neděle, 9. leden 2005

Glosa: Rating

Napsal(a) 

Před časem jsem se dozvěděl, že prestižní zahraniční agentura Moody's Investors Service snížila rating naší země. Obecně řečeno je to otázka kvality. Jak je to však s českou hudbou a jejím ratingem? Z mnoha úst slyším, jak jsou skvělé naše orchestry, operní divadla (zvláště národní), sólisté. V umění sice ratingové agentury nejsou, nicméně průsečík počtu českých umělců na nejlepších festivalech, v nejprestižnějších operních divadlech, v katalozích světově důležitých gramofonových firem a zastupovaných renomovanými zahraničními agenturami hodně napoví a zvídavý člověk si může udělat svůj vlastní rating. Naše orchestry oscilují podle mě mezi hodnocením AA a BBA, ze zpěváků dosáhl pouze jeden, či spíše jedna, stupně AAA, instrumentalisté by museli o několik stupínků sejít dolů. Operní divadla se pak pohybují možná někde od A- dolů. Ovšem máme tu jednu oblast, kde množina atakující setrvale úroveň AA+- je pozoruhodně bohatá. Dokonce tak široká, že nám to závidí mnohé kulturně nebo ekonomicky hodně vyspělé státy. Je to sféra komorní hudby. Ať nahlédnete do šuplíku jakéhokoliv období minulého století, tak najdete smyčcové kvarteto té nejvyšší úrovně. I dnes bych takových napočítal několik. Ve světě se klanějí i několika triím, dechovým kvintetům. Na důležitých festivalech jsou častěji nežli orchestry. Výborných je i pár komorních orchestrů. Přesto stát pomáhá v rámci svých možností a dobré vůle volených zástupců lidu orchestrům a divadlům a komorní sféru ponechal krátce po převratu v roce 1989 "neviditelné ruce trhu". (A to nezmiňuji sólisty.) Možná, že kdyby povzbudil ty nejlepší a také ty nejnadějnější (s vysokým nebo potenciálně vysokým ratingem), zvýšil by se časem ještě více kulturní rating státu, jenž by mohl zpětně ovlivnit třeba i rating České republiky. Jestliže rating našich komorních formací je v cizině vysoký, tak doma jsou spíše komorníky. Nedivím se pak, že cena Českého spolku pro komorní hudbu má tak skromný rating a je jedním z nejméně známých ocenění v tomto státě; majoritní veřejnost (to jest nenavštěvující koncerty tohoto spolku) o ní neví zhola nic. Stejně jako v řadě jiných oblastí klasické hudby, čekám i tady na nějaký nový, svěží vítr z hor. Hlavně ať není pouze cimrmanovský.

Obrazně řečeno by však o svém ratingu měly uvažovat všechny údy hudebního těla našeho státu, a to včetně HARMONIE.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.