středa, 16. září 2009

František Dvořák - Svěží nestor světa umění

Napsal(a) 

František Dvořák, foto K. Kestner František Dvořákfoto: K. Kestner

Žije, zdá se, v neomezeném časoprostoru. Kdyby měla Emilia Marty, Ellian Mac Gregor či Elina Makropulos svůj mužský protějšek, nejspíš by jím mohl být právě on. Sčítá roky, ale jeho myšlení, řeč, schopnost vyjadřování a dynamický projev nijak nesvědčí o postupujících letech. Prof. František Dvořák (1920), s oblibou označovaný jako „umění hořák“, je známý v poslední době především z pořadů České televize, věnovaných poznávání Karlova mostu a staré Prahy. Je studnicí znalostí o výtvarném oboru v celé šíři společenského kontextu doby, o níž hovoří. V něm je zahrnuta i hudba. Dokáže o ní rozprávět sugestivně a nejvýš poučeně, navíc s přesností dat a bezpočtu jmen, jež čile loví v paměti.

Cítíte se být ve svých osmaosmdesáti letech nestorem? Necítím se jím, jen si říkám, že bych už měl uvažovat o tom, kolik mám let. Nechci tomu ani věřit.

Setkával jste se s hudbou už v dětství? Vzpomínám, co jsem doma slýchával o hudbě. Můj otec pocházel ze Sedlčan (měl tam dílnu na opravu hospodářských strojů) a rád vyprávěl, jak tehdy chodil s kamarády do hospody koukat na slavného mistra Josefa Suka sedícího u sklenky vína. Vzhlíželi k němu s úctou a to mu bylo teprve něco přes dvacet a Josefu Sukovi něco málo přes třicet. Věděli z novin o jeho úspěších ve světě s Českým kvartetem, a měli proto posvátnou úctu k jeho umění. Dobře si vzpomínám, že když v roce 1928 zemřel Leoš Janáček, otec celé naší rodině četl nahlas článek z novin, který byl o něm napsán, a pak nám ještě několikrát výrazně zopakoval jeho jméno, abychom si je zapamatovali. Tatínek se hudbou nezabýval, ale maminka, poté co byla v internátu ve Vídni, hrála na citeru. Nikdy jsem ji ale neslyšel hrát, ačkoliv měla doma dva nástroje. Nejspíš se ostýchala. Já jsem jako student chodil na housle. Dobře jsem slyšel, ale nebyl jsem schopen tón reprodukovat a ani si sám nástroj pořádně naladit. Když jsem ale přišel z koncertu, a trvá to dodnes, zněla mi ta hudba přesně a dlouho v hlavě.

Pobývali jste na venkově a tam za vašich časů jistě většinou hojně zněla muzika. Otec byl v mých raných letech přeložen z Čech na Moravu, a bydleli jsme pak dva kilometry od starého královského města Litovle, místa starého řádu, s úžasnou tradicí, v malé vesnici jménem Červenka. V Litovli působil regenschori, který hrál na varhany, staral se o obřady, vedl chrámový sbor a učil žáky hře na housle. Přesně jako kdysi v době barokní. A byl tam i na měšťanské škole učitel hudby Burian, otec dvou slavných členů brněnské opery, a ještě další učitel hudby Alois Holoubek, přímý žák Leoše Janáčka. Otec byl v té době strojvůdcem a ve vesnici žil také jeho přítel a kolega z dráhy, Karel Hradil, původně profesionální muzikant ve vojenské kapele. Byl to fanatický sběratel hudebních nástrojů. Měl doma osmery vynikající housle, tři violoncella, kontrabas a několik žesťů. Jeho čtyři děti nesměly nikdy s námi ven. Mořil je hudbou a denně musely celé hodiny cvičit. Samozřejmě, že si hudbu zprotivily. Takové jsou moje rané vzpomínky na život v obci Červenka. Tam někde začínal také můj vztah k hudbě.

Poté co jste přišel do Prahy, jak jste dál za vysokoškolských studií pěstoval hudbu? Kupoval jsem si hodně desky. Na té první byla Čajkovského Slavnostní předehra 1812. To mi bylo asi devatenáct a vstoupil jsem tak bojovně do světa hudby. Potom jsem poslouchal hlavně Mozartovy symfonie. Jaromír Pečírka, profesor dějin umění a autor monografií o Navrátilovi a Josefu Mánesovi, jednou na přednášce, jen jakoby stranou, pronesl: „Kdo chce žít kulturně, musí do svého života prostřednictvím koncertů zapojit hudbu. To, že se oblečete slavnostně, to se pro vás stane událostí a život se posune do vyšší sféry.“ Nikdy se k tomu tématu už nevrátil, ale na mne to tak hluboce zapůsobilo, že od té doby jsem stále chodil na koncerty. Z prvních patnácti Pražských jar jsem vyslechl vždycky alespoň dva tři koncerty. Chodím na ně i teď, jen o něco méně.

