Finálový koncert Pražského jara patří mezi mé největší hudební zážitky

Vítězkou 65. mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro v oboru lesní roh se stala letos jednadvacetiletá Kateřina Javůrková, studentka Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze. Ve Dvořákově síni Rudolfina si zahrála ve finále s Pražskou komorní filharmonií, jejíž je od roku 2009 členkou. Na pódiu soutěžila i se svými kamarády z Francie, s nimiž navštěvovala hodiny u profesora André Cazaleta na Národní konzervatoři hudby a tance v Paříži.

Britský porotce Frank Lloyd u vašeho francouzského kolegy Matthieu Romanda, který získal druhou cenu, kritizoval frázování a tvrdil, že jste vyhrála jednoznačně. Přednes hry je velice individuální a každému z porotců se líbí něco jiného. S Matthieuem se známe a mám z něj respekt. Hraje skvěle. Na soutěži jsem necítila potřebu hrát ještě lépe než on nebo Joel Lasry, který skončil čtvrtý. Hned po finálovém kole jsem věděla, že jsem ze sebe dostala vše. Když se vyhlašovala první cena, byla jsem šťastná.

Orchestr Pražské komorní filharmonie, který vás doprovázel, a domácí zázemí publika vám vytvořily příjemnou podporu? Měla jsem určitě výhodu, že jsem si šla zahrát se svými kolegy a kamarády. Před soutěží si ze mě často dělali legraci, že budeme hrát společně ve finále. Říkala jsem si v duchu, aby pak nebyli zklamaní, že třeba vypadnu už v prvním kole. Člověk cítí jejich podporu a nechtěla jsem je zklamat. Ve finále jsem byla nadšená, že hrajeme společně. Na pódiu i v publiku vládla skvělá atmosféra. V orchestru jsem měla i svého bratra Jirku, který hraje na klarinet, takže finálový koncert Pražského jara patří mezi mé největší hudební zážitky.

Jak jste vnímala kolegy hornisty v průběhu jednotlivých soutěžních kol? Přiznám se, že jsem si nebyla nikoho poslechnout. Vždy jsem přišla až půl hodiny před svým hraním a objevila jsem se zase až na vyhlášení. Na každé soutěži si v průběhu kol snažím dopřát osobní klid, který je pro mou přípravu nezbytný. Rivalitu mezi hornisty příliš nepociťuji, ale atmosféra soutěží nebo konkurzů pro mne není příjemná. Samozřejmě jsem ale sledovala i výsledky ostatních hornistů, se kterými se znám. Zejména úspěch místopředsedy poroty, profesora André Cazaleta z Francie, mi připadá neuvěřitelný. Pokud bych počítala i sebe, měl ve finále ze čtyř soutěžících tři své studenty.

Před soutěží jste absolvovala půlroční stáž na Národní konzervatoři hudby a tance v Paříži. Proč jste si vybrala pro svůj stipendijní pobyt studium u pedagoga Cazaleta? Znám se s ním dlouho, už od prvního ročníku Pražské konzervatoře a od té doby k němu pravidelně jezdím na mistrovské kurzy. Když jsem si vybírala stáž, tak mne nenapadl nikdo jiný než on. V Německu je mnoho skvělých pedagogů i hornistů a stáž u nich by byla jistě také velkým přínosem, ale německé hraní mi není tolik blízké. Profesor André Cazalet je skvělý profesor a Paříž pro mne byla jasná volba.

Finálový koncert Pražského jara patří mezi mé největší hudební zážitky, foto Zdeněk Chrapek/Pražské jaro

V čem byla pro vás přínosná stáž v Paříži? Styl výuky Cazaleta mi velmi vyhovoval, stejně tak i trávit čas s jeho studenty bylo pro mne obohacující. Když jsem byla v kolektivu lidí, kteří hrají skvěle, tak mne motivovali a popoháněli k práci. Celkem nás na konzervatoři v Paříži studovalo lesní roh třináct a každý ze studentů byl výborný. Určitě mi pomohlo trávit čas s kluky a slyšet, jak hrají, porovnávat a brát si z jejich hry, co se mi líbí. Dalším velkým přínosem tam pro mne bylo klidné prostředí. V Paříži jsem nemusela hrát v orchestru, chodit na zkoušky, hrát na koncertech a jezdit na zájezdy. Ráno jsem si šla zaběhat a pak jsem dopoledne cvičila, odpoledne jsem si většinou užívala město a večer zase trochu cvičení.

