sobota, 31. březen 2007

Forum Harmonie: Alexander Dreyschock

Napsal(a) 

Forum Harmonie: Alexander Dreyschock Forum Harmonie: Alexander Dreyschock

Alexander Dreyschock - zapomenutý virtuos

Příběh pianisty Alexandra Dreyschocka je příkladem toho, jak umí být historie nespravedlivá. Jméno virtuosa, který ve své době konkuroval Franzi Lisztovi, dnes zná nanejvýš několik odborníků. Hudební dějiny totiž jsou - a hlavně byly - psány velmi výběrově: kdo nebyl dostatečně "pokrokový", čí skladby nedostály nárokům "vysokého" umění, ten neměl nárok dostat se do učebnic. Dnes už je situace lepší a historiografie nejen hudební začíná věnovat pozornost i dalším vrstvám barvité minulosti.

Doba, do níž spadá nedlouhý život pianisty Alexandra Dreyschocka (1818?-?1869), je dobou romantismu, obdobím společenských, politických a ekonomických změn, érou překotného rozvoje hudební řeči. Virtuozita jako fenomén právě tehdy dosáhla nebývalého rozkvětu až k bizarnosti. Publikum v koncertních sálech (už ne jen ve šlechtických salonech) oslňovali svou bravurou velcí houslisté, pěvkyně, klavíristé a zázračné děti. Jména jako Paganini, Chopin, Jenny Lindová, Ole Bull, Franz Liszt, Sigismund Thalberg, Clara Schumanová - to je jen několik z celého zástupu větších či menších virtuosů, jimž ležela u nohou takřka celá Evropa. Alexander Dreyschock nám budiž modelem typického "cestujícího" virtuosa - a nejen to. Vydejme se také objevovat jeden lidský osud, který dovedl chlapce z malé vesnice u Čáslavi na světová pódia. V Dreyschockově životopise je však stále mnoho bílých míst a otázek máme víc než odpovědí. Virtuozita je navíc jev pomíjivý, jako každý hudební výkon, který nemáme možnost zachytit. Zbyla nám pouze svědectví přímých účastníků: v životopisech, denících, korespondenci, tisku.

Dětství

Žáky, dříve také Žaky, leží ve východních Čechách a náleží okresu Kutná Hora. V roce 1910 měla obec 729 obyvatel (dnes jich má pouze kolem 350), dá se tedy říci, že Alexander Dreyschock, který se zde 15. nebo 16. října 1818 narodil, vyrůstal ve venkovském prostředí - ovšem v blízkosti města Čáslav, kde byl kulturní život na vysoké úrovni.

Pokřtěn byl 17. 10. jako Alexander Friedrich Hermann Dreyschock. Jeho otec Josef Paul Dreyschock působil jako vrchní úředník u hraběte Auersperga, matka Alžběta rozená Hönelová byla podle údajů na křestním listu dcerou zahradnického inspektora. Dosud stojící rodný dům (vlastně spíše jeho ruina) dává tušit solidní materiální podmínky rodiny, kam 30. srpna 1824 přibyl syn Raimund, jenž se později stal významným houslistou a pedagogem na lipské konzervatoři. Bratři Dreyschockové měli ještě sestru Vilemínu, která se provdala za strýce Zdeňka Fibicha.

Podle slovníkových hesel byl Alexandrovým prvním učitelem hudby Josef Pospíšil, kantor ze třídy F. X. Pixise a D. Webera na pražské konzervatoři. Z doby dětství a raného mládí nemáme k dispozici dostatek ověřených zpráv. Nechejme teď vyprávět Wurzbachův slovník, jehož 3. díl vyšel roku 1858, tedy ještě za Dreyschockova života (všechny citáty v překladu autorky):

"Jeho (Dreyschockův) otec, správce panství v Čechách, který rozpoznal velké synovo nadání, měl velmi na srdci jeho hudební vzdělání - a to navzdory nemalým překážkám matky, která si přála mít z Alexandra lékaře. V osmi letech hrál Dreyschock už tak dobře, že mohl veřejně vystoupit. Když mu bylo třináct, odešel do Prahy, a zatímco matka věřila, že studuje medicínu, bral hodiny hudby u Tomáška."