Pečírka o hudbě nejen mluvil, ale za hudbou také chodil. Byl velkým přítelem pianisty Františka Maxiána a bez ohledu na své postavení vysokoškolského profesora a rektora Vysoké školy umělecko-průmyslové mu při některých koncertech z velké úcty na podiu dokonce obracel noty!

O něco později, někdy po roce 1958, jsem byl na Akademii výtvarných umění asistentem V. V. Štecha, který velmi miloval hudbu. Ten mě také znovu měl k tomu, abych soustavně chodil na koncerty. Z té doby si vzpomínám na setkání se skladatelem Petrem Ebenem a taky na absolventský koncert Zuzany Růžičkové. Kdykoliv se s ní dnes potkám, skládám jí poklonu za to, jaké dílo vykonala pro cembalový odkaz Johanna Sebastiana Bacha. Rád si připomínám, jak jsme se později setkali na zámku Dobříš, kam jezdila v klidu cvičit, a netajím se tím, že jsem ji chodil potají za pootevřenými dveřmi poslouchat.

Ať hudbou nebo výtvarným uměním, byl jste všestranně vtažen do uměleckého života. Seznámil jsem se s malířem Františkem Tichým a jeho prostřednictvím jsem se sblížil také s flétnistou České filharmonie, Lutoborem Hlavsou, mimochodem také schopným malířem, jeho žákem. Hrál v našem prvním orchestru ještě za Václava Talicha a měl i úžasné muzikantské vzpomínky. Od těch padesátých let jsme se pak co čtvrtek (a později o sobotách) pravidelně s rodinami a také s malíři Janem Zrzavým a Kamilem Lhotákem scházeli a společně žili světem hudby a výtvarného umění, ideálním zdrojem našich debat. František Tichý a také Kamil Lhoták byli vysoce kultivovaní konzumenti hudby. Lhoták dokonce i komponoval a nesmírně obdivoval Antonína Dvořáka. Hrál v mládí velmi intenzivně na klavír a napsal pro tento nástroj asi patnáct skladeb. Přemýšlel dokonce o tom, zda ho jednou hudba nebude živit. Do okruhu kolem Františka Tichého patřil také varhaník Jiří Ropek. V ateliéru V Jámě č. 3 se téměř denně scházela umělecká společnost všech oborů a on mezi nimi. A také tam býval pianista Ivan Moravec, jemuž jsem později věnoval tištěný program jeho koncertu v Rudolfinu, na který ho František Tichý nakreslil jak stojí na podiu.

Tichý, ač vyrostlý na periferii, byl velice citlivý člověk. Měl úžasnou vnímavost a oblékal se jako anglický lord. Takový byl i jeho vztah k hudbě. Chodil na koncerty a hudbu nesmírně intenzivně prožíval, podobně jako třeba fotograf Josef Sudek a dnes malíř Jaroslav Šerých. Právě s ním sedávám každé úterý při památce Bohumila Hrabala v hospůdce u Tygra na pivu, tedy pro přesnost, celé odpoledne dnes už jen u pouhých dvou piv! Potvrzujeme si tam prolínání kulturních oblastí, i to, že kdo žije kulturně ve své sféře, má vztah i k hudbě.

V novější době se také vídám s houslistou Václavem Hudečkem a jeho paní Evou, velmi zajímavou spisovatelkou. Datuje se to od doby, kdy na jednom ze svých prvních vystoupení hrál při zahájení výstavy mladých členů Hollara. Nevěřil jsem zprvu jeho mládí, ale pak se postavil, rozpálil to, a my v Hollaru jsme byli svědky úžasného koncertního vystoupení tehdy snad dvanáctiletého kluka.

František Dvořák, foto Martin Kubica František Dvořákfoto: Martin Kubica

Na jaký typ hudby jste dnes zaměřen: orchestrální, komorní, vokální, operní? Za největší zážitek pokládám kvartety Josepha Haydna. Samozřejmě obdivuju Mozarta, jeho úžasnou tvořivost, nápady neustále rozvíjené, zatímco Haydn je proti němu jakoby v jedné poloze. Je v něm ale zvláštní hluboká vroucnost a duchovnost. Skřivánčí kvartet, to je pro mě něco úžasného. Dřív jsem chodil na kvartetní koncerty, teď je ale poslouchám víc na CD, v klidu domova. Mám jich celkem čtyři sta. No a pak mám rád Ivanem Moravcem nahrané oba Brahmsovy klavírní koncerty, ale i skladatelovy čtyři symfonie, které mám ve třech různých nahrávkách.

