úterý, 1. září 2009

Glosář editora

Napsal(a) 

První hudební ministr

Tak máme konečně ministra kultury – muzikanta. Musím přiznat, že mě to potěšilo a vzbudilo naději. Pan Riedlbauch je odborně kompetentní, hloubavý a pracovitý člověk plný nadšení pro úkol, kterým se zrovna zabývá. Věřím, že i když tisk píše o letní vládě skrblíků, nebude vyznávat názor exministra Václava Jehličky, že umělec má být chudý, bude naslouchat kompetentním zástupcům české kultury (o všech to nelze říci) a konečně by mohl býti více slyšen názor hudební obce, kterou dosud válcovali filmaři a divadelníci. Bohužel nebude mít na profilaci zrovna moc času. Poněkud pikantní na celé věci je, že bude nejvyšším šéfem orchestru, jež ho ústy svojí umělecké rady z pozice generálního ředitele České filharmonie, metaforicky řečeno, „nakopl a vyoknil“.

Budoucnost ve znamení východu

Symbolicky s nástupem nového století začalo zvýšené rojení asijských umělců na světové hudební scéně. Souvisí to jednak se zlepšující se životní úrovní, podchycováním dětských talentů a rostoucí úrovní školství. K „staré“ hudební mocnosti Japonsku se tak přidávají Čína, Korea, Tchaiwan, Indie a další. Je to tak masivní tlak na Evropu jako kolébku klasické hudby, že nechci ani domýšlet, jaká bude situace za dvacet let. Asiaté jsou totiž už nejen učenliví a technicky brilantní, ale vyrovnávají se dýchavičné Evropě i muzikantsky. (A to pomíjím potenciální sílu Jižní Ameriky.) Modelovou ukázkou asijské expanze je klavír. Například v Číně je to dnes nejoblíbenější nástroj, na který hrají miliony lidí. Není divu, že zvláště Deutsche Grammophon chytře přitahuje ty nejlepší. Po Lang Langovi a Yundi Li to je letos Yuja Wang. Ve stejnou dobu, kdy jí vyšlo debutové album, absolvovala promo turné a 28. dubna zavítala na pozvání Pražské komorní filharmonie do Prahy. Zatímco od roku 2006 se o ní jinde hovoří a píše jako o klavírní senzaci, tak v Praze nikdo o recitalu v maličkém manýristickém sálku Deylovy konzervatoře nevěděl a fascinující výkon, kdy přemohla podprůměrný klavír, poslouchalo 40 lidí! Přestože repetování nástroj nesnášel, tak sonáty Domenica Scarlattiho se blížily ideálu, jímž je pro mě Murray Perahia, a hudba Brahmse a Chopina zněla v daných mantinelech, kdy klavír málem zkolaboval, božsky. Slečna Wang musí být jistě velmi skromná dívka. Jiná klavírní hvězda její úrovně by totiž přijela, viděla a bez hraní odjela. (Neumím si představit, jak by reagovaly stejně kvalitní klavíristky Pirès, Grimaud nebo sestry Labequecovy.) Díky pianistce byl večer v absurdním rámci nádherným zážitkem. Doufám, že na její první řádný koncert nebudu muset čekat dlouho.

Zavržená Rusalka

Pražské jaro mělo neobyčejně zajímavý rozjezd. Příjemná byla Má vlast, přímo tenorové orgie předvedl Juan Diego Flórez, jenž je podobnou přírodní anomálií jako Cecilia Bartoli, drtivě na mě účinkovala hra cellisty Stevena Isserlise a především Orchestre des Champs-Elysées a triumfální byl písňový recitál Martiny Jankové, dramaturgicky přínosnější nežli vysoká C pěvecké superhvězdy. Ovšem nejvíce mediální pozornosti bylo upřeno na premiéru Rusalky v Národním divadle. Novinové reflexe koncepci Jiřího Heřmana bez skrupulí odstřelily. Dočetl jsem se, že „působí spíš jako urputné úsilí udělat ji hlavně ‚jinak‘ než jako domyšlená, dopracovaná a hlavně profesionálně špičkově povedená inscenace“ (LN) nebo že „nová Rusalka asi diváky příliš nezaujme ... chladně severským koloritem odradí milovníky romantické Rusalky a do inscenační tradice této opery nevnesla nic podstatně objevného“ (Právo). Možná jsem kulturní primitiv, ale já jsem poprvé viděl Rusalku jako drama s existenciálním výkladem. Celý večer útočily na moje smysly vibrace úvah, které mě nikdy nenapadly. Poprvé mě Rusalka bavila a vyvedla z pasivity. Po delší době hrál orchestr přes různé nedotaženosti dobře a dokonce byl schopen modelovat fráze! Pravda, pěvecké výkony nebyly všechny z kategorie snů, ale na premiéře 13. května jsem byl rád, že jsem mohl být opět přítomen okamžiku, kdy český operní režisér komunikoval s Evropou. Obávám se však, že u publika, které v Rusalce vidí pohádku s hakenovským Vodníkem, pan Heřman neuspěje.