Studium u Tomáška. První veřejná vystoupení

Lepšího pedagoga si třináctiletý Alexander Dreyschock přát nemohl: Václav Jan Tomášek (1774?-?1850) byl tehdy v Praze nejvyšší hudební instancí a jeho renomé daleko přesáhlo hranice českých zemí. Jeho skladby vycházely v zahraničí, byl členem několika hudebních společností, a kdokoli z významných hudebníků zavítal do Prahy (ať Liszt, Berlioz či Clara Wiecková), šel se automaticky představit "hudebnímu papeži" či "pražskému dalajlámovi", jak se Tomáškovi pro jeho sebevědomí přezdívalo.

Své žáky si Tomášek pečlivě vybíral. Ne ale kvůli penězům - školné bylo sice vysoké, ale chudým a nadaným studentům je odpouštěl. Elementárním vyučováním začátečníků se nezabýval, bral jen talenty. Většinou u něj studovali rok až dva roky, někteří, včetně Dreyschocka, i déle.

O Tomáškově metodě výuky klavíru a hudby víme mnohé. Zanechal vlastní životopis (který bohužel končí rokem 1823), kde na sklonku života vzpomínal na skladatele, interprety a osobnosti, jež ho ovlivnily. V hudbě autodidakt, učil se podle klavírních škol Wolfa a Türka a teoretických učebnic Löhleina a Fuxe. Zažil koncertní vystoupení Ludwiga van Beethovena či virtuosů Steibela, Wölfela a Dusíka, setkal se s abbé Voglerem a Nikolasem Forkelem. Posledně jmenovaný jej, jako žák Wilhelma Friedemanna Bacha, nadchl pro Temperovaný klavír. V autobiografii Tomášek píše:

"Tak jsem si ujasnil, jaký význam má Bach pro vázanou hru, a proto jsem zavedl ,Temperovaný klavír0˜ u svých žáků a upozorňoval je při tom na vyskytující se v něm příkrosti, které drásají uši, a na občasné nerytmické klopýtání. Voříšek, Dreyschock, Schulhoff, Lubowský, Hampel a četní z mých žáků i žaček museli jej studovat."

Co z další výbavy považoval Tomášek za potřebné předat svým žákům, se nám zachovalo ve vzpomínkách jednoho z jeho odchovanců, význačného kritika Eduarda Hanslicka:

"Moje studium u Tomáška trvalo čtyři roky. Každý týden byla jedna hodina věnována klavíru a dvě hudební teorii: harmonii, kontrapunktu, fuze, instrumentaci a skladatelským pokusům. Hodiny klavíru dával Tomášek jen pokročilejším žákům. S každým z nás studoval Bachův Temperovaný klavír jako nepostradatelný základ. Dostal jsem vždy za úkol jedno preludium a fugu a v příští hodině jsem je musel zahrát bez chyb a zpaměti. (...) Kromě Bacha se studovaly hlavně Beethovenovy sonáty (s vyloučením posledních), Tomáškovy rapsódie a sonáty, všechny etudy Thalbergovy, Chopinovy a Henseltovy, dokonce něco z Liszta. Je vidět, že Tomášek v žádném případě nebyl oním pedantickým nemoderním učitelem, jak je zvykem ho líčit. Velmi dobře věděl, že mladí pianisté mají studovat a zvládat díla s nejmodernější klavírní technikou."

Jako Dreyschockův studijní materiál uvádí slovník Gustava Schillinga Cramerovy etudy, Hummelova a starší Kalkbrennerova díla, Beethovenovy a Berniniho skladby. Na velmi brzké zařazení Chopinových etud do studijního plánu Tomáškových žáků (muselo to být krátce po jejich vydání tiskem roku 1833) upozornila Jitka Ludvová:

"Hrál-li (Dreyschock) v březnu 1836 Chopinův koncert e moll, musel se alespoň několik měsíců zabývat etudami. Můžeme tedy umístit začátek studijního zájmu o Chopinovu hudbu v Tomáškově škole někam do let 1834 až 1835."

