neděle, 26. červenec 2009

Giullaume Tourniaire - Děsí mě rutina

Napsal(a) 

Giullaume Tourniaire, foto Státní opera Praha Giullaume Tourniairefoto: Státní opera Praha

Státní opera Praha slaví 120. výročí své budovy. Zároveň se šéfdirigentem opery stal mladý Francouz Giullaume Tourniaire, který přináší zajímavé podněty a slibuje zvýšení kvality. V tomto roce jej čekají v Praze dva významné projekty. Dne 13. února oslaví Statní opera svoje výročí galakoncertem, na němž zaznějí v obnovené novodobé premiéře dvě díla Camilla Saint-Saënse. Jednak to bude koncertní provedení jednoaktové opery, poeme lyrique, Hélene (libreto napsal sám autor dle příběhu Trojské Heleny), jejíž premiéra se uskutečnila v roce 1904 (Tourniaire ji vloni nahrál pro australskou značku Melba Recordings), jednak písňový cyklus Nuit Persane (původní verze s klavírem vyšla u Hyperionu), jejíž vokálně instrumentální verze byla zapomenuta. V rámci MHF Pražské jaro uvede SOP 29. května za řízení Giullauma Tourniaira premiéru Wagnerova Bludného Holanďana.

Ve Státní opeře jste se blýsknul Bernsteinovým Candidem a dvěma Poulencovými operami (Lidský hlas a Prsy Tirésiovy) - což jsou dosti výlučná hudební díla. Ani Peer Gynt není běžně na repertoáru. Byly to náhody, nebo vás právě taková výlučnost přitahuje více než klasické operní tituly? Mohlo by se zdát, že jde o náhodu, protože až na Peera Gynta, kterého jsem já sám chtěl uvést, ostatní díla jsem nevybíral. Jednou z hlavních vlastností každého umělce by měla být zvědavost. Zvědavost co se týče repertoáru, ale také při nabízeném provedení již velmi dobře známého díla. Když jsem před několika lety začínal dirigovat, domníval jsem se, že publikum mi bude vděčnější, jestliže mu umožním něco objevit, než když mu předložím dílo, s nímž se již mohlo seznámit prostřednictvím různých velikánů a pro něž ještě nevyhnutelně nebudu dostatečně vyzrálý. To není z mé strany nějaká opatrnost. Interpret by vždy měl mít v první řadě na mysli otázku úcty k dílům - a k publiku. Nechci se pouštět do rozsáhlejšího hodnocení, ale Candide, Prsy Tirésiovy nebo Peer Gynt jsou v mých očích součástí repertoáru s velkým R.

Od sezony 2007/2008 jste šéfdirigentem Státní opery Praha - kdo vás s nabídkou oslovil a proč jste se rozhodl ji přijmout? Náhoda tomu chtěla, že jsem měl příležitost poprvé dirigovat orchestr a sbor Státní opery Praha při koprodukci s festivalem v Macaretě v Itálii. Naše první setkání bylo velice plodné a šéfka opery paní Ingeborg Žádná mě přizvala k dirigování Candida. A pak mi nabídla, abych se stal šéfdirigentem. V minulosti jsem podobné nabídky odmítal - nechtěl jsem se příliš brzy vázat na nějakou instituci. Nejdříve jsem chtěl cestovat, získávat více zkušeností, poznat jiné kultury, rozšířit si repertoár. Ale tentokrát jsem se rozhodl s vědomím pocty a s nadšením jsem se pustil do tohoto dobrodružství. A to hlavně proto, že výsledkem naší předešlé spolupráce byly krásné inscenace. Orchestr, sbor i sólisté prokázali velké zaujetí. Historie tohoto divadla, kde působili největší dirigenti, režiséři a zpěváci minulého století, je nesmírně bohatá. Není třeba zdůrazňovat, že hudebník, jako jsem já, už při "pouhém" vyslovení slova Praha vstupuje přímo do historie hudby. Jak už jsem řekl, je to pro mne nesmírná čest, radost, ale zároveň i obrovská zodpovědnost.

Můžete nám říci něco o své nové funkci? Jaké budou vaše kompetence - budete například moci zasahovat do dramaturgie, do personálního obsazení orchestru, systému zkoušek? A v čem spočívají přednosti a slabiny orchestru i celého souboru opery? Co chcete změnit a čeho chcete dosáhnout? V repertoárové opeře, jakou je Státní opera Praha, se hraje průběžně celou sezonu, střídají se dříve nastudované inscenace a k nim se každou sezonu přidává menší počet nových titulů pro obnovení kmenového repertoáru slavných klasických oper. V operách v jižní Evropě se každý měsíc hraje pouze několik večerů a v každé sezoně se dává šest až deset nových titulů. To je hudebně velice výhodné, neboť opery, které se hrají, jsou právě nazkoušené. Ale počet představení v každé sezoně je mnohem menší a v důsledku toho jsou výrobní náklady mnohem vyšší. V repertoárovém divadle samotný fakt, že se hraje každý večer, snižuje počet zkoušek, které je možno věnovat novým produkcím. A určitý počet zkoušek musí být věnován i tomu, aby se udržela hudební úroveň repertoárových produkcí. Mohu-li si dovolit jeden příměr, pak repertoárové divadlo je jako plavba velké zámořské lodi. Posádka musí dlouho předem vynaložit spoustu energie a předvídavosti, aby alespoň trochu změnila trajektorii... Od ledna je moje přítomnost v divadle velmi patrná a mojí prvotní starostí bude kvalita všech představení. Do budoucna se nechci angažovat pouze v nových produkcích, ale kdykoli to bude možné, budu zkoušet se sólisty, sborem a orchestrem tituly, které máme na repertoáru již dlouho. V povolání umělce mě děsí nejvíce rutina. Hrajeme každý den, domníváme se, že díla známe, ale naší povinností rovněž tak je každý den obohacovat naše hraní a hledat v nás samotných při každém představení nadšení, které jsme zakusili napoprvé! Pokud jde o repertoár na tuto sezonu, mým přáním bylo dirigovat Peera Gynta a dvě úchvatná díla Saint-Saënse Hélene (Helena) a Nuits Persanes (Perské noci) . Některé tituly - jako Bludný Holanďan - byly naplánovány již před mým příchodem. Ale naše představy o budoucnosti jsou příliš závislé na rozhodnutích, která byla učiněna bez jakékoli konzultace a velmi krátkodobě, a také na velice výrazném snížení našeho rozpočtu, který je, dovolím si to říci, bídný v porovnání s evropskými institucemi na úrovni města, jako je Praha!

Bratři Cabanové byli nadšeni nejen vaším přístupem k Candidovi, ale i tím, že prý v Ženevě žijete vedle domu, kde Voltaire Candida psal. To byla jedna z mála zmínek o vašem soukromí - jak a kde vlastně žijete? Co pro váš osobní život znamená funkce šéfdirigenta - usadíte se v Praze? O svém soukromí nerad hovořím. Jsem francouzského a italského původu a po svých studiích v Ženevě jsem se v tomto městě, kde žije moje rodina, usadil. Ale ve skutečnosti jsem tam jen málokdy. V budoucnosti bude prioritou mého profesního života samozřejmě moje působení v Praze, kde budu mnohem častěji než kdekoli jinde a kam se nastěhuji. Život šéfdirigenta je zajímavou směsicí velice krásných setkání, nepopsatelných zážitků a vzácné intenzity, je to život se spoustou zavazadel, hotelových pokojů, život, kde člověk zažívá hodně samoty, ale poznamenaný hlavně pohlcujícím a nevídaným zápalem pro hudbu, bez něhož by tento zvláštní život postrádal jakýkoli smysl.

Pohybujete se v českém prostředí od roku 2005 - jaký máte názor na Čechy a Českou republiku? V jakém jazyce se souborem komunikujete a jak jste na tom s češtinou? Pohybuji se v českém prostředí již mnohem déle! Když jsem začínal dirigovat, na svých prvních třech koncertech jsem uvedl Dvořáka (Svatební košile a Requiem ) a Janáčka - Tarase Bulbu a Glagolskou mši . Ještě dnes znám překrásnou Erbenovu báseň nazpaměť... Velice si považuji toho, že jsem v srdci jedné z nejhlubších a nejbohatších kultur v Evropě. Vzpomínám si, že v uplynulém měsíci jsem viděl reklamu na nějakou leteckou společnost, která své úsporné, leč velmi výmluvné poselství omezila na housle a smyčec, na nichž bylo napsáno jméno Prahy. To ukazuje, do jaké míry je česká kultura v evropském povědomí spjata s hudbou. Dnešní politici by to měli mít na paměti a více se tím zabývat...

Od začátku této sezony se snažím v rámci svých možností věnovat co nejvíce času studiu češtiny. Jak dobře víte, je obtížná, ale já doufám, že do června budu schopen přijatelně konverzovat. Přeji si to i přesto, že mohu s hudebníky a zpěváky mluvit anglicky, německy nebo italsky, protože bych se velice rád zapojil i do pedagogických programů Státní opery - chci zvát děti nejen na představení, ale také jim umožnit, aby mohly sledovat zkoušky.

Jak se díváte na současné české operní prostředí v porovnání s Evropou? Česká republika může být pyšná, že má tak významného skladatele, jako je Janáček. Podívejte se na evropské inscenace posledních let, které se vepsaly do paměti! Největší dirigenti, největší režiséři, největší festivaly... Když jsem přijížděl do Prahy, toužil jsem ponořit se do jeho světa... ale i když zde celá kulturní obec samozřejmě shodně uznává jeho nesmírného génia, rozpočty obou velkých operních domů jsou takové, že kvůli přežití musí každý z nich naplnit hlediště a nabídnout pouze takové tituly, které přitáhnou početné turisty!... Copak je možné prosazovat vlastní kulturu, a teď hovořím i o repertoáru Národního divadla, její úžasnou historickou minulost - pomysleme kupříkladu na veškerá díla vytvořená v Praze Zemlinskym, který byl tehdy hudebním ředitelem Neues Deutsches Theater - a zároveň dbát jenom na hledisko návštěvnosti?

A co česká hudba? V Ženevě jste spolupracoval na Prodané nevěstě s Bohumilem Gregorem a je o vás známo, že se v české operní tvorbě velmi dobře orientujete. Máte nějakého českého skladatele, který je vám obzvlášť milý? Nebo operu, kterou byste chtěl nastudovat? Když Bohumil Gregor studoval v Grand Théâtre Prodanou nevěstu , byl jsem tam tenkrát klavíristou a asistentem. Nevynechal jsem žádnou zkoušku, jak mě zaujala nejen opera, ale i způsob práce Bohumila Gregora. Později, když jsem se chystal na koncert s Janáčkovou hudbou, začal se mnou hovořit o svých zkušenostech, o tradicích, o Chalabalovi, vykládal mi tisíce věcí, na které nikdy nezapomenu... Než bych se zmiňoval zvlášť o nějaké konkrétní opeře, raději přiznám, že mám slabost pro všechno, co složil Janáček...

