pondělí, 27. říjen 2003

Flétnista bez hranic

Napsal(a) 

Flétnista bez hranic Flétnista bez hranic
Posloucháte-li české nahrávky a zaujme-li vás například zurčení potůčku ve Smetanově Vltavě, něžné Svítání v Griegově Peer Gyntovi, brilantní šveholení ve 4. větě Dvořákovy 8. symfonie nebo vítězné flétnové sólo v Beethovenově předehře Leonora III., možná si pomyslíte, kdo je ten flétnista, jehož posloucháte se zatajeným dechem? Nejsou-li nahrávky starší více než 27 let, pak je to s největší pravděpodobností muž, který je v České republice flétnovou jedničkou - JIŘÍ VÁLEK. Nalistujete-li jeho jméno v naučném slovníku, dozvíte se přibližně toto:

Jiří Válek, nar. 4. 6. 1940 v Olomouci, žil v Kokorách u Přerova. Navštěvoval hudební školu v Přerově, roku 1954 přijat na konzervatoř v Kroměříži. Roku 1960 složil zkoušky na JAMU v Brně (prof. Oldřich Slavíček), po půl roce odešel na AMU v Praze (prof. J. Bok, F. Čech). Absolvoval roku 1964, současně vyhrál konkurz do souboru České noneto, který působil při České filharmonii, kde hrál 11 let. Od roku 1975 je prvním flétnistou České filharmonie. Spolupracoval s Akademickým dechovým kvintetem, Ars Redivivou, Dvořákovým komorním orchestrem a souborem Collegium musicum Pragensis. V letech 1972 - 1977 učil na Pražské konzervatoři, od roku 1978 působí na AMU v Praze. Byl člen porot soutěží v Praze, Budapešti, Ženevě a Krakově. Za kompletní nahrávku Händelových sonát pro Supraphon získal Zlatou desku. Dále nahrával například pro labely Panton, Vanguard Classic, Pony Canyon, Chandos, Naxos. Jeho o pět let starší bratr Jiří Válek vystudoval trombon a dirigování a dnes je šéfdirigentem SOČR a stálým hostujícím dirigentem České filharmonie.

Kde jsou vaše hudební kořeny a jaké bylo vaše dětství? Pocházím z hudební rodiny, tatínek byl amatérským, ale výborným trumpetistou a houslistou. Navíc zpíval řadu let v Pěveckém sdružení moravských učitelů, což byl prestižní sbor, který neměl mezi amatérskými soubory konkurenci. Měli rozsáhlý repertoár, jehož osou bylo Janáčkovo dílo, a jezdili i do ciziny. Tatínek u nás na vesnici vedl dechovku a tam jsem hrával i s bratrem. V dětství jsem šel v bratrových šlépějích, a když on šel studovat hudbu, následoval jsem ho. Nenapadlo mě, že bych dělal něco jiného. Chodil jsem do hudební školy v Přerově, na housle mě učil amatér u nás v Kokorách a otec se mnou cvičil na klavír, ačkoli na něj sám nehrál. Mým vzorem byl bratr, měli jsme oba od malička rádi jazz, takže je logické, že jsem se mu později vždycky - souběžně s jinou činností - věnoval.

Kdy přišla na řadu flétna? Flétna byla velká životní náhoda. Dělal jsem zkoušky na konzervatoř do Kroměříže a vlastně jsem na nic pořádně neuměl hrát. Bratr se mnou nacvičil nějaké skladbičky na klavír, a tak jsem dělal zkoušky na klavír. Ve zkoušce celkové hudebnosti jsem obstál, jak jsem později zjistil, asi nejlépe ze všech, ale na rozdíl od ostatních uchazečů, například houslistů, kteří hráli koncerty, jsem žádný nástroj neovládal. Toužil jsem ale hrát na klarinet. Líbil se mi v jazzu; navíc bratr, který byl již konzervatoristou, zval na víkend své spolužáky k nám domů, kde hráli, což mě hodně ovlivnilo. Poslouchal jsem klarinet v rozhlase a toužil ho vyzkoušet. Na konzervatoř mě ale na klarinet nepřijali údajně kvůli zubům a doporučili mi flétnu. Tehdy jsem to doslova obrečel, nechtěl jsem se rozloučit s myšlenkou na klarinet. Ve škole jsem dostal ze skladu starou dřevěnou flétnu s kovovou hlavicí a reformním náustkem a začal jsem na ni hrát, ještě než jsem šel na první hodinu. Co se týká nátisku - nevzpomínám si, že bych od té doby s ním něco podstatného dělal. Během prvních dvou měsíců na konzervatoři, tím, jak jsem se do tohoto prostředí dostal, mezi kamarády, kteří cvičili, jsem si flétnu zamiloval. A cvičil jsem jako blázen - během prvních dvou let pořád šest hodin denně. Hltal jsem osnovy, hodně jsem látku předbíhal, nosil jsem profesorovi třeba šest etud na hodinu. On nebyl významný flétnista, hráli jsme - jeho studenti - každý jinak, ale byl na nás velmi přísný, hlavně na techniku. (Myslím si, že technika je hodně věcí orientace a bystrosti mozku, pohotovosti a šikovnosti, není to jen rychlý pohyb prstů.)

