Gennadij Rožděstvěnskij

Českou hudbu máte rád a znáte ji, dobře se to o vás ví. Předpokládám, že jste se pro ni nerozhodl kvůli dobovému propagovanému přátelství mezi našimi národy? Ne, to opravdu ne. V roce 1955 a 1956 jsem byl na stáži v Praze. A právě tehdy, před padesáti lety, už se zrodil můj vztah k české hudbě, vztah, který mohu nazvat velkým zájmem a láskou. Předsevzal jsem si poznat ji co nejšířeji a nepodrobněji, tak dobře, jak jen to bude možné. Pochopitelně jsem ale ani za padesát let nestihl zdaleka vše. Je ještě řada věcí, které neznám, které mě zajímají, které jsou nové.

Patří k nim Foersterových pět obrazů Cyrano de Bergerac v programu pražského koncertu? Ano. Vždycky mě ostatně udivovalo, proč nejsou na deskách – kromě čtvrté – Foersterovy symfonie. Je jich pět. Říkal jsem si – že by byly špatné? Ne! Zjistil jsem, že jsou dobré! Ale problém byl v tom, i pro mé zahraniční kolegy dirigenty, jak nahrávku pořídit. Problém je v notách. Zítra mimochodem kvůli tomu půjdu do archivu. Jedná se o práva. Někdo má monopol, a tak pražští konzervatoristé nemohou vidět partitury svého vynikajícího skladatele. Kdybych byl předsedou OSN, inicioval bych nějaký zákon, aby se tohle změnilo.

Máte něco z české hudby obzvláště oblíbeného? Z české hudby, myslím, dobře znám Dvořáka, Janáčka, Martinů… Lze tak soudit i podle mého repertoáru. Skladby od Martinů jsem uváděl mnohokrát, dirigoval jsem i tři Janáčkovy opery – Její pastorkyňu , Káťu Kabanovou a nedávno Věc Makropulos v Moskvě. Bylo to první moskevské uvedení této opery. Také je mi dobře známa tvorba Josefa Suka, v posledních několika letech jsem řídil všechna čtyři jeho důležitá symfonická díla – Asraela , Zrání , Pohádku léta i Epilog . Koncem listopadu jsem dirigoval na martinůovském festivalu v Basileji balet Škrtič . Bylo to teprve druhé provedení na světě od čtyřicátých let. Dosud nenahraná hudba… Co dělají šéfové gramofonových firem? Pokojně spí, ráno si dají kávu… A natočí znovu Beethovenovu Devátou nebo Dvořákovu Novosvětskou

V roce 1961 byl Rožděstvěnskij jmenován uměleckým ředitelem Symfonického orchestru Sovětského rozhlasu, zároveň byl několik let šéfdirigentem ve Velkém divadle. Roku 1972 se stal uměleckým vedoucím Moskevské komorní opery. V 70. letech byl šéfem Stockholmské filharmonie, na přelomu 70. a 80. let následoval post šéfdirigenta Symfonického orchestru BBC v Londýně a pak do roku 1983 stejná funkce u Vídeňských symfoniků. Roku 1982 se stal ředitelem tehdy nově založeného Symfonického orchestru ministerstva školství a umění SSSR, od roku 1991 působil opět ve Stockholmu a v roce 1994 se stal předsedou umělecké komise Velkého divadla v Moskvě. Vyučoval dirigování v Rakousku a v Itálii.

Váš pražský koncertní program je věnován památce někdejšího dlouholetého šéfdirigenta orchestru FOK Václava Smetáčka. Znali jste se? Ano, setkali jsme se. Ale jak? Já jako návštěvník jeho koncertů a jeho zkoušek. Byl jsem mu i představen, ale já byl tehdy ještě moc mladý – a on velký umělec. Ale s velkou radostí diriguji koncert na paměť tohoto velkého českého dirigenta.

Zařadil jste Smetáčkovu orchestraci Musorgského Obrázků z výstavy. Kolik takových instrumentací „Kartinek“ mimochodem vlastně znáte? Asi deset.

A jaké je Smetáčkovo aranžmá? Velice dobré. Kdyby nebylo, nehrál bych ho. Ale je těžké.

A zajímavé? Ano. Osobité a mistrovské.

Narodil se jako syn dirigenta Nikolaje Anossova a pěvkyně Natalie Rožděstvěnské. Studoval klavír u Lva Oborina a dirigování u otce na moskevské konzervatoři. Ve dvaceti debutoval ve Velkém divadle s představením Čajkovského baletu Louskáček. O pět let později s baletem Spící krasavice hostoval se souborem v londýnské Covent Garden. Strávil v „Boľšom“ prvních deset let jako asistent Jurije Fajeva.

Jaká je teď situace v moskevském Velkém divadle? Pracujete tam ještě? Ne. Mnohokrát jsem v „Boľšom“ od šedesátých let znovu dirigoval. Dneska je před uzavřením. Je potřeba rekonstrukce. Bál jsem se tam, že na mě spadne lustr… Odešel jsem.

Kde se teď vyskytujete nejčastěji? To je těžké říci. Diriguji opravdu všude možně.

I ve Stockholmu? I tam. Není to jen minulost. Ale nešéfuji tam. Šéfovat dnes orchestr znamená ani ne tak dirigovat, jako spíše shánět letenky a vozit orchestr na turné. A to mě nezajímá.

A jakou máte vzpomínku na Vídeň? Špatnou. Tam jsem šéfoval tři roky. Orchestr má sice kolosální reputaci, ale je slabý. Všichni si myslí, že když ve Vídni žil Johann Strauss – stejně jako v Salcburku Mozart, že to stačí. Ale není to tak. Dneska už to neplatí.

Gennadij Rožděstvěnskij je uznáván jako jedna z vůdčích osobností mezi interprety ruské klasiky i současné hudby. V jeho diskografii s pěti stovkami položek lze nalézt mimo jiné komplet Nielsenových symfonií, díla Skrjabina, Glazunova, Gubajduliny… a samozřejmě Prokofjeva, v jehož sousedství figuruje dirigentovo jméno u více než 40 titulů LP a CD. Opakovaně se objevuje v Rožděstvěnského výčtu ovšem i Šostakovič a Schnittke.

Šostakovič a Schnittke… Jsou to pro vás velká jména hudby 20. století? Rozhodně ano.

Znal jste některého z nich? Oba.

Jsou nesrovnatelní? Řekl bych, že mají i mnoho společného. A po nich už není nikdo… S nimi skončila podle mého epocha. Ale možná to jiní vidí rozdílně.

Jakou epochu myslíte? Ruské hudby? Epochu velkých tvůrců.

Dnes už jsou jen experimenty? Já nemám nic proti experimentům, je potřeba je dělat. Ale prostě není v současnosti už nic, co by mě opravdu chytilo.

Z ruské nebo z jiné hudby? Obecně.

Třeba takový minimalismus…? Víte, takovou minimalistickou symfonii bych mohl napsat také. Vzal bych čtyři takty a dvěstěpadesátšestkrát bych je zopakoval.

Dirigent dal najevo, že je čas rozhovor ukončit. Jistě by ještě bylo na co se ptát. Jaké to bylo žít v Sovětském svazu, jaké to tehdy bylo, moci vycestovat… A také jsem se už nestačil dirigenta zeptat, jaké měl v 80. letech auto. Možná už se tedy nikdy nedozvím, jestli to mohl být skutečně on – a myslím, že byl – koho jsem v srpnu 1985 viděl sedět v nepřehlédnutelné limuzině na výpadovce z Moskvy na sever, když jsme nějakou dobu stáli vedle sebe v místě dopravní zácpy. Ať už to byl, kdo byl, musel si ale tehdy určitě všimnout našeho trabanta, na tomto místě mezi volhami, moskviči a žigulíky stejně nápadného jako jeho černý mercedes.

Sdílet článek: