pondělí, 3. listopad 2008

Gerald Finley - četl jsem Bhagavadgítu a učil jsem se držet cigaretu jako Oppenheimer

Napsal(a) 

Gerald Finley - četl jsem Bhagavadgítu a učil jsem se držet cigaretu jako Oppenheimer Gerald Finley - četl jsem Bhagavadgítu a učil jsem se držet cigaretu jako Oppenheimer

Letošní sezonu Metropolitní opery zahájila 13. října opera Johna Adamse Doctor Atomic - kulisou jejího příběhu je první pokusný výbuch atomové bomby v poušti amerického státu Nové Mexiko v červenci 1945. Opera měla premiéru v roce 2005 v San Francisku v nastudování režiséra Petera Sellarse, který je zároveň i autorem libreta. V New Yorku se teď Adamsova opera uvádí v novém nastudování Penny Woolcockové. Představitel titulní role "otce atomové bomby" Gerald Finley odpověděl HARMONII před newyorskou premiérou na několik otázek.

Čím pro vás byla - a je - práce na této opeře specifická? Především samozřejmě postavou, kterou v ní ztvárňuji. J. Robert Oppenheimer byl sám o sobě mimořádně dramatickou osobností v historii světa a vědy, a když John Adams začal pracovat na své nové opeře a uvažovat o mně jako o představiteli Oppenheimera, chytlo mne to okamžitě. Tušil jsem, že to bude velká a uspokojující role, a John Adams mě nezklamal. Robert Oppenheimer nesl hlavní odpovědnost za Trinity projekt, který se uskutečnil toho osudného červencového dne v roce 1945, a Johnova hudba zachycuje veškeré to vzrušení, napětí a další aspekty tehdejší situace v Los Alamos na Trinity Site v Novém Mexiku. Práce na té opeře byla nádherná. John napsal pro Roberta Oppenheimera překrásnou árii - Batter my heart. Je na text básně anglického básníka Johna Donnea. Ta báseň se jmenuje Trinity - místu, kde proběhl pokusný výbuch, prý dali jméno Trinity právě proto, že Oppenheimer miloval tuto báseň.

Robert Oppenheimer je v mnoha směrech kontroverzní historickou figurou. Kudy jste šel na identifikaci s jeho postavou? Oppenheimer je zřejmě jednou z nejsložitějších skutečných historických osobností, které jsem kdy ztvárňoval. A ta jeho rozporuplnost vyplývá z toho, že měl hodně širokospektrální zájmy. Je to historicky doloženo. Uměl mnoho jazyků, mluvil francouzsky, německy, vlámsky, znal sanskrt. Nosil stále při sobě kapesní vydání Baudelairových básní, ve své kanceláři měl Bhagavadgítu, obojí v originále. Byl ovšem také špičkovým nukleárním fyzikem. Už v 30. letech předpověděl existenci černých děr, a kdyby žil déle, pravděpodobně by za své objevy v oboru astrofyziky mohl získat i Nobelovu cenu. Takže tu máme na jedné straně vynikajícího fyzika a hluboce duchovně založenou a poetickou osobnost a na druhé straně člověka, který dokázal vést skupinu nejinteligentnějších fyziků své doby do neuvěřitelně obtížné a vypjaté situace a využít všech dostupných prostředků, aby uskutečnil mimořádně nebezpečný experiment. Abych mohl vstoupit do jeho postavy, musel jsem čerpat ze všech těchto zdrojů. Četl jsem Bhagavadgítu, četl jsem Baudelaira. Nenaučil jsem se sanskrt - i když bych si to přál. Snažil jsem se vcítit se do doby, ve které se děj odehrává. Oppenheimerova rozporuplnost