Zkouška ohněm

Alexander Dreyschock strávil pod Tomáškovým vedením čtyři roky, od 6. června 1833 do 12. července 1837, jak uvedl sám učitel, protože se vzrůstající slávou jeho žáka se v novinových článcích objevovaly nepřesnosti. První pražská veřejná vystoupení Alexandra Dreyschocka se patrně odehrála na domácích akademiích, které Václav Jan Tomášek pořádal ve svém malostranském bytě. Na jeden takový domácí koncert vzpomíná Eduard Hanslick:

"Ve svém bytě pořádal Tomášek čas od času domácí hudební večery a pozvánka na ně se společensky velmi cenila. Na těchto večerech nechával hrát většinou vlastní skladby. (...) K velkému lesku jednoho z těchto večerů přispěl svým přednesem Tomáškových rapsodií Alexander Dreyschock, který byl před Schulhoffovým příchodem nejznámějším Tomáškovým žákem a jedním z nejúžasnějších virtuosů (v hraní oktáv a sext zůstal dodnes nepřemožen). Navrátil se právě z jedné ze svých prvních uměleckých cest. Jak tehdy zářil široký, vážný obličej jeho učitele pýchou a radostí!"

Ještě jako Tomáškův student vystoupil Alexander Dreyschock v pražských veřejných koncertních sálech. V tisku je jeho účinkování poprvé stručně zmíněno v oznámení koncertu houslisty Franze Bezděka v Platýzu: "Při této příležitosti provede virtuózní žák našeho ctihodného Tomáška variace od Herze." Dreyschockovo jméno ovšem již nebylo neznámé kritikovi Bohemie a profesoru estetiky na pražské univerzitě Antonu Müllerovi. V hodnocení tohoto večera, otištěném v listu Bohemia, píše:

"Tento koncert byl zajímavý také díky spoluúčinkování mladého virtuosa, jehož měl referent již možnost poznat při přísných zkouškách jako důkladně vzdělaného klavíristu. Je to pan Dreyschock, jenž si svým úctyhodným vystoupením získal přízeň většího publika. Všeobecný potlesk, jaký vyvolala jeho mimořádná zběhlost, přesvědčil i tu část veřejnosti, která ještě požadovala nějaká doporučení."

Ještě větší úspěch měla akademie konaná 27. března 1836, na níž hrál Dreyschock první větu Chopinova koncertu e moll, a stal se tak prvním, kdo Chopinovo dílo představil v Praze. Anton Müller líčí:

"...co tentokrát dokázal, předčí svou bravurou vše, co od něj referent dosud slyšel. Pan Dreyschock ukázal všechny své přednosti, a pokud si předsevzal, že publikum hned při svém prvním vystoupení přesvědčí o mimořádné mohutnosti svých dovedností, s níž vítězí nad nejtěžšími technickými obtížemi, tak toho dosáhl."

V únoru roku 1837 vystoupil Dreyschock na orchestrální akademii v Platýzu a v lázních. První koncert pořádal tehdy slavný houslista Moritz Mildner; ke spoluúčasti přizval kromě Dreyschocka zpěvačku slečnu Romovatschekovou a pana Kurandu, který měl obstarat "humoristickou přednášku". Tento pestrý program odpovídal obvyklé skladbě tehdejších akademií. Dreyschock zde s velkým úspěchem přednesl Thalbergovu fantasii na motivy z Dona Giovanniho. Zdá se, že mladý pianista skoro zastínil váženého umělce a pořadatele koncertu. V Bohemii čteme, že byl potřikrát s velkými ovacemi vyvolán. Mezi jeho parádní kusy patřily vlastní variace pro levou ruku. Ostatně Dreyschockova enormně vycvičená levice se stala jakousi "obchodní značkou" či "reklamním sloganem" a terčem mnoha anekdot.

Vyskytují-li se v této době Dreyschockových prvních koncertních vystoupení vůbec nějaké výhrady, pak jsou shovívavě namířeny proti přílišné vehemenci, omlouvané "ohnivým mládím" našeho virtuosa. Kriticky se někteří stavěli také vůči samoúčelné virtuozitě. Jedním z největších kritiků byl slepý majitel hudebního ústavu Josef Proksch, jenž coby Tomáškův mladší konkurent cítil potřebu vymezit se vůči němu a jeho metodě. Cestující virtuosy označoval Proksch za "migrující housenky, které plení, na co přijdou" a jež je třeba v zájmu pravého umění vyhubit. "Bojím se," svěřil Proksch svému deníku, "že náš mladý a nadějný Dreyschock spěje k témuž. Obzvláštní šikovnost jeho levé ruky chápu jen jako pouhou reklamu. Ostatně je ještě dost mladý a má čas se změnit. Kdybych se k němu dostal dost blízko, pošeptal bych mu do ucha, že ta smršť tónů, kterou tak rád rozpoutává, má na hudební sluch účinek zrovna takový jako na květiny kroupy."