Po skončení konzervatoře jste byl přijat na JAMU, kde vás učil bývalý flétnista České filharmonie Oldřich Slavíček. Proč jste tam studoval nakonec jen půl roku? Od začátku jsem si vzal do hlavy Prahu. Nevím, kde se to ve mně vzalo, snad v tom bylo trochu moc ctižádosti, že jsem už tehdy pomýšlel na Českou filharmonii. Nakonec čas ukázal, že jsem neuvažoval tak úplně špatně. Dnes jsem v tom "podniku" devětatřicet let... Bratr tehdy už v Praze studoval. Zjistil jsem, že byl vypsán konkurz do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze. [Umělci si tam většinou odbývali základní vojenskou službu - pozn. aut.] Měli velmi dobrý symfonický orchestr, přinejmenším stejných kvalit jako dnešní krajské orchestry. Neváhal jsem, jel tam, konkurz jsem udělal a rozhodl se, že z Brna odejdu. Bylo v tom existenční otázka - rodiče nám s bratrem už dlouho platili školy a já cítil, že bych se měl postavit na vlastní nohy.

Vaše další působení už bylo tedy spjato s Prahou. Hrál jste v orchestru AUS VN a přestoupil na AMU. To jsem nemohl, v prvním ročníku je přestup zakázán, takže jsem zkoušky musel stejně dělat. Byl jsem přijat a začal studovat u profesora Boka, bylo mu tehdy už hodně přes osmdesát, a od druhého ročníku u profesora Františka Čecha. V roce 1964 jsem pak udělal konkurz do Českého noneta.

Zdá se, že jste neměl nikdy nouzi o práci. Vždycky jsem dělal několik věcí současně. Při studiu jsem byl civilním zaměstnancem AUSu, kde jsem hrál první flétnu. Měli jsem Akademický komorní orchestr, jenž založil můj bratr, já a několik dalších kolegů. Později se jmenoval Dvořákův komorní orchestr.

Vraťme se k Českému nonetu. To byla významná kapitola - první nahrávky, hostování v zahraničí. Byla to ohromná zkušenost. Projeli jsme kus světa, celou Evropu, Japonsko, měli jsme mimo jiné dva nádherné zájezdy do USA a Kanady, natočili jsme spoustu hudby.

Jelikož Noneto patřilo institucionálně k České filharmonii, předpokládám, že jste měl dveře do orchestru otevřené? Tehdejší první flétnista Géza Novák přestal v roce 1973 ze zdravotních důvodů hrát, a tak jsem začal ve Filharmonii vypomáhat. Kolegové v Nonetu tyto moje orchestrální "zálety" viděli neradi, protože tušili, kam to spěje. Dělal jsem celý festival Pražské jaro a v roce 1974 jsem jel s Filharmonií na měsíc do Japonska. V Nonetu to nebylo špatné, ale nebyla to moje představa o tom, co bych chtěl v hudbě dělat. Tehdejší šéfdirigent Václav Neumann projevil zájem, zda bych nechtěl přejít z Noneta do České filharmonie, já souhlasil a v únoru 1975 jsem nastoupil.

Kromě práce v České filharmonii se věnujete i sólové činnosti. Po ukončení Akademie jsem se sólovému hraní věnoval poměrně hodně. Tehdy se konaly "Tribuny mladých umělců", kde jsem vystupoval, často jsem účinkoval v televizním pořadu "Hudba z respiria", to byly vždy v úterý večer přímé přenosy koncertů. Hrál jsem pravidelně s většinou pražských i mimopražských orchestrů, na Pražském jaru, na "Týdnech nové tvorby", v abonentních cyklech souboru Ars rediviva... Dost podstatnou součástí mé sólové činnosti pak bylo nahrávání na LP a CD a pro rozhlas.

