Nejen v hudebním světě bylo letošní jaro ve znamení zásadních omezení, která zastavila kulturní život v takové podobě, v jaké jsme na něj zvyklí. Zrušené koncerty, nejistota kolem obnovení koncertního provozu, ale i hledání nových cest k našim posluchačům a prezentace mnohostranně složité a unikátní situace, kterou nikdo z nás nepamatuje, směrem k veřejnosti, to byla (a stále jsou) zásadní témata hudebního světa. Přesto ani v této době nechyběly pozitivní události.
Na počátku dubna totiž v produkci vydavatelství Supraphon vyšla nová sólová deska Chaconne pro princeznu kterou natočila Jana Semerádová, naše přední hráčka na barokní flétnu, s cembalistou Erichem Traxlerem. Jemná barokní hudba první poloviny 18. století je bezesporu balzámem pro duše posluchačů, pro něž jsou nahrávky jednou z mála možností zaposlouchat se do hry svých oblíbených interpretů. Jakkoliv vydání nového kompaktního disku mohlo zůstat poněkud ve stínu současného dění, rozhodně si zaslouží bližší pozornost jak pro kvalitní interpretaci, tak i díky pozoruhodné dramaturgii.
Tvoje nová nahrávka vychází osm let od předchozího sólového alba Sólo pro krále. V něm jsi dramaturgicky čerpala také z okruhu panovnického dvora, tehdy šlo o berlínský dvůr pruského krále Fridricha Velikého. Je mezi oběma tituly nějaká užší spojující linie? Návaznost Chaconne pro princeznu na předcházející album Sólo pro krále je zřejmá jak z názvu, tak z obsahu této nové nahrávky, skrze kterou skládám poklonu další výjimečné osobnosti. Už od studentských let jsem snila o tom, že jednou natočím Leclairovy půvabné sonáty z jeho devátého opusu, které jsem si nesmírně oblíbila. Věděla jsem, že Leclair nějaký čas působil na oranžském dvoře, ale až díky Collegiu Marianum a programu s názvem Ve službách princezny Anny jsem hlouběji nahlédla do pozoruhodného života této múzické princezny. A když jsem pátrala v dobových záznamech a dozvídala se o jejích hudebních začátcích, u kterých stál sám Händel, tak i o jejím nadání pro tanec, zpěv, komponování, stejně jako jazyky a malířství, narazila jsem na zmínku o Fridrichu Velikém. A totiž, když se pro mladou královskou princeznu vybíral vhodný manžel, Fridrich byl mezi kandidáty. Nakonec ze svatby sešlo, ale princezna zůstala důvěrnicí tohoto osvíceného krále po celý život.
„Musela to být mimořádně nadaná hudebnice, když o ní její učitel Händel napsal: ‚Když jsem opustil Hamburg, zařekl jsem se, že už nebudu učit, ale v případě Anny jsem udělal výjimku, neboť byla flower of princesses.‘“
Princeznou z dedikace je Anna z hannoverské dynastie (1709–1759), nejstarší dcera Jiřího II., anglického krále a hannoverského kurfiřta, později provdaná za prince Viléma IV. Oranžského, která byla pozoruhodnou osobností zdaleka nejen svým původem. Patřila mezi velice vzdělané ženy a proslula také svým hlubokým zájmem o hudbu. Byla žačkou Georga Friedricha Händela, kterého podporovala rovněž jako stálá subskribentka jeho operních představení. Hudbou však byla obklopena také na oranžském dvoře v nizozemském Haagu, kde jistě vzniklo inspirativní kulturní prostředí. Když v roce 1737 Jean-Marie Leclair, přezdívaný Corelly de la France, vstoupil do služeb princezny Anny, měl za sebou dráhu skvělého tanečníka, ale především byl už opěvovaným houslovým virtuosem a oslnivým skladatelem. Proč nezůstal na dvoře Ludvíka XV. coby privilegovaný králův hudebník? A proč se vydal na cesty po Evropě? Dohnaly jej k tomu neshody s jeho kolegou Guignonem, či se chtěl vymanit z konkurenčního prostředí, nebo toužil po setkání s Locatellim, jenž v té době žil v Haagu? Na to asi nenajdeme jasnou odpověď. Bohužel ani neexistují záznamy, jak vypadal provoz orchestru Anny Oranžské a tak si můžeme jen představovat, že na koncertech doprovázela Leclaira na cembalo samotná princezna. Musela to být mimořádně nadaná hudebnice, když o ní její učitel Händel napsal: „Když jsem opustil Hamburg, zařekl jsem se, že už nebudu učit, ale v případě Anny jsem udělal výjimku, neboť byla flower of princesses.“ K její svatbě s Vilémem IV. Oranžským napsal Händel slavnostní operu Parnasso in festa a hudbu ke slavnostnímu hymnu zveršovanému samotnou princeznou. V opeře je nádherná chaconna, jejíž upravenou verzi jsem znala z triové sonáty. Přála jsem si najít i redukovanou verzi, kterou bychom mohli zařadit na nahrávku a to se mi vyplnilo – v Händelových Lessons for the Harpsichord jsem mezi ouverturami, áriemi a tanci z oper a oratorií našla tutéž chaconne pro dva hlasy.