Forum Harmonie: Alexander Dreyschock Forum Harmonie: Alexander Dreyschock

Dobré vysvědčení

Tou dobou již Dreyschock studium u Tomáška uzavřel. Svého oblíbeného žáka učitel vybavil následujícím vysvědčením:

"Panu Alexandru Dreyschockovi, jenž se vykáže tímto vysvědčením, dosvědčuji tímto, že se mu ode mne dostalo nejpečlivějšího školení ve hře na klavír, dále v harmonii,

jakož i všech druzích jednoduchého i dvojitého kontrapunktu, kánonu, fugy a v instrumentaci. Dále stvrzuji, že se svou neúmornou horlivostí zdokonalil nejen na jednoho z nejznamenitějších klavíristů, nýbrž získal si i důkladné znalosti v harmonii, založené na přírodních zákonech a v jejím užití při skladbě. Mohu ho tedy s nejlepším svědomím doporučit veškerému vzdělanému světu jako zdatného teoretika i praktika v komposici. Mohu tak učinit tím spíše, že hodnota morální je u něho v nejčistším souzvuku s hodnotou umělce."

Dreyschock se těšil velké přízni svého učitele. "Mezi všemi žáky byl to Alexander Dreyschock, na nějž Tomášek pyšným, ba ano žárlivým byl, když toho někdo neuznával," píše v Daliboru Emanuel Meliš. Velké naděje vkládal Tomášek také do Hanse Hampla. K tomu se traduje jeho bonmot, do češtiny nepřeložitelný: "Der eine ist Dreyschock, der Andere wird ein Vierschock." Ostatně Dreyschockovo jméno vyloženě svádělo ke slovním hříčkám: "drey Schock" znamená totiž v německém nářečí "tři kopy".

Naposledy před odjezdem slyšeli Pražané Alexandra Dreyschocka v Platýzu 22. listopadu 1838. Koncert již pořádal sám, za podpory několika dalších hudebníků a redaktora Umlaufta, který četl svou povídku. Dreyschock přednesl svou Velkou fantasii, Galop monstre, Impromptu a "revoluční etudu" Fryderyka Chopina - přičemž part levé ruky hrál v oktávách (tento husarský kousek vstoupil do dějin klavírní hry). Na závěr koncertu improvizoval na témata z publika. Recenzenti pražských listů Bohemia (Anton Müller) a Ost und West (Rudolf Glaser) se shodli v tom, že Dreyschock se tou dobou mohl počítat mezi největší žijící klavírní virtuosy, přičemž vynášeli zejména jeho improvizační umění.

Alexander Dreyschock je teď, v roce svých dvacetin, hotovým pianistou vybaveným i po teoretické stránce. Obstál u pražského publika a důvěra jeho učitele spolu s důležitými doporučujícími listy jej teď provází na první koncertní turné. Cesta se protáhne na celý rok. Dreyschock zamíří nejprve na sever: dobude Lipsko, Vratislav, Hamburk, Lübeck, Výmar, Brémy a Hannover. Z domova jej sledují čtenáři novin, které pilně referují o všech jeho úspěších. Díky těmto dochovaným referátům můžeme něco ze vzrušující atmosféry tehdejších koncertů okusit i my.

Kdo je to virtuos?

Dovolím si nyní malý exkurs, v němž pojednám některé aspekty virtuozity. V otázce, kam klást její počátky, nejsou muzikologové jednotní. Někteří vidí virtuosa v africkém hudebníkovi či v interpretovi melismatického organa 12. století. My tak budeme označovat hudebníka první poloviny 19. století, jehož prototypem byl houslista Niccolo Paganini. Tento výjimečný zjev uchvátil celou Evropu, pod dojmem jeho hry se na dráhu virtuosa vydala řada hudebníků (Liszt, Schumann).

Paganiniho bravurní výkony a démonický zjev vyvolávaly dojem setkání s nadpřirozenými silami. Ostatně talent, génius je v chápání 1. poloviny 19. století vlastnost daná shůry. Proto také společnost obdivuje zázračné děti, proto se v žádném Lisztově životopise neopomene zmínit kometa, která zářila na nebi v noci jeho narození...