Gerald Finley - četl jsem Bhagavadgítu a učil jsem se držet cigaretu jako Oppenheimer Gerald Finley - četl jsem Bhagavadgítu a učil jsem se držet cigaretu jako Oppenheimer
hodně souvisí s tím, jak na něho pohlíželi po válce. Figuroval v amerických pokusech s komunismem. A pokud jde o historické prameny, existuje mnoho charakteristik Roberta Oppenheimera, v mnoha dokumentech je popsáno, jak se v té situaci choval. Já jsem se snažil co nejvíc načerpat z jeho životopisu, odjel jsem do oblasti Santa Fe, do hor Sangre di Cristo, navštívil jsem místo, kde míval svůj letní dům, chtěl jsem dýchat tamější vzduch a zakusit fascinaci, kterou měl pro tuto úžasnou, nádhernou oblast Spojených států - New Mexico, prostě jen abych si udělal představu, jak asi to mohl prožívat on. Samozřejmě jako operní pěvec ho musím vnímat operně. A tak je pro mě podstatné zaujetí, se kterým se věnoval jak fyzice, tak poezii a literatuře, a současně i nasazení, se kterým šel do toho úžasného experimentu, který znamenal i zbraň hromadného ničení. A není žádná pochybnost, že chtěl být vůdcem. Chtěl mít úspěch. Používal všechny dostupné kanály včetně politických. I to přispívá k jeho kontroverznosti. Proti morálním argumentům vědce zdržujícím ho od uskutečnění projektu stála velmi silná politická vůle použít bombu ve válečné situaci. Bylo to pro mne těžké - stát pokud možno ve středu a snažit se najít rovnováhu mezi ctitelem vysoké literatury a velkým fyzikem. A bylo to fascinující. Spoustu jsem toho přečetl a se spoustou nápadů přicházeli také i ostatní lidé. Robert Oppenheimer byl řetězový kuřák, a tak jsem se musel naučit nenuceně držet cigaretu, a také nosil skoro pořád klobouk, což ovšem pro operního pěvce není nic neobvyklého.

Byl Doctor Atomic vaším prvním setkáním s hudbou Johna Adamse na jevišti? Vlastně ano. Podílel jsem se už na přípravách jeho opery Nixon v Číně, to bylo v Londýně ještě předtím, než jsem dostal angažmá v San Francisku, ale z té inscenace tenkrát sešlo, protože divadlo zavřeli. Tím pádem jsem ale o Johnově hudbě už nějakou dobu věděl, byť to bylo seznámení jen povrchní. Když jsem se teď už ale měl skutečně stát součástí týmu jeho nového projektu, poslouchal jsem jeho hudbu mnohem víc - jeho houslový koncert, operu Klinghoferova smrt - mimochodem, režisérkou filmové verze této opery je Penny Woolcocková, která teď nově nastudovala operu Doctor Atomic pro MET.

V čele Newyorských filharmoniků stojí Alan Gilbert. Jak se vám spolupracuje? Nádherně. U každého nového díla, alespoň si to myslím, stojí dirigent před nutností poctivě odvést první jedno nebo dvě představení a vždycky přitom ještě vyvstává mnoho otázek. Máte možnost zeptat se skladatele, co tím či oním myslel a jak si představuje, že by to mělo vypadat. A na této inscenaci v MET je nádherné, že každý jednotlivý hráč v orchestru je technicky na tak vysoké úrovni, že naučit se hrát novou partituru pro ně není moc těžké. A oni mají představení každý den. Každý den v roce během sezony.

Ale současnou hudbu zase až tak často nehrají. To ne, ale toto je pro ně zase hozená rukavice. Je pravda, že od Donizettiho a Pucciniho, dokonce i od Benjamina Brittena nebo Stravinského je to pro ně velký skok. V Adamsově opeře hrají hudbu, která zní hodně jinak, pro většinu z nich je technickou expertizou v rytmu a jsou tam také velmi extrémně využívané nástroje a spousta sólových vstupů. Ale je slyšet, že je to baví. Baví je utkat se s tím po muzikantské stránce. A Alan Gilbert to bere jako jedinečnou příležitost. Je nesmírně talentovaný, dokáže nabít tu hudbu energií a současně také vést hudebníky, aby hráli maximálně ukázněně, buduje gradace a velké plochy, z nichž některé zní velmi romanticky, řekl bych skoro neoromanticky, zejména v druhém dějství. Bezpečně provádí orchestr i technickými úskalími, ta se týkají hlavně rytmu v částech ve velmi rychlém tempu. Na konci je například neuvěřitelně obtížná off-beatová pasáž, kde hrají bicí nástroje, žestě a pizzicato smyčce rytmicky velmi zahuštěnou hudbu, ale ne všichni najednou, takže musí být velmi ukáznění. Je to vzrušující a všichni si to užívají a pan Gilbert je prostě skvělý a má všechno pod kontrolou.