Jak daleko jste se dostal v poznávání novější hudby? Jednoznačně k Stravinskému, kterého pokládám za největšího moderního skladatele. Když jsem vyjížděl v minulé době za hranice, pídil jsem se vždycky po nahrávkách jeho skladeb. Mám dokonce desku se Svěcením jara, kde na začátku sám skladatel vypráví, jak dílo komponoval. Slyšel jsem ji dokonce živě ještě s Václavem Talichem a vybavuju si při tom vynikající výkon filharmonického flétnisty Gejzy Nováka, po matce napůl maďarského původu. To byla úžasná osobnost. Tehdy ho dirigent Antonio Pedrotti po doznění skladby často vznešeně vyzval k povstání uprostřed orchestru. Dodnes o něm kolují neuvěřitelné historky jeho humorně komolené češtiny. Mně kdysi řekl: „Dvořák, vy ženit? Napřed vidět matka!“

Máte jistě i své oblíbené skladby a skladatele? Několik let jsem soustavně poslouchal Beethovenovy symfonie, pak jsem obdivoval Brahmse a poté se na první místo u mě dostal Igor Stravinskij. K mým zálibám patří i generace jeho souputníků, Darius Milhaud a Artur Honegger. To jsou hvězdy mého života, jistě i proto, že jsou svým působením spojeni s Francií, kterou velice miluju.

Dospěl jste v poznávání hudby vysokého stupně a nepochybně jste výsledky předával i ve vlastní rodině. Co jste vložil do svých dvou synů, Jana a Daniela? Starší, Honza (vysokoškolský pedagog, docent na DAMU oboru avantgardního divadla 20. století a také vedoucí týmu Národního divadla marionet, součásti Centra českých loutkařů pozn. aut.) , měl jako dítě odpor k jakémukoliv učení se hudbě. Nechtěl chodit na koncerty, ve škole nechtěl zpívat. Učitelka z něj nikdy nedostala ani tón a nevěděla pak, za co ho známkovat. Nevím, kde to mělo původ? To Daniel (akademický architekt a scénograf, někdejší ředitel pražského Národního divadla, v současnosti ředitel Národního divadla v Brně pozn. aut.) měl od dětství o hudbu přirozený zájem. Doprovázel mě na koncerty a učil se hrát na housle. Jenže chodily na něj stížnosti, že v hodině zlobí. Byl živé, zvídavé dítě, kterému šlo všechno učení hladce, a tak se nudil. Po čase, když přišel profesně do styku s operou, mi několikrát dával najevo vděčnost za to, že jsem ho přivedl k muzice, a že byl tak záhy zasvěcen do světa opery.

Na tomto místě bychom měli připomenout vaši bouřlivou cestu životem: studium dějin umění na FF UK pod vedením profesorů Josefa Cibulky, Antonína Matějčka a Jana Mukařovského, pak asistentské působení na AVU u V. V. Štecha, roli odborného asistenta Národní galerie a pak profesora Umělecko-průmyslové školy, šestnáctileté působení odborného asistenta katedry dějin umění Univerzity Palackého v Olomouci, a od roku 1950 donedávna externího pedagoga oboru dějin umění na FAMU, a také autora pětatřiceti uměleckých monografií. To vše doplňme o udělení titulu profesora na FF UK pro obor dějin umění (1993) a o post prezidenta Masarykovy akademie umění.

Prozraďte, odkud berete ve svém vysokém věku tolik energie? Je hudba jedním z jejich zdrojů? Já jsem především zakotven v četbě, ale od studií u profesora Pečírky jsem si uvědomoval, že hudba musí být součástí mého vnitřního života. Pěstoval jsem ji i za působení v Olomouci, kam jsem pravidelně každý týden po šestnáct roků dojížděl. Obdivoval jsem to město za to, že má svou operu a zároveň vlastní filharmonický orchestr a vlastní koncertní sál, jako největší kulturní centra.

Jdu za hudbou dodnes, kamkoliv mě zve. Na konci roku jsem byl v Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu, kde syn Daniel inscenoval Rusalku, a před tím v Brně na dvojici oper, Pucciniho Gianni Schicchi a Leoncavallových Komediantů. Nedávno jsem také navštívil v Opera Bastille v Paříži, mimochodem v úžasném obsazení, Janáčkovu operu Z mrtvého domu, a na konci roku jsem byl na Janáčkově Věci Makropulos v pražském Národním divadle. Chodím tam na všechny premiéry. Jenže já viděl Její pastorkyni také ve třicátých letech v Brně, kdy v ní vystupovali z poloviny pěvci, kteří ji zpívali ještě za Janáčka. Byla to nádherná a skvěle zpívaná inscenace, oblečená v čistých národopisných krojích. Dodnes mi nejde z paměti nástup rekrutů z prvního dějství. Kdykoliv vidím tu scénu znovu, vyhrknou mi slzy. Já totiž ty odvody zažil v mládí ve stejné podobě na moravské vesnici, ještě jako realitu tehdejších dnů.