Virtuos je také společenské zařazení, profese se vším všudy. Patří k ní v první řadě cestování, nezbytná podmínka pro získání světového renomé. (Za výjimečnou "odrůdu" lze označit typ salonního virtuosa, jakým byl například Chopin). K nejcennější výbavě cestujícího virtuosa, jakým byl Alexander Dreyschock od svých dvaceti let, patří pečlivě budovaná síť kontaktů na vlivné osobnosti nejen hudebního života: dirigenty, koncertní organizátory, žurnalisty, šlechtice a vysoce postavené úředníky, kolegy interprety, výrobce hudebních nástrojů a tak dále.

Soukromé koncertní produkce, neformální soirée či matiné, odehrávající se v kruhu hudbymilovných amatérů, měly obrovský význam právě v tomto smyslu. Byl-li umělec takovou společností uznán, získal tím doporučení k veřejným koncertům. Modelovým příkladem je první zastávka Alexandra Dreyschocka na prvním turné - Lipsko. Dreyschock tam přijel ve druhé polovině prosince roku 1838. Dále se jeho trasa ubírala přes Wroclaw do Hamburku, Altony, Lübecku, Schwerinu, Wismaru, Rostocku, lázeňského města Helgoland, dále Brém, Braunschweigu a Hannoveru.

Lipsko, sídlo Allgemeine musikalische Zeitung, bylo významným centrem hudebního života a kritiky. Dreyschock zde odevzdal doporučující dopisy, jimiž byl vybaven, a usiloval o to, aby mohl vystoupit na abonentním koncertě v Gewandhausu. Pomohl mu redaktor Allgemeine musikalische Zeitung Gottfried Heinrich Fink, který Dreyschocka pozval na soirée u sebe doma. Johann Umlauft v Ost und West podává sugestivní zprávu o tomto večeru i o celé Dreyschockově cestě:

"Sešel se dost velký kruh umělců a přátel hudby. Vřelo to napjatým očekáváním. Dreyschock si sedl ke křídlu - byl si vůbec vědom, jak moc na jeho dnešním výkonu záleží? S planoucím nadšením, posíleným pocitem závažnosti okamžiku, udeřil do strun. Improvizoval. Jako zářící paprsky ranního slunce vznášela se jeho fantazie na vlnách tónů. Každá myšlenka byla jako malé stvoření, každá pasáž meteor, každá modulace šťastně skončeným dobrodružstvím. Nadšení přihlížejících bylo nepopsatelné. Když A. D. zcela vyčerpán skončil, šel z jedné náruče do druhé. Radostně jej provolávali největším žijícím klavíristou a nakonec doprovodila rozjařená společnost mladého virtuosa až ke dveřím bytu."

Poté, co se Dreyschock takto uvedl, už jeho dodatečnému zařazení do programu příštího koncertu Gewandhausu nic nebránilo.

Boj o přízeň publika

V Dreyschockově době se setkáváme s odlišným typem koncertů, než na jaký jsme zvyklí dnes. Nelze zapomínat, že sólový recitál prosadil až ve 40. letech 19. století Franz Liszt - ovšem málokdo si troufl jej napodobit. Alexander Dreyschock se toho odvážil na svém turné v Paříži v roce 1843, a uspěl.

Získat si přízeň publika znamenalo pro výkonného umělce existenční nutnost. Proto dělali virtuosové všechno proto, aby naplnili a překonali jeho očekávání - volbou repertoáru a předvádění nových oslnivých prvků hry. Ti kdo zatracují kompozice, které si virtuosové psali pro vlastní potřebu, coby balast bez hloubky a umělecké hodnoty, si neuvědomují, za jakým účelem tyto skladby vznikaly, proč byly komponovány, prováděny a vydávány tiskem.

Hudební a všeobecné vzdělání posluchačů bylo až na výjimky omezené a instrumentální výkon pro ně představoval cosi jako derivát opery. Publikum očekávalo tytéž kvality, jaké nabízely opery Belliniho, Donizettiho nebo Meyerbeerovy: zpěvnou a zapamatovatelnou frázi. Melodie byly variovány vynalézavými způsoby, aby uspokojily hlad

publika po stále nových zážitcích. Pro koncertující pianisty bylo nutností sledovat dobovou operní produkci, aby byli schopni reagovat na požadavky publika.