Tak to je o hudebnících - a teď něco o vás a dirigentovi... Pokud jde o mě, šel jsem do tohoto projektu s velkým nadšením a to pořád trvá. S Alanem jsme se viděli před dvěma dny po zkoušce a prostě jsme si jen řekli, jak je to krásné, že spolu pracujeme. Jedna z nejkrásnějších věcí na soudobé hudbě je, že dirigent a interpret mohou být vůči sobě navzájem hodně flexibilní. Vedeme spolu krásný dialog. On je sice ode mne deset metrů vzdálený, ale spojení z jeviště k dirigentskému stupínku zůstává pořád velmi silné, a když chci pozměnit nějaký pohyb nebo udělat něco tišeji, on to pozná a reaguje na to, a tím mne zase povzbuzuje k tomu, abych dělal věci, které hudbě ještě víc napomáhají. Takže je to velmi šťastná spolupráce.

Zpíváte také koncertní recitály - kdy dáváte přednost čemu? Obojí považuji za užitečné, jedno přispívá k růstu toho druhého. Recitály jsou pro mne vždycky vokálně zaměřenou záležitostí. Rád zpívám skladby německých a francouzských mistrů, samozřejmě i anglické písně, zhudebněnou poezii, i písně amerických skladatelů. Pomáhá mi to na mé cestě, protože se stávám interpretem, režisérem i šéfdirigentem svých vlastních představení. A poskytuje mi to inspiraci, takže když jdu na operní scénu, jdu tam s jistotou, že vím, jaké mám pro tu kterou roli možnosti, mohu je nabídnout mému scénickému dirigentovi a rozšířit svou práci o zkušenosti z koncertního pódia. Práce v divadle je záležitostí otevřenou, přistupuji k ní s maximálním nasazením, dávám svůj hlas i sebe plně k dispozici svým jevištním postavám a to se mi zase zúročuje v mé recitálové práci. Nedávám přednost ničemu, dělám vždycky rád to, co zrovna dělám.

Jaké máte zkušenosti s českou hudbou? Měl jsem tu čest zpívat v Janáčkových operách Liška Bystrouška a Káťa Kabanová, zpíval jsem samozřejmě i Glagolskou mši. Váš písňový repertoár zatím ještě neznám, ale je to dobrý nápad.

Gerald Finley (1960) se českému publiku představil v roce 2006 v titulní roli obnovené Kašlíkovy inscenace Mozartova Dona Giovanniho ve Stavovském divadle a na MHF Pražské jaro 2007 jako sólista Hallé Orchestra Manchester. Operu Johna Adamse Doctor Atomic můžete sledovat v přímém přenosu z Metropolitní opery New York 8. listopadu 2008 v 18:45 v kinech 11 českých měst - viz http://www.metinhd.cz.

Wanda Dobrovská

Vystudovala hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, svému oboru se věnovala na Akademii věd a také jako redaktorka hudební edice nakladatelství H&H (Nová nauka o harmonii od Aloise Háby). Specializuje se na soudobou hudbu, moderuje záznamy a přenosy koncertů, připravuje hudebně-publicistické pořady, píše články pro Harmonii nebo do Týdeníku Rozhlas. Připravuje a moderuje hudební bloky pro vysílání digitální stanice D-dur.

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.