Stejné upozornění už jsem četl na internetové stránce www.glyndebourne.com, takže vidím, že to zřejmě bude nutné. Na nádražíčku v Lewes v jižní Anglii, odkud je to do Glyndebourne už jen pár mil, se pak skutečně z londýnského vlaku ve slunečném červnovém čtvrtečním odpoledni k festivalovému autobusu vyhrne zástup pánů ve smokingu a dámy samozřejmě ve večerním. K tomu ale vlečou různé koše a tašky s občerstvením. Zdá se to vše jakoby nepatřičné, ale jen mně. Angličané vypadají naprosto uvolněně.
Neméně samozřejmě se ve smokingu a večerních šatech pohybují i stovky ostatních, co přijeli do Glyndebourne auty. Poslední pochybnosti musí zmizet. Jméno Glyndebourne patří nejen světoznámému divadlu, ale především staré usedlosti se zahradou uprostřed pastvin. Smoking, bečení nesčetných ovcí a opera zde prostě zcela samozřejmě patří k sobě. Asi je to jediné takové místo na světě.
Přijel jsem na Mozartova Idomenea , v němž pod taktovkou Simona Rattlea zpívala i Magdalena Kožená ; je půl čtvrté, hodinu před představením. Lidé se procházejí po anglickém trávníku, jiní na něm sedí, další z aut přinášejí skládací židle a stolky. Zahrady však naplno ožívají až během přestávek mezi jednáními. První je sice jen asi dvacetiminutová, zato druhá má skoro hodinu a půl. Sluncem zalité trávníky ohraničené ploty pastvin a s výhledem na nevysoké zelené anglické kopce v dálce, okraje záhonů u starých budov nebo naopak intimní zákoutí zahrady se stávají místem svačin, pikniků, sešlostí, malých oslav a velkých večeří. Vše si lze přivézt nebo objednat u místních služeb. Stolky se prohýbají pod nejrůznějším jídlem a nádobím, rozhodně ne kempingovým; šampaňským se připíjí i vsedě na zemi na dekách kolem prostřených ubrusů, decentně se klábosí. Není přitom problémem sundat si boty či sako. Že jsou vidět červené kšandy, nevadí.
Historie operních představení sahá v usedlosti rodiny Christieů do poloviny třicátých let dvacátého století. Jejich prvním záměrem bylo hrát Mozarta. Repertoár se však brzy rozšířil. Tehdejší hlediště ani provaziště s jevištěm už ovšem nestojí. Před deseti lety starou budovu těsně vedle rodinného sídla vystřídala mnohem větší novostavba s více než tisíci místy, dobrou akustikou i prostorným zázemím. Interiér moderního divadla je krásnou kombinací kovu a světlého dřeva, exteriér s naprostou samozřejmostí používá neomítnuté cihly. Když prší, piknikuje se o pauzách na krytých ochozech.
Být v Glyndebourne i jen pár hodin, je zážitek na celý život. A co teprve pro dirigenty a režiséry, kteří mají tu výsadu, že mohou jako jedni z mála členů početných inscenačních týmů bydlet přímo zde v domě… Je to možnost nerušeně studovat, pracovat i obnovovat umělecké síly. Týdny, po které se chystá nová inscenace, a týdny, během nichž se pak projekt reprízuje. Na tomto odlehlém venkovském místě, hodinu cesty od Londýna a patnáct minut od křídových útesů mořského pobřeží, je festivalová práce naprostým vytržením z ruchu světa. Přiznává to i dirigent Jiří Bělohlávek , který letos mohl sledovat proměny zahrady od počátku dubna do poloviny července. Připravil nádherné nastudování Tristana a Isoldy . Byl to jeho první Wagner a byl to také první Wagner v historii uvádění oper na tomto místě.
Tristana hrají v Glyndebourne od půl čtvrté do deseti večer. Tleská se intenzivně, i když ne příliš dlouho. Hodiny strávené hudbou a sugestivními divadelními dojmy, střídané venkovní pohodou příjemného červnového podvečera, jsou něčím zcela výjimečným. Asi to tuší i zdejší, nijak proletářské publikum. Jinak by nebylo ochotno přijíždět v podstatě denně od poloviny května do konce srpna a dávat za vstupenky na šest hraných titulů částky, dosahující v přepočtu tisíců korun – samozřejmě za jednu.
Je po představení, hodina před půlnocí a v městečku Lewes nastupuje do prázdného posledního londýnského vlaku několik desítek lidí. Odstrkují zmačkané noviny a odpadky po dřívějších cestujících, na sedadla dávají své vyjedené tašky a koše a prázdné termosky. Partě krkajících a pořvávajících výrostků, procházejících vagóny, se smokingy sice evidentně příliš nelíbí, ale zážitek z Tristana jejich úšklebky stejně vymazat nemohou. Dojem z opery nevymizí ani po mnoha dalších, už zase všedních dnech. V Glyndebourne je totiž nejen krásně a jedinečně, velmi anglicky, ale také se tam dělá špičkové hudební divadlo.
