Je mnoho důvodů, proč si hudební svět spolu s výročím narození Johanna Sebastiana Bacha připomínal i jeho velkého ctitele a znalce Alberta Schweitzera . Autor dodnes čtené bachovské monografie, poučený interpret jeho varhanních děl i bojovník za záchranu starých varhan se narodil o sto devadesát let později, 14. 1. 1875. Důvodů, proč si připomínat tuto osobnost, je ale samozřejmě víc. Vzděláním byl teolog, a nejvíc se proslavil jako lékař, který větší část svého života působil v africkém Lambaréné (Gabon), kde také 4. září 1965 zemřel. Je to postava, o které je snadné pronést několik ušlechtilých frází, ale které je docela těžké se přiblížit. Velký „humanista“ byl také jedním z největších kritiků stavu evropské civilizace, a jeho nekompromisní etická stanoviska, podepřená celoživotním dílem, se těžce nehodí do naší relativistické doby.
Dvojí vliv
Vyrůstal v rodině evangelického pastora a právě k této životní dráze byl předurčen dlouhou rodinnou tradicí. Už v devíti letech hrál při bohoslužbách na varhany v alsaském Gunsbachu a během středoškolských studií v Mulhousu se začal díky vynikajícímu učiteli seznamovat s Bachovým dílem, ale samozřejmě nejen s ním. Jeho rodným krajem je Alsasko, jihovýchod Francie, kde se po staletí střetávaly francouzské i německé vlivy. Svou slavnou bachovskou monografii napsal roku 1905 nejprve francouzsky, když pak začal připravovat německé vydání, zjistil, že nedokáže svůj vlastní text pouze přeložit do němčiny a knihu v podstatě napsal znovu, prakticky v dvojnásobném rozsahu (vyšla 1908).
Schweitzerův postoj k oběma jazykům, které dokonale ovládal, prozrazuje hodně i o jeho způsobu myšlení: „Francouzštinu necítím jako svou mateřštinu, přestože jsem svým rodičům odjakživa psával výhradně francouzsky, jak to bylo v rodině zvykem. Mou mateřštinou je němčina… Rozdíl obou jazyků pociťuji asi tak, jako bych se ve francouzštině procházel pečlivě pěstěnými cestami krásného parku, kdežto v němčině jako bych se toulal nádherným lesem… Dokonalost francouzštiny je v tom, že dokáže vyjádřit myšlenku nejjasnějším a nejkratším způsobem, dokonalost němčiny je v tom, že ji vystihne v její mnohoznačnosti… Protože jsem z francouzštiny zvyklý dbát rytmické stavby vět a snažit se o jednoduchost výrazu, stalo se mi to potřebou i v němčině.“ A byl to Romain Rolland, kdo Schweitzera označil za „plod 
harmonické směsi ducha francouzského a ducha německého…“ Je v něm jak kritičnost a pregnantnost myšlení francouzského, tak velký kus německé mystiky.
Ve znamení obou vlivů se nesla jeho vysokoškolská studia ve Štrasburku, kde v letech 1893 – 1899 studoval teologii. Následovala studia v Paříži – a jisté znechucení staromódní Sorbonnou – a v Berlíně, ze kterého byl nadšen. Zde kromě teologie studoval také klavír u žačky Franze Liszta Marie Jaelové. V Paříži se seznamoval s Kantovou filozofií náboženství a studoval varhanní hru u Charlese Marii Widora, ve Štrasburku se pak zapojoval do provádění Bachových duchovních děl. Právě zde se už na přelomu století objevil pozoruhodně moderní názor na bachovskou interpretaci: historičtější, hlubší, v komornějším obsazení. Je ale zajímavé, že v mládí stejně jako Bacha miloval také Richarda Wagnera. Přátelil se dokonce s jeho synem Siegfriedem, stýkal se s Cosimou Wagnerovou a návštěvy bayreuthských slavnostních her považoval za životní zážitky. (Poprvé roku 1896, při historicky první bayreuthské repríze Prstenu Nibelungova.) Ke všem nadáním se připojovalo železné zdraví a neuvěřitelná pracovní výkonnost.
Ještě intenzivnější práce spadají mezi roky 1905 – 1913. Přednášel na teologické fakultě ve Štrasburku, měl pravidelná kázání, psal dějiny bádání o Ježíšově životě, dokončil monografii o Johannu Sebastianu Bachovi a také knihu o stavbě varhan. Obdivoval a miloval staré nástroje a bojoval proti jejich ničení a nahrazování nástroji moderními: „… boj o dobré varhany pro mne znamená kus boje za pravdu.“ Současně už studoval lékařskou fakultu, prošel praxí na klinice a sepsal lékařskou dizertaci. Varhanními koncerty si obstarával prostředky na plánovanou cestu do Afriky a pro vybudování nemocnice.
Životní láska
V této situaci tedy vznikla zmíněná bachovská kniha, která je svou koncepcí dodnes vzorovou monografií. První francouzská verze měla 450 stran, německá asi 850… Byla přeložena do mnoha dalších jazyků – česky bohužel existuje pouze kratičký „výbor“ v kolibříkovém formátu vydaný Lyrou Pragensis, jeden z mnoha dluhů, které vůči Bachovi máme. Dodejme, že ani jeho dvě pražské návštěvy (1923 a 1927) se nesetkaly jednoznačně s chápavým ohlasem a jistý kritik dokonce napsal: „V tomto názoru na reprodukci Bacha jest mnoho pravdy a důvodnosti, třeba se to někdy neobejde bez jakéhosi dojmu šedi.“
Schweitzerův Bach je kniha čtivá, psaná s velkou láskou a patosem, která otvírá mnoho důležitých otázek. Začíná často citovanou úvahou o subjektivní a objektivní hudbě: „Jsou umělci subjektivní a objektivní. U prvních tkví umění v osobnosti (…) jsouce zákonem sami sobě, vrhají se vstříc době a vytvářejí nově formy, v nichž vyjadřují své myšlenky. Takový byl Richard Wagner. Bach patří k umělcům objektivním. Ti stojí zcela ve své době a tvoří pouze v souladu s formami a myšlenkami, které jim poskytuje… Umění objektivního umělce není neosobní, ale nadosobní. Všechno umělecké hledání, vůle, tvoření a bloudění minulých i současných generací je v něm shrnuto a v něm se projevuje…“ Podrobně prochází jednotlivé zjevy předbachovského období a pak se věnuje všem žánrům a kapitolám Bachova díla; samostatně problému vztahu slova a hudby a zrovna tak problémům interpretace.