Pokud si ale virtuos publikum podmanil, mohl očekávat bouřlivou reakci. Z dobových obrázků koncertů, jejichž protagonisty byli například Jenny Lindová nebo Franz Liszt, můžeme odhadnout, že publikum bylo zvyklé reagovat mnohem bezprostředněji než dnes. Dokladem může být také recenze reportážního charakteru, zachycující hamburské vystoupení Dreyschockovy první zahraniční koncertní cesty:

"S netrpělivostí se očekával příchod mladíka, jenž měl předvést své Variace pro levou ruku. Už přichází. S obdivuhodnou skromností vystupuje dopředu a nový potlesk se valí sálem. Teď si sedá ke klavíru, pravá ruka spočívá klidně na pultu a levá směle udeří první akord C dur podivuhodné introdukce. Jaká podívaná se odehrála po této skladbě, Vám, milý příteli, sotva mohu vylíčit slovy. Po každé variaci strašný křik, zvlášť po té trylkové. - Něco takového se v Hamburku ještě nestalo! - Několik pánů, sedících v předních řadách, nechtělo věřit, že to hraje jednou rukou. Vešli dokonce na pódium a obklopili klavír, aby se o tom přesvědčili..."

Jak je vidět, pozornost publika v době virtuosů byla zaměřena výhradně na přítomný okamžik; očekávalo stále nové a nové nápady a překvapení a reagovalo bezprostředně (na rozdíl od dnešní tiché kontemplace a vnímání třeba celovečerního díla jako celku). Přístup posluchačů vylíčený v předchozí ukázce však bude povědomý návštěvníkům soudobých jazzových produkcí. Zde je naopak žádoucí reagovat a odměňovat potleskem každou variaci (protože čím jiným než variací nad tématem jazzového "standardu" jsou sóla jednotlivých členů skupiny).

Evropa u nohou

Dreyschockův repertoár na první cestě obsahoval zejména skladby, které se v Praze osvědčily: hlavně vlastní kompozice, jako byly úspěšné Variace pro levou ruku a Thalbergovu Fantasii na motivy z Dona Giovanniho. Vybudoval si tak pověst pokořitele všech myslitelných technických obtíží a vzbudil zvědavost publika i tisku. V dalších letech zařazoval na repertoár častěji také skladby Beethovenovy (Trio c moll op. 1, Koncerty C dur, c moll a Es dur, sonáty s výjimkou pozdních), Bachovy, Mendelssohnovy a od padesátých let také Schumannovy. Byl také jeden z mála, kdo uváděl veřejně díla V. J. Tomáška. Jeho technika musela být ohromující, podle některých předčila samotného Liszta. Ve středním věku se množí pochvalné zmínky o tom, že jeho hra získala na hloubce a přednesu.

První koncertní turné, jež trvalo rok, přineslo Dreyschockovi evropskou proslulost. Vznikaly a prodávaly se jeho portréty, dostával oslavné básně a vavřínové věnce, vyprávěly se o něm anekdoty, stal se mužem dne. Vyčerpávající způsob života také zřejmě poznamenal jeho zdraví, protože už v polovině cesty se uchýlil do lázní Helgoland, aby se zotavil.

Po úspěšné první umělecké cestě následovalo období intenzivního koncertování, delší turné i jednotlivé "výjezdy". Přitom Dreyschock neztrácel kontakt s Prahou, kde se usadil a oženil, ani se svým rodištěm (do roku 1857 žil jeho otec). Po návratu z první cesty uspořádal v Čáslavi koncert pro postavení pomníku J. L. Dusíkovi. Sluší se také zmínit, že Dreyschockovi nešlo jen o slávu a výdělek: zasadil se o vztyčení pomníku Ch. W. Gluckovi ve Vídni, svými koncerty přispěl na památník Weberův v Drážďanech, v Berlíně podpořil pruské vojíny, ale například hrál i v Děčíně ve prospěch fondu pro postavení školy v Podmoklí.

Nejčastějšími destinacemi Dreyschockových cest bylo Německo, Rusko, Vídeň. Hrál v Berlíně, Bruselu i Londýně, spolu s bratrem navštívil Holandsko (přes Belgii). Koncertoval v Dánsku, Švédsku, Polsku... Ale virtuos se může takto označit jen tehdy, uspěje-li v Paříži.