Hrála jste ve Francii i veřejně? Trochu mě překvapilo, že jsme na škole neměli možnost vystoupit před publikem na rozdíl od AMU v Praze, kde se veřejné koncerty nebo přehrávky konají. Pořádají se tam však různé workshopy. Navštívila jsem tam masterclass hornisty Radovana Vlatkoviće, který působí ve Španělsku a v Rakousku. Před zahájením jeho lekcí jsem předpokládala, že se sejdeme všichni ve třídě, kde se mistrovské kurzy obvykle konají, ale v Paříži se jeho hodiny uskutečnily v typické francouzské restauraci, která byla plná hornistů z celé Francie a Vlatković učil přímo mezi nimi.

Přípravu na soutěž jste měla velmi důkladnou. Kdo vám z pedagogů výrazně pomohl s přípravou skladeb? Kromě půlroční stáže v Paříži jsem také navštěvovala hodiny u Radka Baboráka a Zdeňka Divokého, kteří jsou mými současnými profesory na HAMU. Také paní profesorka Jarmila Panochová, vynikající klavíristka, která mne doprovází už od konzervatoře, mi dala mnoho rad. Korepetice s klavírem jsou pro mne velmi důležité kvůli ladění a souhře. Panochová je opravdu úžasná, všem žákům se hodně věnuje a má o hře na lesní roh neuvěřitelný přehled. Je dobré mít co nejvíce názorů a vybrat si z nich. Každý z pedagogů cítí interpretaci jinak a snaží se vám co nejlépe poradit. Krátce před soutěží jsem se už přípravě věnovala sama, abych si ujasnila, jak kterou skladbu hrát. Na akustickou zkoušku do Rudolfina si mne přišel poslechnout i Radek Baborák, který mi před finálem dal ještě pár rad, třeba jak si dobře stoupnout na pódiu. Velmi mi pomohl a bylo hezké, že mne před koncertem přišel podpořit.

Finálový koncert Pražského jara patří mezi mé největší hudební zážitky, foto Zdeněk Chrapek/Pražské jaro

Na Pražské konzervatoři jste studovala u Bedřicha Tylšara, který byl také členem poroty mezinárodní hudební soutěže Pražského jara. A no, chodila jsem k němu šest let a nesmírně si ho vážím jako kantora i člověka. Stávalo se samozřejmě, že jsme spolu nesouhlasili, jemu se nelíbilo, jak některé skladby hraji, a já jsem zase nechtěla hrát, jak chtěl pan profesor. Byla jsem pěkně tvrdohlavá studentka. Ale nakonec jsem se umoudřila, začala jsem více respektovat jeho názory a on mi naopak dal větší prostor. V posledních třech letech máme krásný vztah a ze všech profesorů mi právě Bedřich Tylšar dal úplně nejvíc. A jsem šťastná, že i pro něj jsem první cenu na Pražském jaru vyhrála.

Vaše začátky hry na lesní roh jsou spojeny se Základní uměleckou školou Na Popelce, kde jste navštěvovala hodiny ředitele a učitele Tomáše Krejbicha. Zvolila jste si sama tento žesťový hudební nástroj? L esní roh jsem si sama nevybrala. Nejdříve jsem hrála od čtyř let na zobcovou flétnu u Václava Žilky a doma nás s bratrem hodně vedl k hraní náš táta, který s námi dost cvičil. Na ZUŠ Na Popelce měl známého kamaráda Tomáše Krejbicha a s ním se rozhodli mi dát lesní roh. Hru jsem si nakonec oblíbila. I když nemám na dětství úplně hezké vzpomínky, protože jsem musela často cvičit a netrávila čas jako ostatní děti, jsem dnes tátovi i učiteli Krejbichovi vděčná. Krejbich mi hodně pomohl i s dýcháním, které se velmi zanedbává. Dokonce se stává, že i na konzervatořích mívají studenti zásadní problémy se správným dýcháním při hře na dechový nástroj.

Finálový koncert Pražského jara patří mezi mé největší hudební zážitky, foto Zdeněk Chrapek/Pražské jaro

Na jaký typ lesního rohu hrajete? V e dvanácti letech mi táta koupil starší profesionální hudební nástroj. Když jsem šla na Pražskou konzervatoř, koupil mi děda stejný typ, ale úplně nový od německé firmy Alexander.

Máte stejný nástroj firmy Alexander model 103 Goldmessing jak váš pedagog Radek Baborák? A no, nejlepší standard a stejný model. Je sice více modelů, ale tento je nejznámější, nejoblíbenější a nejpreferovanější.

Vlastníte také přírodní lesní roh? P řírodní lesní roh nemám, ale hrávala jsem párkrát na lesních honech u Benešova, kde se pořádají podobné myslivecké akce každoročně. Lesní roh patří k přírodě a je krásné hrát na hudební nástroj v údolích nebo u lesa. Nejsem žádný „myslivec“, ale lesní roh do přírody prostě patří a já mám tohle spojení moc ráda.

Jste členkou dechového souboru Belfiato Quintet, se kterým jste v roce 2011 získala třetí cenu na mezinárodní soutěži Henri Tomasi v Marseille. Jaký nový cíl máte před sebou? S oubor jsme založili s mým bratrem a kamarády v roce 2005, když jsem ještě nebyla ani na konzervatoři. Je skvělé mít takový stálý komorní soubor a také, že se nám podařilo uspět v Marseille. Rádi bychom se zúčastnili v Německu mezinárodní hudební soutěže ARD, která bude příští rok vyhlášena právě pro dechový kvintet.

Jak vnímáte workshopy Mezinárodní hornové společnosti ve srovnání s jinými mistrovskými kurzy, které znáte ze zahraničí? J e skvělé, že Mezinárodní hornová společnost pořádá sympozia a workshopy, bohužel v posledních letech se nekonaly v Evropě, ale v USA, neměla jsem tedy zatím příležitost se těchto akcí zúčastnit. V Evropě se pořádá také několik velmi dobrých kurzů, s Belfiato Quintet jsme se zúčastnili třeba kurzů Mezinárodní hudební akademie „Praha – Vídeň – Budapešť“, které jsou na horách v Rakousku a učí tam mimo jiné právě i André Cazalet.

Jakou hudbu posloucháte ve volném čase? M ám velmi ráda jazz, oldies, ale i moderní populární hudbu. Líbí se mi kapela Floex, ve které hraje můj bratr alternativní a elektronickou muziku, takže rádi chodíme i do klubů a na různé koncerty. Klasice se věnuji denně, tak si ráda odpočinu i při jiných žánrech.

Často se mi orchestrální hráči svěřují, že je bolí záda. Zpravidla jim radím, aby pravidelně sportovali a bolesti přejdou… P ro mne je sport velmi důležitý. Zvykla jsem si pravidelně běhat, a když jednou běh vynechám, v průběhu dne se mi vše dělá hůře. Bývala jsem dříve dost nemocná, ale když se sportu intenzivně věnuji, tak nejsem téměř vůbec. Nic mne nebolí, dýchá se mi skvěle a cítím se perfektně. Běh bych doporučila všem, ale věřím, že ne pro každého je ideální. Už jsem uběhla v Praze půlmaratón a přála bych si jednou běžet celý.

Celý maratón je velká výzva. Máte i hudební? V  Pražské komorní filharmonii jsem spokojená. Od září budu ještě také v České filharmonii, kde budu mít příležitost si zahrát i větší symfonická díla, ke kterým se v PKF nedostanu. Na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze mne čekají ještě tři roky studia. Těším se, že si díky Pražskému jaru občas zahraji i sólově s orchestrem, je to vždy velká výzva a zážitek. Po odchodu do zahraničí zatím netoužím, mám tady skvělou práci a úžasné lidi kolem sebe. Jsem v Praze spokojená a šťastná.

Sdílet článek: