Zachování Stavovského divadla pro mozartovský repertoár ani ti, kdo uvažují o zásadní reorganizaci pražského operního provozu, nezpochybňují. Není jiné, do dnešních dnů tak zachované místo, kde by se mohlo připomínat, že právě tam Mozart dirigoval světovou premiéru své opery. Don Giovanni prostě ke Stavovskému divadlu patří – a nejde o skanzen, ale o mohutnost a sílu tradic, genia loci a další „iracionální“ momenty – nic, co lze jasně ekonomicky vyčíslit. O „zlaté kapličce“, historické budově Národního divadla, takto nikdo zatím kupodivu nepromluvil. A přece i tam měla důležité premiéry nejvýznamnější česká operní díla – od Libuše přes Rusalku a Její pastorkyňi po Juliettu… Čajkovskij tu dirigoval českou premiéru Evžena Oněgina… A to nepočítáme Prozatímní divadlo, jehož hmota je v nové budově obsažena, divadlo, v němž dirigoval Smetana a na violu hrál Dvořák. Nikoho zatím nenapadlo zdůraznit, že Národní divadlo má rovněž své zavazující tradice umělecké náročnosti, svého genia loci a další „iracionální“ parametry, které by bylo škoda promarňovat, pokud by se odsud operní provoz přenesl do budovy postavené pražskými Němci, do budovy mající také svého výjimečného ducha, ale jiného. Nejde jen o budovu „zlaté kapličky“, ta by se ostatně mohla klidně zachovat jako muzeum, i kdyby se v ní nakonec divadlo nehrálo třeba vůbec. Jde především o náplň té budovy, o obsah, o uměleckou kvalitu. Jde o to, že by vnímavé publikum třeba ocenilo možnost prožít svůj operní večer „tam, kde se to kdysi dělo“. Zatím to nikoho nevzrušuje a na české operní klasiky nikdo příliš nechodí. Ale snad nám tohle jednou dojde a budeme se sebevědomě snažit nabízet „autenticky“ uváděného nejen Mozarta, ale v divadle, jaké nemá obdoby, také Smetanu a další domácí autory. Třeba jednou genius loci podnítí inscenátory a interprety k takovým činům, kreacím a výkonům, které nakonec budou na českou klasiku jako na něco jedinečného lákat posluchače podobně, jako je láká třeba carské Mariinské divadlo v Petrohradu na klasické ruské opery. Pak by nemuselo hrát zásadní roli, že „zlatá kaplička“ je plodem národního obrození, které teď není zrovna aktuální, a že svými nevelkými rozměry není vlastně na operu úplně nejvhodnější.
