FOK – zkratka populární a vážená

Bylo to 15. března roku 1964, kdy k překvapení posluchačů vysílala Vídeň Smetanovu Mou vlast (šlo o záznam nedělního matiné z února). Po Blaníku hřměl vídeňský Konzerthaus nekonečnými ovacemi a posluchač žasnul, jak mistrovsky a především stylově hrají tamější filharmonikové nám důvěrně známou partituru. A potom přišlo nezapomenutelné pohlazení: vídeňský moderátor oznámil, že Smetanův cyklus přednesl hostující Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK řízený Václavem Smetáčkem. Bylo to poprvé, co jsem si uvědomil, že Vlast tohoto tělesa je plně adekvátní festivalovým kreacím České filharmonie. To ostatně dokázal už při zahájení Pražského jara v roce 1958!

Dodnes hudebníci-pamětníci s úsměvem vzpomínají, že koncem třicátých let (orchestr byl založen v roce 1934) se „fokáci“ objevovali na chodbách i ve studiích rozhlasu a považovali za mimořádnou čest občas „zaskočit“ za tehdy mnohem více vážené rozhlasové symfoniky. FOK většinou působil jako ansámbl zábavnějšího charakteru. Ta první léta nebyla snadná a nebýt úkolů, jimž je pověřoval film, bůhví, zda by orchestr přežil. Koneckonců i k zrození zpočátku čtyřiadvacetičlenného tělesa v roce 1934 vedla nouzová situace – zakladatel a první dirigent Rudolf Pekárek chtěl pomoci vynikajícím hudebníkům postiženým dopady hospodářské krize. V současnosti se objevuje na DVD velké množství českých filmů z let třicátých a čtyřicátých – zkratku F.O.K. (tehdy psanou skutečně s tečkami!) nalezneme u více než stovky snímků. Symbolika její činnosti byla naplněna zvláště v oněch písmenech F (film) a K (koncert). Operní žánr (O) vstoupil do života orchestru jen výjimečně – například v nahrávacích studiích. Ovšem v jeho historii se dočítáme i o účasti na skutečných divadelních produkcích – Vinohradské divadlo ho například v roce 1937 pozvalo jako interpreta scénické hudby Edvarda Griega v Ibsenově Peer Gyntovi (dirigentem byl Rafael Kubelík!). V době okupace (od roku 1942) pak byl – v rámci totálního nasazení! – doprovodným tělesem pražské německé operety. Ale už na jejím počátku – na podzim roku 1939 – provedl s Otakarem Jeremiášem Smetanovu Mou vlast a zahájil tak po dlouhém úsilí svůj pravidelný život v koncertní síni. O dva roky později se poprvé setkal při Dvořákových Slovanských tancích s Václavem Talichem. Prostě Orchestr F.O.K. byl prakticky už od svých počátků známý svou flexibilitou a pohotovostí, avšak paradoxně tato pozitivní vlastnost jakoby se stala jeho prokletím, jež trvalo ještě dlouhou řadu poválečných let. Nejen o svou prestiž, ale i o sociální jistoty musel nadále bojovat. Až teprve v roce 1952 ho pražská radnice vzala pod svá ochranná křídla.

Václav Smetáček prožil s orchestrem ve Smetanově síni, ale i na zahraničních cestách, kam se v 50. letech začalo konečně jezdit, třicet let svého plodného života. O jeho éře, pro vzestup tělesa naprosto zásadní, se napsalo již mnoho. Ale přece jenom nebyl jedinou osobností, jež symbolizovala tuto instituci. Legendou koncertního jednatelství FOK se stal Miloslav Zdražil, osobnost, o níž se říkalo, že nebylo večera, který by nestrávil na koncertě a že ví o pražském hudebním životě všechno. Kdo zažil kancelář a usměvavou laskavou tvář, vyhlížející z nepředstavitelných stohů papírů a koncertních programů, zcela uvěří tomu, že jedním z jeho nejtěžších životních traumat a šoků bylo stěhování FOKu z důvodů adaptace Obecního domu.

Přišel rok 1971 a noblesní aristokratický bělovlasý muž s taktovkou Václav Smetáček odešel z postu šéfa. Jeho nástupce se dlouho hledal. Většina osobností, jež se po boku Smetáčka postupně objevily jako druzí dirigenti, už měli své vlastní závazky (Neumann, Košler, Mácal). Čtyři roky FOK vedl – zároveň se Slovenskou filharmonií – Ladislav Slovák, rok Jindřich Rohan. Potom ředitel Ladislav Šíp učinil „zásah v pravou chvíli“! Bez ohledu na intervence, názorové směsice, zrazování a varování vsadil na mladého, velmi talentovaného, teprve jednatřicetiletého dirigenta brněnské filharmonie Jiřího Bělohlávka. Výrazný a ve všech směrech zdařilý tah! FOK, ale celá veřejnost se jen nerada loučila s charismatickou a nezapomenutelnou osobností Václava Smetáčka. Po následujících třinácti letech nastala podobná situace… FOK v době Bělohlávkova působení dosáhl v dramaturgické a mnohdy také interpretační oblasti laťky České filharmonie.

Na přelomu let osmdesátých a devadesátých se až na nepatrné výjimky (například u rozhlasových symfoniků) měnili šéfové orchestrálních těles. U FOKu došlo ovšem k výměně nikoliv v duchu revolučních nálad, ale významnými změnami v čele vrcholných institucí. Z České filharmonie odešel do důchodu Václav Neumann, na jeho místo nastoupil Jiří Bělohlávek. A v čele FOKu jej vystřídal jeho dosavadní druhý dirigent Petr Altrichter. Všichni dobře víme, že sametová revoluce nebyla takřka nikde procházkou láskyplným sadem, hudební instituce nevyjímaje. Dramatické okamžiky následujících desetiletí, jak se v České filharmonii čas od času objevily a objevují, se FOKu vyhnuly. Přineslo to nesporné výhody, klid k umělecké práci, osvobození od nechutných mediálních hrátek. Přesto i zdejší polistopadové období mělo svou dynamiku. Po necelých dvou letech Petr Altrichter odešel a na jeho místo nastoupil, rovněž na krátkou dobu, někdejší úspěšný spolupracovník FOKu, později emigrant Martin Turnovský. Potom přišli na řadu dva zahraniční dirigenti. Nejprve Gaetano Delogu a potom na delší období Serge Baudo. A Jiří Kout – šéf současný – je po letech opět dirigentskou osobností par excellence!

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější