neděle, 9. květen 2010

Gil Shaham: Bachovy skladby jsou křehkým porcelánem

Napsal(a) 

Gil Shaham Gil Shaham

Sonáty a partity pro sólové housle Johanna Sebastiana Bacha jsou pro každého sólistu základním repertoárem a celoživotní metou. Málokdo ji však dosáhne a stane se mistrem. Nestane-li se nic vážného, tak 21. října se dozvíme, jestli takovým mistrem Bacha je i nejvýraznější americký houslista současnosti Gil Shaham. Kdybych měl soudit z jeho dosavadních tří hostování na Pražském jaru, která jsem slyšel, tak řeknu, že na to rozhodně má. Nicméně je pravda, že Shaham dlouho ostýchavě kolem této hudby kroužil a nechtěl s ní veřejně vystoupit. To se naštěstí změnilo a návštěvníci festivalu Struny podzimu mají jedinečnou šanci slyšet tohoto skvělého houslistu poprvé hrát celý večer pouze sólového Bacha. Nepochybně vrcholem pak bude Ciaccona Partity d moll, jejíž princip spočívá v tom, že spodní hlas stále opakuje téma, přičemž v horním hlase je obměňováno. Ve více než patnáctiminutové větě se od základního tématu odvíjí 34 variací.

Gil Shaham si před příjezdem do České republiky našel čas, aby mi odpověděl na několik otázek.

Jaké místo zaujímá cyklus sólových sonát a partit pro housle v díle Johanna Sebastiana Bacha? Jaký máte názor na tvrzení, že to byla pouze cvičení podobně jako třeba Clavierbüchlein vor Anna Magdalena Bach nebo Invence? Jakkoli Bachovo gigantické dílo neznám v jeho úplnosti, mám dojem, že právě tato šestice skladeb v něm má svou důležitost. Sám Bach byl školený houslista. Tyto skladby pro sólové housle jsou jako takové v Bachově díle ojedinělé a v tvorbě jeho doby (a ostatně dodnes) obecně málo běžné. To, že části jejich materiálu Bach využil jinde (v kantátách, skladbách pro hoboj a smyčce), naznačuje, že po stránce hudebního obsahu ho uspokojovaly ještě víc než z hlediska jejich formální novosti. Nejsem si jistý, můžeme-li u Bacha rozlišovat mezi pouhými „cvičeními“ a skladbami, o nichž se předpokládá, že byly určeny k veřejnému provozování. Jeho „cvičení“ jsou stejně působivá a krásná jako ostatní skladby, jež jsou zase vždycky plná novátorských a experimentálních prvků. K odpovědi na vaši otázku nejsem kompetentní – můžu jen konstatovat, že je sám hraji s nadšením a že si při tom rád představuji, že i sám Bach je hrál s chutí.

Jakou mají pozici ve vašem životě a jak je třeba přistupovat k této geniální hudbě? Znám tyhle skladby už bezmála třicet let. Velmi rád je poslouchám, vlastně se mi nikdy nemůžou oposlouchat. Kdykoli je doma cvičím, těžko se mi přestává. Hrát je na veřejnosti jsem se ovšem dřív bál. Nakonec jsem si ale uvědomil, že pokud se do toho nepustím, připravím se o příležitost k sebezdokonalování, a tak jsem to risknul...

Je možné postihnout vše v této hudbě, všechny finesy a souvislosti například bez použití obloukového smyčce? Z vlastní zkušenosti s barokními smyčci vím, že dokáží totéž co moderní smyčec – a naopak. Některé věci jsou snazší s jedním typem, zatímco jiné dokážete líp s druhým. Řekl bych, že podobně důležitou roli může hrát i zaoblení kobylky. Sám volím hru na „moderní“ soupravu, přičemž doufám, že se mi tak díky letitému návyku bude hrát líp...

Když hrajete taneční věty jako Allemandu, Gigu, Corrente, Menuet nebo Gavotte, máte představu původních tanců nebo se jedná pouze o intelektuální stylizaci? Myslím, že na tuhle hudbu se dalo tančit. Během svých nemnoha setkání s těmito formami v jejich taneční podobě jsem pokaždé žasl nad tím, jak dobře se v nich pojila hudba s tanečními pohyby. Je také zjevné, že Bach se dobře vyznal v rozmanitých tanečních tradicích své doby.

Určitým pilířem cyklu jsou tři fugy. Vymykají se něčím z dobové produkce? Jako skladby pro sólové housle jsou tyhle fugy jistě výjimečné. Pozoruhodné je, že Bach dokázal skládat kompletní čtyřhlasé fugy s diskantovým nástrojem, který měl pouhé čtyři struny!

Nejznámější částí je Ciaccona z druhé partity, jež je často hrána samostatně. Co o ní soudíte? Řada lidí pokládá tuto větu v jistém smyslu za vrchol. Mě dokáže pokaždé dojmout. Je to opravdu úchvatné umělecké dílo.

Pandánem houslové série je podobný cyklus pro sólové violoncello. Máte pocit, že je Bach chápal jako „sourozence“ nebo separátně? Tyhle dvě řady jsou si zjevně podobné. Nejnápadnější rozdíl je tu v zařazení sonát (s fugami) pro housle. Tyto sonáty jsou co do obsahu i vyznění velmi odlišné od tanečních suit. Přestože tuším, že se tu mělo jednat o vážnější skladby, mám pocit, že tu existuje určité nebezpečí, že se člověk jejich dokonalosti až příliš zalekne. Přitom tu skladatel nechtěl ani u těch nejvážnějších momentů, aby se s nimi nakládalo jako s „křehkým porcelánem“ (pozor! nedotýkat se!). Tyhle skladby byly určeny k hraní a k potěše publika i interpreta.

Některé části houslových sonát a partit byly a jsou často upravovány, a to pro varhany i soudobý hard rock a jazz. Co si o tom myslíte? Unese to Johann Sebastian? Jsem přesvědčený, že tahle hudba přesahuje hranice času, stylu a tak dál. Slyšel jsem i řadu působivých interpretací těchto skladeb na marimbu.

Nevím, že byste Bachův cyklus nahrál. Jestli je to pravda, plánujete to napravit? Snad někdy v budoucnosti...

Na jaké housle budete hrát v Praze a jaké na ně používáte při interpretaci Bacha struny? Hraju na stradivárky z roku 1699. Používám strunu E Jargar a tři spodní struny Dominant (vesměs kovové).

Je o vás známo, že jste hrdý na svůj židovský původ. Co pro vás znamená židovská kultura, odkaz velkých houslistů tohoto národa a stát Izrael? A čím jsou pro vás Spojené státy, kde jste studoval a řadu let žil? Řekl bych, že to občas cítím tak, že Izrael je pro mě jako matka, zatímco Spojené státy mi připomínají manželku... Vždycky jsem měl štěstí v tom, že jsem měl kolem sebe skvělou rodinu, i v tom, že se zabývám hudbou.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.