Leckde samozřejmě zůstává u východisek romantické estetiky. Je zastáncem poněkud mystické teorie o hluboké vnitřní spřízněnosti všech uměleckých druhů a žánrů. Zdůrazňuje obraznost Bachovy hudby a také její teologickou symboliku, často poněkud dogmaticky. Kde zná prameny, shromážděné před ním v ještě obsáhlejší monografii Philippa Spitty, důsledně z nich vychází. Vedle toho se pouští do pozoruhodných, byť leckde sporných nebo jednostranných interpretací. Svým zaujetím, autentickým prožitkem a vírou v hodnotu umění zůstává tato kniha čímsi strhujícím, i když se „stav bádání“ i celková interpretace za rovných sto let od prvního vydání samozřejmě změnil.
Filozofie kultury
První období práce v Africe spadá do let 1913 – 1917, následující léta strávil v Evropě a až do roku 1924 znovu koncertoval, s velkým ohlasem přednášel, publikoval… Jeho myšlení se přesunulo z teologie do oblasti filozofie kultury. Všechny náboženské otázky mu nakonec ústí do otázek etických. Ne se vším se dá souhlasit, ale vždy je to jasný a odůvodněný postoj.
Hezkým příkladem je jeho názor na problém kolonialismu, který formuloval mimo jiné takto: „Máme my běloši právo vnucovat svou nadvládu primitivním a poloprimitivním národům? Nemáme, jde-li jen o jejich ovládnutí a materiální zisk z jejich země… Ale kdybychom chtěli 
dát primitivním a poloprimitivním lidem v koloniích samostatnost, která by je neodvratně vedla k zotročení jejich soukmenovci, neodčinili bychom nijak to, čím jsme se na nich provinili. Schůdné je jen to, abychom nadvládu, kterou fakticky disponujeme, vykonávali ve prospěch domorodců, a tím ji mravně ospravedlnili.“ – Tento názor by dnes leckomu připadal zastaralý a termín „primitivní národy“ moderní antropologie dávno zavrhla. Ale kolik lepších způsobů, jak odčinit provinění Evropy na ostatních kulturách, jsme od té doby objevili?
Na poli kulturní filozofie ho můžeme označit za jednoho z posledních velkých mužů evropského osvícenství. Jsou to většinou texty, které mají daleko k obrazu vlídného laskavého „humanisty“. Evropana své doby popisuje jako unaveného a na svou svobodu dávno rezignujícího jedince. „Přímo fyzickou potřebou je mu naprostá nečinnost, odvedení pozornosti od sebe samého a zapomnění. Chce se chovat jako tvor, který nemyslí. Nehledá vzdělání, ale zábavu, a to takovou, která klade minimální duchovní nároky. Mentalita tohoto množství nesoustředných a soustředění neschopných lidí působí zpětně na všechna zařízení, jež mají sloužit vzdělání a tím kultuře… Moderní člověk se zvláštním způsobem rozplývá v sociálním celku. Je jako míč, který ztratil pružnost a podržuje si pokaždé tvar. Od něho přejímá jako hotové zboží názory, z nichž pak žije…,“ píše během první světové války ve spise Filozofie kultury .
Ani jako „lékař v Africe“ nepřestal být myslitelem (a kazatelem) a během svého pobytu znovu a znovu promýšlel svůj postoj… Jeho filozofií se stal jakýsi velmi univerzálně chápaný soucit se vším živým. Právě schopnost soucitu, formulovaná jako „úcta k životu“, má být podle něj základem každé etiky ve vztahu k člověku i ve vztahu k přírodě. „Život jako takový je jednoznačně kladný…“ I přes široké univerzitní vzdělání se Schweitzerův životní názor nakonec neopírá o pojmy a teologické spekulace. Možná právě naopak. „Všechno myšlení, které proniká do hloubky, končí etickou mystikou. Etická mystika úcty k životu je racionalismus domyšlený do konce.“ Můžeme se ptát, zda v něm lékař nezvítězil nad teologem a filozofem. A lze pokládat další provokativní otázky – na druhou stranu, přemýšlíme-li o problémech dnešního světa, nejsme často o mnoho dál než on a samotné přemýšlení nad jeho pregnantními formulacemi posouvá myšlení dopředu.
Mnohé z toho, s čím začal Albert Schweitzer, se dnes zdá být samozřejmostí. Můžeme mít dojem, že jak v bachovském bádání, tak v humanitárních aktivitách je už svět mnohem dál. Schweitzer ale není zajímavý jenom tím, že v něčem „byl první“ – působí jednoznačností svého rozhodnutí a odhodláním sám převzít kus odpovědnosti za problémy, které jsou nad síly jednotlivce. Problémů od Schweitzerovy doby neubylo, a je otázka, kolik dnes máme odvahy postavit se k nim s touto jednoznačností.