Bouře ve sklenici vody

V dubnu pronikla klasická hudba po čase díky České filharmonii opět do českých masmédií. Ať nechtěně či záměrně, zpráva o střetu dezignovaného ředitele a dezignovaného šéfdirigenta nejznámějšího a nejlépe placeného domácího orchestru byla šťavnatým soustem i pro Českou televizi. Stručně řečeno šlo o to, že nový ředitel Vladimír Darjanin sice po svém jmenování ujišťoval, že platí vše, co domluvil jeho předchůdce, nicméně po čase zjistil, že dirigent Eliahu Inbal nemá na to, aby vedl Českou filharmonii po celé tři roky svého kontraktu. „Jsme generačně každý úplně jinde. Mentálně, lidsky, jsme se prostě nepotkali...,“ sdělil pan Darjanin České televizi. V Českém rozhlase 6 pak 29. dubna jakoby dal rovnítko mezi výší věku a výší umělecké potence. Jinými slovy Českou filharmonii nemůže vést dirigent nad nějakých 60 let. Věřím, že to nebylo míněno vážně, neboť nechci domýšlet, že by Claudio Abbado byl příliš starý na vedení Orchestru Mozart, že by byli na odpis Colin Davis, Bernard Haitink, Christoph von Dohnányi, Daniel Barenboim a celá plejáda dalších. Otázka lidských a uměleckých sil je zajisté jen a jen otázka ryze individuální. (Koneckonců Zdeněk Mácal měl více energie a entuziasmu než mnozí o dvě generace mladší členové Filharmonie.) Jakkoliv mohu mít výhrady a otázky k angažmá pana Inbala, tak snaha přinutit jej ke zkrácení kontraktu byla nešťastná, i když chápu snahu získat pro orchestr špičkovou, perspektivní osobnost evropské úrovně. Upřímně řečeno jsem zvědav, jak bude po této přestřelce probíhat tříletá komunikace mezi dvěma hlavami orchestru. Myslím, že je dobře mít dost času na uvážlivý výběr dalšího uměleckého šéfa, který nejenže bude odpovídat věkové a umělecké vizi, ale který bude natolik charismatický a nervově odolný, že post, který je v cizině vnímán jako problematický, přijme.

Designovaný generální ředitel České filharmonie chce dramaticky, snad vstřícností státu a sponzorů, zvýšit platy hráčů. Je pravda, že téměř všude kolem jsou na tom orchestry lépe, ale také nikde nemají podivný systém příspěvkových organizací s tabulkovými platy. Bylo by tedy lepší začít systémovými změnami a hlubším řezem do struktury „firmy“. Nový šéf také touží po tom, aby orchestr nahrával pro nejlepší značky. To je přání, které slýchám z Rudolfina už patnáct let, a je to podobně nereálné jako chtít, aby HARMONIE měla ekonomické zabezpečení na úrovni Gramophonu nebo BBC Music Magazinu.

Více než spor mezi dvěma dezignovanými šéfy, který byl jen bouří ve sklenici vody, mě zaujal plán na vytvoření nadačního fondu, který by podpořil projekty, na které by jinak nezbylo peněz. Podle mě je to skvělá myšlenka, která se měla realizovat v České filharmonii už dávno. Právě takovéto činy mohou orchestr navracet znovu blíže centrům evropského hudebního dění.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.