Nelze pominout otázku, která v poslední době visí ve vzduchu a budí značné emoce - další budoucnost Státní opery a její případné slučování s Národním divadlem. Po mém příjezdu na začátku září se ke mně donesly řeči o sloučení. Také jsem se dozvěděl, že došlo k velkému snížení rozpočtů, a to bez jakékoli dohody či podání vysvětlení hudebním institucím ve městě a zejména Státní opeře. Řekl bych odhadem, že Národní divadlo musí mít tak jako Státní opera na repertoáru zhruba dvacet titulů. Copak si lze vážně představit, že by hráč v orchestru, sborista (který zpívá zpaměti) - a to nemluvím o baletu - mohl mít na repertoáru čtyřicet titulů? Přeskakovat z jednoho představení do druhého, aniž by se to odrazilo na kvalitě práce? A jak by vypadal rozpis zkoušek? Dokonce i Pařížská opera, která také má dva sály, se tomuto problému nevyhnula: má dva orchestry!... a výše jejího rozpočtu představuje číslo o násobek několika desítek vyšší než náš! Dříve než se začne mluvit o sloučení, by měly být známy jeho cíle a důsledky - má jít jen o další snížení rozpočtu? Vždyť jaký obraz o kultuře jednoho z nejkrásnějších měst na světě takto vznikne?!!

Kultura je věcí profesionálů. Ale začasté se s ní zachází velice neprofesionálně! Mnohem zásadnější než úvahy o slučování je podle mě repertoár obou operních domů a jeho koordinace - chceme-li hovořit o kvalitě, tomu se nemůžeme vyhnout. To je pro mě podstatná a nejdůležitější záležitost. Na to se zaměřuje i Paříž, která se zabývá historií repertoárů, jež se svého času hrály v Opeře a v Komické opeře. I Berlín usiluje o to, aby jeho tři divadla neuváděla stejný titul v jedné sezoně! Verdi říkal, že pro dosažení modernosti je nutno obrátit se do minulosti. Možná, že i Praha by měla uvažovat stejným způsobem o charakteru repertoáru svých velkých operních domů... a ne se snažit namluvit obyvatelům, že sloučení by bylo lékem na všechny neduhy a synonymem úspor. Ale pokud budeme pouze usilovat o přežití, o to, abychom naplnili hlediště, a budeme si konkurovat dvěma Toskami, Carmen a Traviatami... pak je zcela zbytečné tuto otázku vůbec klást!

Narodil se ve francouzské Provenci. Studoval hru na klavír a dirigování na konzervatoři v Ženevě. Nejprve působil jako sbormistr v Ženevě a v Benátkách. Jako dirigent debutoval v roce 1998 v Grand Théâtre de Geneve (Prokofjevovy Zásnuby v klášteře ) a poté v Opéra National de Paris (Stravinského Svěcení jara ). Intenzívně spolupracoval s Orchestre de la Suisse Romande, s nímž

provedl ve světové premiéře kompletní originální verzi Prokofjevovy hudby k Einseinsteinovu filmu Ivan Hrozný (kterou sám zrekonstruoval), oratorium Gilgameš Bohuslava Martinů, Dvořákovo Requiem , Janáčkovy skladby Amarus a Věčné Evangelium . Jako host dosud spolupracoval s řadou orchestrů jak v koncertním, tak operním repertoáru. V roce 2005 dirigoval Bizetovou operu Lovci perel na japonském turné benátského divadla Teatro la Fenice. Uvedl světovou premiéru opery švýcarského skladatele Xaviera Dayera Les Aveugles podle hry Maurice Maeterlincka v Opéra National de Paris a Kouzelnou flétnu na Operním festivalu v Maceratě 2006. S Orchestre de la Suisse Romande natočil Guillaume Tourniaire pro AEON/Harmonia Mundi novou kompletní verzi Peer Gynta Edvarda Griega, nahrávka získala Diapason d'Or za rok 2005. S týmž orchestrem bude natáčet ve světové premiéře Le Cantique des Cantiques , Jour de Fete en SuisseRadio - Panoramique Arthura Honeggera pro Cascavelle.

Se Státní operou Praha (orchestrem a sborem) spolupracoval Guillaume Tourniaire poprvé v roce 2005 na Macerata Opera Festival 2005 - Poulenc Les Mamelles de Tirésias (Prsy Tirésiovy) a světová premiéra opery současného italského skladatele Marka Tutina Le bel indifférent (Lhostejný člověk) na text Jeana Cocteaua (výprava a režie Pier Luigi Pizzi).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.