny strávené hudbou a sugestivními divadelními dojmy, střídané venkovní pohodou příjemného červnového podvečera, jsou něčím zcela výjimečným. Asi to tuší i zdejší, nijak proletářské publikum. Jinak by nebylo ochotno přijíždět v podstatě denně od poloviny května do konce srpna a dávat za vstupenky na šest hraných titulů částky, dosahující v přepočtu tisíců korun - samozřejmě za jednu.

Je po představení, hodina před půlnocí a v městečku Lewes nastupuje do prázdného posledního londýnského vlaku několik desítek lidí. Odstrkují zmačkané noviny a odpadky po dřívějších cestujících, na sedadla dávají své vyjedené tašky a koše a prázdné termosky. Partě krkajících a pořvávajících výrostků, procházejících vagóny, se smokingy sice evidentně příliš nelíbí, ale zážitek z Tristana jejich úšklebky stejně vymazat nemohou. Dojem z opery nevymizí ani po mnoha dalších, už zase všedních dnech. V Glyndebourne je totiž nejen krásně a jedinečně, velmi anglicky, ale také se tam dělá špičkové hudební divadlo.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.