Nezachoval se žádný jeho dobový portrét. Je to ojedinělé a podivné zároveň; vždyť u žádného jiného skladatele srovnatelného významu v 18. a 19. století se to nestalo. Ojedinělá a bez srovnatelného příkladu zůstává i skutečnost, na kolika rytinách, litografiích a olejomalbách byl vyobrazen posmrtně. Jako svého druhu fikce se dostal do jevištních děl a filmů a stal se romantickou postavou. Neboť jakkoli byl pouze jedním z mnoha Mozartových žáků, pro milovníky hudby platí za Mozartova žáka číslo jedna, a zejména pokud se jedná o výtvarné nebo literární ztvárnění Mozartových posledních dní, nesmí v něm Süssmayr nikdy chybět. Byl to konečně on, kdo dokončil Mozartův opus ultimum, jeho Requiem.
Takto je znám dnešnímu publiku a takto zůstává zapsán v hudebních dějinách. S tímto jeho výkonem jsou spojena i nespravedlivá mínění a zkreslené názory o něm. Byl už „hotovým“ a úspěšným skladatelem, když mu Mozart nabídl možnost, aby jako jeho umělecký adlatus v pravidelném kontaktu s ním shromažďoval doplňující zkušenosti a učil se z nich. Süssmayr pro něj dokonce napsal recitativy do Tita (KV 621), které dnes považujeme za práci Mozartovu. Přesto skutečnost, že byl tehdy Süssmayr Mozartovým „žákem“, přerostla v předsudek, že ony části Requiem , na nichž se Süssmayer podílel, jsou jakási „školská“ práce – se vší negativní příchutí, jakou takové označení obnáší. Jistého hudebníka v Bavorsku [Franz Beyer] a jistého muzikologa v Británii [H. C. Robbins Landon] tato skutečnost nenechala v klidu. Oba věřili – každý svým způsobem – že jsou na konci 20. století Mozartovi dlužni a cítili se povoláni vytvořit a zveřejnit podle jejich soudu důstojnější a jeho stylu lépe odpovídající dokončení Requiem . [Zbavit Mozartovo Requiem Süssmayra se ostatně pokoušeli již mnozí před nimi, včetně Johannesa Brahmse a Richarda Strausse. Britové Richard Maunder a Duncan Druce zkomponovali v Mozartově rukopise chybějící mešní části zcela nově atd., pozn. překl.]
Nejen Mozartův žák
Také Johann Nepomuk Hummel byl Mozartovým žákem, pozoroval jej při práci, učil se od něj tím, že se pohyboval v jeho blízkosti, dokonce u Mozartových bydlel, nedostával však žádné hodiny. Dalším takovým žákem byl Franz Jakob Freystädtler, existovali také žáci s pravidelnými hodinami výuky kompozice. Na těch však ódium žákovství neulpělo. Jejich vztah k Mozartovi není ničím víc než střízlivým faktem jejich biografie. Pouze Süssmayr je jednou provždy ocejchován jako „žák“ . O hudební tvorbu nějakého „žáka“ však příliš nestojíme, a tak došlo ke zvláštnímu úkazu, že je jméno Süssmayr sice každému známo, ani interpreti ani publikum však se nezajímají o jeho díla. V dnešním repertoáru je zastoupen pouze Kvintetem pro flétnu, hoboj, housle, violu a violoncello, který je uložen v archivu vídeňské Gesellschaft der Musikfreunde. Byl vydán roku 1961 a získal už řadu příznivců. Vydání několika Süssmayrových děl v Budapešti v šedesátých a sedmdesátých letech mezinárodní veřejnost sotva zaznamenala a proto ani tyto skladby místo v repertoáru nenašly.
Süssmayr byl člověkem, který nic nedělal ze sebe a pro sebe. Bylo mu asi 24 let, když navázal kontakt s Mozartem, už tehdy měl úspěchy a byl uznávaným církevním i operním skladatelem. Bylo mu 37, když zemřel na plicní tuberkulózu. Zůstalo po něm bohaté, ve všech oborech úspěšné dílo. Od roku 1794 byl kapelníkem německého repertoáru ve Dvorní opeře. Psal skladby na zakázku prominentů a slavných sólistů, jeho opery (Zrcadlo Arkádie , Sulejman II. ) se hrály na mnoha místech, hodně se o něm mluvilo a mohl se těšit značné popularitě.
Žádný talent k managementu
Co psal pro jeviště, si podle zákonů divadelní praxe našlo cestu do světa jaksi samo – zjevný úspěch musí být přece opakován i jinde. Také jeho církevní hudba se šířila bez dalšího přičinění. Symfonie, koncerty, klavírní a komorní hudba jsou však křehčí děti, které k cestě do světa potřebují otcovskou ochranu. To však Süssmayr neuměl. Z nevysvětlitelných důvodů nehledal žádné kontakty s nakladateli – ačkoli mu každé uveřejněné dílo mohlo přinést finanční zisk – a nezajímal se podle všeho ani o péči, opatrování a spravování své tvorby, jinak by se tolik skladeb nepoztrácelo. Ze čtyřiceti symfonií se dochovaly čtyři; jednu z nich zařadil do svého repertoáru Státní komorní orchestr Žilina [pro zahraničí používá název Slovenská Sinfonietta]. Z Koncertu pro klarinet , který Süssmayr napsal měsíc po Mozartově smrti pro Antona Stadlera, se – víceméně náhodou – zachovala jediná věta v British Library v Londýně. Takových případů existuje celá řada.
Po Süssmayrově smrti 17. září 1803 prodala skladatelova sestra to, co bylo v jeho kompoziční pozůstalosti nalezeno knížeti Mikuláši Esterházymu II. Byla to jen část jeho tvorby, zbytek se zachoval pouhou náhodou nebo je ztracen. Každopádně byl Süssmayr umělcem, jenž s dokončením skladby o ni ztratil jakýkoli další zájem, a v jeho okolí nebyl zjevně nikdo – Süssmayr byl svobodný – kdo by se opatrování díla ujal. Zachovaná díla a důležité informace o nich uspořádal Erich Duda přehledně v systematickém katalogu (Bärenreiter 2000). Co znamená pro Mozarta jeho „KV“, to je pro Süßmayra „SmWV“ a interpreti se mohou orientovat, co vůbec od Süssmayra existuje. Kolik jeho děl je dostupných v nových edicích, to už je jiné téma. Dvousté výročí Süssmayrova úmrtí by mělo ukázat, zda si zaslouží pozornost repertoáru, či zda zůstane nadále stínovým „žákem“.
Podle článku v časopise „Musikfreunde“ (březen 2003)
se souhlasem autora přeložila a upravila Vlasta Reittererová