Konečně Paříž

V sezoně 1842/43 se tedy Alexander Dreyschock vypravil do Paříže. Přijel uprostřed epochy, která znamenala největší

slávu klavírní virtuozity v této metropoli. Červencová monarchie otevřela náruč politickým emigrantům i umělcům z Německa, Polska a dalších zemí. Rychle se prosazující třída buržoazie zde měla dvě hlavní oblasti zábavy: operu a klavír. Hudební život této epochy byl intenzivní jako nikdy a klavír mu kraloval. Pro klavíristu znamenala Paříž místo, kde si mohl takzvaně "udělat jméno". Z toho důvodu přijížděli mnozí na koncertní turné (či se zde dočasně nebo natrvalo usadili).

Dalším důvodem, proč Paříž lákala cestující virtuosy, byl ten, že město bylo plné amatérských pianistů, potenciálních kupců hudebnin a návštěvníků koncertů. Koncerty se - stejně jako na počátku století - odehrávají v salonech, avšak nikoli šlechtických, nýbrž v palácích buržoazie a aristokratů-cizinců. Takovým místem byl například salon princezny Christiny Belgiojoso-Trivulzio, kde se odehrál známý duel mezi Lisztem a Thalbergem, nebo salon prince Czartoryského, který přijímal Chopina. Pařížské publikum zkrátka vykazovalo neukojitelnou zvědavost po stále nových virtuosech.

Jako domicil nejvýznamnějších továren na výrobu klavírů (Erard, Pleyel) byla metropole nad Seinou místem, kde technické inovace nástroje mohly být a byly okamžitě reflektovány interprety. Jak již bylo řečeno, záliba v opeře a pěvecké ekvilibristice se odrážela v repertoáru a technice klavírních produkcí. Typickým útvarem je "fantaisie pour le piano" na motivy právě módní opery, v nichž obecenstvo poznávalo populární árie a čekalo, s jakou technickou dovedností je pianista a skladatel v jedné osobě opřede.

Jistou nechuť a pocit přesycenosti z pařížského koncertního života vyjádřil s ironií sobě vlastní Heinrich Heine. Ve svém druhém referátu z 26. března 1843 se Dreyschockovi obšírně věnuje. Veřejné mínění ho prý prohlašovalo za největšího z virtuosů. To však básníkovi nebránilo zachovat si kritický odstup:

"Byla to pekelná podívaná. Člověk by řekl, že neslyší jednoho Dreyschocka, ale tři kopy pianistů (opět slovní hříčka, v originále: Man glaubt nicht einen Pianisten Dreyschock, sondern drei Schock Pianisten zu hören). A protože toho večera vanul vítr jihozápadním směrem, slyšeli jste možná tyto mocné zvuky až v Augsburgu - v takové vzdálenosti mohly působit příjemně. Zde ovšem, v Departement de la Seine, nám pukaly ušní bubínky, když tento pokořitel klavíru spustil. Běž se pověsit, Franzi Liszte, proti tomuto hromovládci jsi jen větrným bůžkem!"

Nikdo doma prorokem

Další slavnou osobností, která se s Dreyschockem setkala a podala o tom zprávu, byl Hector Berlioz. Navštívil jeho koncerty ve Vídni: "V malém, příjemném sále konservatoře (...) jsem poslouchal nejméně pětkrát nebo šestkrát se stále novým uspokojením pozoruhodného pianistu Dreyschocka, mladého, svěžího, skvělého a energického umělce technicky neobyčejně vyspělého a hudebně citlivého. Zavedl do klavírní hry mnoho nových velmi půvabných kombinací."

Možná právě na Dreyschockův popud navštívil Berlioz Prahu. Při jeho druhém pobytu se v hostinci "U tří lip" sešla elitní společnost: kromě Berlioze byli přítomni Franz Liszt, Alexander Dreyschock, Jan Bedřich Kittl, František Škroup a další. Berlioz nabyl dojmu, že Dreyschock není ve své zemi doceňován. Ve svých Pamětech píše:

"Z pražských umělců a skladatelů, kteří nepatří k divadlu ani na konservatoř ani k pěveckému spolku, chci uvést Dreyschocka, Píška a ctihodného Tomáška. O obou prvních, kteří mají světovou pověst, jsem měl příležitost promluvit již často. Slyšel jsem je několikrát ve Vídni, v Pešti, ve Frankfurtě a jinde, jen v Praze ne. Poněvadž je, jak se zdá, jejich krajané špatně přijali, když se jim po prvé představili, rozhodli se Dreyschock i Píšek, že své nadání nedají oceňování a podceňování Čechů na pospas. Nikdo není prorokem ve své vlasti; tato pravda platí pro všechny věky i země. Pražané si zatím začínají uvědomovat slávu, která k nim doléhá se všech stran v nejrůznějších formách (...) a tuší, že k nim možná byli přece jen nespravedliví."

Jako Tomáškův oblíbenec a "ozdoba" jeho salonu, měl Dreyschock možnost setkávat se s pražskými intelektuály kolem Františka Palackého a Václava Hanky, potkával tam vydavatele Ost und West Rudolfa Glasra i kritika Antona Müllera. Už jako evropsky proslulý umělec se přátelsky stýkal s pražskými Davidovci v čele s Augustem Wilhelmem Ambrosem, pořádal ve svém pražském bytě matiné, na nichž účinkoval se svými žáky. Když přijel do Prahy Franz Liszt, uspořádal Dreyschock na jeho počest večeři. Na ni byl pozván také Bedřich Smetana, jemuž Dreyschock pomohl k angažmá v Göteborgu. To se poté obrátilo proti němu a byl nařčen z toho, že se chtěl zbavit konkurence.

"Nemo prophaeta in patria," stěžoval si Alexander Dreyschock v dopise 27. 10. 1862 po odchodu na nově založenou konzervatoř v Petrohradu poté, co marně vyjednával o zřízení klavírní třídy na konzervatoři pražské. Jeho odchod z vlasti komentoval časopis Slavoj:

"Ostatně podotýkáme při této příležitosti, že p. A. Dreyschock naši Prahu dosti nerad opustil. Tak nám z úst hodnověrných vypravováno, že činil Dreyschock, dříve nežli byl místo profesorské v Petrohradě přijal, představenstvu Pražské konservatoře návrh, aby místo učitele pro piano reorganisovalo a jemu za odměnu slušnou svěřilo. Jakkoli návrh Dreyschockův jest zkušeností každodenní dostatečně odůvodněn, byl přece zavržen, a umělec, na nějž pianisté rakouští věru hrdí býti mohli, musil, nechtěje se déle hodinami privátními lopotiti a dáváním koncertův v cizině potřebných prostředkův materielních se domáhati, opustiti vlast, nenaleznuv v ní postavení, umění svého důstojného."

Petrohradské klima Alexandru Dreyschockovi nesvědčilo. Roku 1868 se vydal do Itálie, zemřel 1. dubna následujícího roku v Benátkách. Jeho ostatky byly převezeny na pražský Olšanský hřbitov.

(Text je přepracovanou částí diplomní práce, jíž autorka uzavřela studium hudební vědy na pražské Filosofické fakultě UK.)

Dita Hradecká

Vystudovala konzervatoř v Plzni (obor klavír) a hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působí jako překladatelka, hudební publicistka (Harmonie, Hudební rozhledy, Hospodářské noviny) a donedávna vyučovala hudební historii na pražské pobočce New York University. Je redaktorka, organizátorka, překladatelka a v poslední době i vydavatelka elektronických knih. Pochází ze Strakonic. Ačkoli ji lákala řada oborů spíše exaktních, rozhodla se vystudovat konzervatoř, aby se ujistila, že profesionální umělkyní nikdy nebude. Nejrůznější kurzy klavírní, komorní a cembalové hry či barokního tance spolu s vlastní pódiovou zkušeností jí ale daly citlivost a čich na uměleckou kvalitu výkonu a zároveň empatii k profesionálním umělcům a tvůrcům. Překládá odborné texty a libreta z angličtiny, němčiny a francouzštiny. Ze studia hudební vědy na FF UK si odnesla hlavně poznání důležitosti kritického a nezaujatého myšlení a coby eklektik také úctu ke všem, kdo jsou schopni věnovat celý život jednomu skladateli nebo jedné oblasti. V letech 2016-18 vedla redakci vážné hudby na Vltavě, v roce 2019 se stala vedoucí knihovny Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.