S režisérem Milošem Formanem (2007), foto Irena Vodáková S režisérem Milošem Formanem (2007)foto: Irena Vodáková

Čím vás dnes hudba nejvíc inspiruje, proč vás zajímá? To je zvláštní, že já hudbu, tedy dějiny hudby, pořád studuju. V poslední době mě ohromně zajímá historie české barokní hudby, a pak zvlášť instrumentální hudba počínajícího klasicismu, reprezentovaná zejména Josefem Václavem Stamicem, tak jak vznikala v Mannheimu. Tam jsem se nechal dokonce zavézt, abych viděl zámek, kde se všechno odehrávalo. Bohužel, po válečném bombardování vzal za své nádherný park, přes který dnes navíc vede dálnice, a zámek sám je velice zpustlý. Musela to být ve své době úžasná rezidence, takové malé Versailles. Připomíná trochu rozměr našich moravských Jaroměřic, kde jsem byl také samozřejmě mnohokrát kvůli hraběti Questenberkovi, u něhož působil František Václav Míča.

Vedle studia hudební historie hudbu stále soustavně posloucháte. Je pro vás radostí, útěchou, nebo nutnou součástí vašich dnů? Když si chci udělat pěknou chvilku, sáhnu po cédéčku. Poslouchám je se soustředěním a slavnostně. Já totiž nesnáším, když na koncert, který lidi prožívají jako velikou událost, přijde na pódium houslista oblečený jako na výlet na bicyklu nebo na fotbalový zápas, a myslí si, že je to něco úžasného. Nevím, pro jaký druh mladého posluchače to je myšleno, nebo co si při tom sám o sobě myslí?

Donedávna jsem přednášel na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Mladí lidé jsou docela jiní, nežli ti na ulici. Kdo se rozhodl pro humanitní obor, například pro dějiny umění a estetiku, je tak trochu exkluzivní a jeho kulturní parametry se od ostatních liší. Oni skutečně chodili bezpočtukrát na koncerty a nebylo jim třeba nijak hudbu zpřístupňovat mimohudebními prostředky. Jistě i díky jim se dnes zase plní koncertní sály. Stalo se mi už několikrát, že jsem chtěl jít na nějaký koncert a bylo vyprodáno. To určitě mluví ve prospěch hodnot vážné hudby, kterou ani dnešní ekonomicky směrovaná doba nedokáže zadupat do země.

Kde vlastně berete koncentraci k soustavné práci tak velkého rozsahu v letech, blížících se devadesátce? Mám přesně rozdělený týden a denně dodržuju vlastní řád a pravidelný rytmus života. Dopoledne si chráním výhradně na práci, denně sedím a píšu, a odpoledne si vyřizuju společenské závazky. To ovšem jen kvůli kontaktu s lidmi. Při úterním sezení u Tygra (a o pivo nám příliš při tom nejde!) se pod vedením ing. Kotta, my, pozůstalí po Hrabalovi, bavíme samozřejmě o kultuře: dr. Vodička, zakladatel, a po třicet let ředitel Divadla Na zábradlí, malíř Jaroslav Šerých, Tomáš Mazal, vydavatel díla Bohumila Hrabala, spisovatelův přítel Vladislav Merhaut, trenér tenistů Jan Škoda, působící v Německu nebo režisér Ivo Krobot a také někteří další příznivci výtvarného umění, literatury a hudby. Dvakrát za měsíc se scházím také s Adolfem Bornem a zajímavými lidmi jeho oboru, kam chodí i velký přítel hudby Josef Koutecký. Každou neděli pak jdu do Podolí do kostela ke sv. Michaelovi a někdy v týdnu do studentského kostela ke sv. Salvátorovi, kde působí Tomáš Halík. Kostel je plný mladých lidí a to je doklad, že skutečné hodnoty samy o sobě přitahují, jen nesmějí být z vnějšku hanobené. Taková je moje pravidelná rytmizace dnů.

Nechce se věřit co všechno zvládáte. A máte jistě ještě další plány. Musím dokončit monografii o Václavu Špálovi, na které pracuju už asi deset let. Nejsem schopen ji uzavřít. Teď se právě věnuji poznámkám pod čarou, na což je třeba jít za literaturou, chodit po knihovnách a hrabat se v archivech. Kdybych denně zabral na dvě tři hodiny, stačily by mi na to dva měsíce, ale pořád mě něco rozptyluje. Jinak už to asi nebude, taková je doba. Klid se dá najít už jen při četbě, při poslechu oduševnělé hudby a při pohledu na krásná výtvarná díla, za nimiž nepřestávám pravidelně chodit do Národní galerie ve Šternberském paláci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.