Zmíněná jména představují poměrně pestrou škálu hudebních stylů. Je možné hudbě kolem princezny Anny vysledovat nějaké její osobní preference v hudební tvorbě? Nevím, nakolik mohla Anna ovlivnit tvorbu hudebníků ve svém okruhu, v každém případě měla to štěstí, že byla od malička obklopena vysoce kvalitní hudební produkcí a hudebníky, kteří jí zajisté formovali. Styl francouzský dostávala pod kůži i skrze tanec, který tvořil důležitou součást výchovy tehdejší vysoké šlechty. Netančila asi složité choreografie, které byly vytvořené tanečními mistry na gratulačních listech, jako například The Princess Ann’s chacone k jejím desátým narozeninám, ale spíše se bavila tancem tehdy velmi oblíbených kontratanců. Kontratance využívaly známé melodie, tanečníci si je mohli zpívat, pokud byly podloženy textem, anebo zahrát na nástroj. Jeden takový kontratanec zvaný Princess Royal jsem s několika vlastními variacemi zařadila i na nahrávku. Inspiraci jsem čerpala u Michela Blaveta, který tímto způsobem upravoval známé kusy od největších hvězd tehdejšího hudebního nebe, Händela a Rameaua. Je známo, že se princezna velmi zajímala o italskou operu, v Londýně podporovala Händelovy opery a lesk londýnského hudebního života si v Holandsku vynahradila angažováním věhlasných zpěváků, Anny Strady del Po a Gaetana Guadagniho. I když se na jejím dvoře objevili takoví progresivní skladatelé, jako byl Christian Ernst Graf a František Xaver Richter, princezně Anně prý nastupující předklasický styl zůstával cizí.
S rakouským cembalistou Erichem Traxlerem nespolupracujete zdaleka poprvé, spolupracuješ však i s řadou dalších cembalistů. Co pro Tebe bylo zásadní při výběru hudebního partnera pro tuto nahrávku? Dalo by se říct, že nahrávku jsem tak trochu šila na míru Erichovi, poněvadž jsem chtěla, aby tam zazněla Händelova majestátní suita d moll v jeho podání. S Erichem jsem hrála v několika rakouských ansámblech, kde jsem slyšela i jeho bravurní sólové hraní, koncertoval pak s naším souborem několikrát v Praze; pokaždé to byla čistá radost ze hry, jako kdybychom spolu hráli odjakživa.
Galantní svět baroka, který promlouvá prostřednictvím této desky, je ti hodně blízký. Znám tě jako výraznou hudební osobnost s velmi bohatou invencí. Vůbec proto nepochybuji, že máš v hlavě nějaké další plány z podobného repertoárového okruhu. Je pravda, že galantní styl konvenuje mému hudebnímu vyjadřování. Po natočení CD se většinou hned nehrnu do dalšího projektu a zvláště u sólové nahrávky si ráda nechávám čas na odpočinutí, ale přiznám se, že tentokrát mě svět kolem princezny Anny okouzlil a neustále se objevující další zajímavé souvislosti a vazby mne nesmírně navnadily, až jsem se přistihla, že objednávám další knihu o jedné nejmenované osobnosti, kterou múzy též políbily…
Součástí rozhovorů bývají obligátně také otázky na budoucí plány. Řada z nich určitě vzala za své kvůli aktuální situaci, kdy karanténní opatření dopadla i na naši koncertní činnost. Jaké nové výzvy to před tebe postavilo? Dobrá zpráva je, že stále plánujeme a že máme pořád nové nápady. Sice jsme se smutkem škrtali v našem diáři jednu akci za druhou, ale zase na druhou stranu „díky“ této situaci vznikají fantastické věci a spolupráce, na které bychom dříve nenašli čas. Některé se podařilo dokonce už zrealizovat nyní, Telemannovy Fantasie ve spojení se současným tancem nebo La Fontainovy bajky s Pařížskými kvartety. Další akce jsou před námi, Michna s Hanou Blažíkovou, Bach se Simonou Šaturovou, vážíme si každého hudebního momentu, který můžeme spolu sdílet, byť je to zatím virtuálně nebo s odstupy. Ale už se k sobě blížíme! A to je podstatné.