Sólová činnost tedy byla skutečně hodně velmi intenzivní a pestrá, nicméně vždy byla jen jednou z částí celku vašich aktivit. Nikdy jste netoužil stát se sólistou jako byli například Rampal nebo Galway? Především bylo u nás velmi nejisté se sólistickou činností uživit - mnoho překážek a problémů s korespondencí, s cestováním, s koupí nástroje. Pragokoncert měl monopol na zastupování umělců, a to všechno bralo i chuť se o něco v tomto směru snažit. U nás bylo nejvyšší metou lepších hráčů sedět ve špičkovém orchestru, mít zajištěnou určitou existenci a vedle toho se věnovat sólové činnosti jen tak, jak to okolnosti dovolovaly. Dnešní generace má v tomto ohledu daleko větší možnosti.

Filharmonie hodně cestovala do zahraničí. Nepomyslel jste někdy na emigraci? Za prvé si myslím, že na to nejsem typ a byl tu bratr, který také dělal muziku, a já bych mu tím hodně zkomplikoval život. Vliv měla i fixace na rodinu, maminku. Ta by to špatně snášela, kdybych někde zmizel bez naděje na návrat... Asi nejblíže jsem k tomu byl v devětadvaceti letech, ještě svobodný, kdy jsme odjeli s Nonetem poprvé do Ameriky. Tamní pořadatelé předpokládali, že ani nechceme zpátky, neboť tady byla situace skutečně velmi rozjitřená, nevědělo se, co bude. Navíc jsme dostali nabídku z orchestru v Torontu, že tam můžeme nastoupit, ze Seattlu - tam nabízeli místa prvních hráčů v orchestru a místa profesorů na univerzitě; to byly skutečně lákavé nabídky. Já jsem už tehdy mluvil slušně anglicky, takže odhaduji, že za pár let bych mohl dostat i občanství. Uvažoval jsem o tom ale jen ve chvíli, kdy jsem dostal nabídku. Nikdy to nebyla vážná úvaha a také jsem se vrátil domů... Ameriku mám ale moc rád, líbí se mi tam, lidi mám rád, jezdím tam ze všech zemí nejraději.

Jednou z vašich důležitých aktivit je pedagogická činnost. Jak k ní došlo? V letech 1972 až 1977 jsem učil na konzervatoři. Začínal jsem s pěti hodinami, brzy jsem jich ale měl osmnáct a navíc jsem mezitím přešel z Noneta do Filharmonie, kde byla práce, především časově, náročnější: dopoledne zkouška, odpoledne natáčení něčeho úplně jiného, a tak to šlo týden co týden. Napsal jsem řediteli konzervatoře, že to časově nezvládám a s výukou končím. Původně jsem si tam chtěl pár hodin nechat, ale nedošlo mezi námi ke shodě. Za rok jsem potom nastoupil na AMU jako externí pedagog. Mám řadu vynikajících žáků, bohužel se často soustřeďují víc na svoje existenční zajištění než na sólistické ambice, účast na soutěžích a podobně, z čehož nemám zrovna radost. Na druhou stranu, a to mě těší, mnozí z nich zastávají významné posty v našich předních tělesech.

Po referendu o vstupu do Evropské unie se nabízí otázka, zda mají čeští flétnisté šanci uspět v evropských orchestrech? Významné zahraniční orchestry mají většinou zájem o vítěze velkých soutěží. Ovšem například v Budapešti jeden ze soutěžících nehrál dobře, neladil a tak dále. Zkrátka se příliš nelíbil, a to nejen mně. Pak jsme přijeli s Filharmonií do Ameriky, zkoušeli jsme v budově tamního orchestru - velké město a slavný orchestr - přišel za mnou kolega a povídá: "Hádej, kdo tu hraje první flétnu?" Myslím, že odpověď tušíte. Skoro jsem tomu nemohl uvěřit. Tak co je to vlastně "uspět"? Jak můžeme vědět, jestli český flétnista uspěje v zahraničí? Navíc na konkurzu čelí konkurenci hlavně domácích hráčů. Myslím, že toto nelze odhadnout.

Na závěr se zastavme u hudby, které jste se celý život také věnoval - jazzu. Vždycky jsem se mu věnoval souběžně s vážnou hudbou. Na vojně jsem se skamarádil s Karlem Růžičkou, naším předním jazzovým pianistou a skladatelem, měli jsme kvintet a hodně jsme hráli v klubech. Spolupracoval jsem také s Karlem Velebným a se všemi našimi předními jazzovými muzikanty. Stabilně jsem také spolupracoval s Jazzovým orchestrem Čs. rozhlasu, kde pro mě psali sólové věci pro flétnu s big bandem a rád jsem s nimi účinkoval například na jazzových festivalech... Nerad slyším, když někde napíšou, že mám jazz jako koníčka. Věnoval jsem se mu stejně jako vážné hudbě, koncertoval, nahrával, psal. Trochu mě mrzí, že dnes mi na jazz nezbývá tolik času, jak bych si představoval.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.