pondělí, 20. září 2021

Filippo Mineccia: Kontratenoři jsou dnes schopni čelit i repertoáru psanému pro kastráty

Napsal(a) 

Filippo Mineccia, foto archiv umělce Filippo Minecciafoto: archiv umělce

Zbožňuje Händela. Jeho cílem je ohromovat – proto si již ve svých patnácti letech vybral jako svou životní cestu interpretaci mimořádně náročného repertoáru psaného pro kastráty. Seznamte se – temperamentní Florenťan Filippo Mineccia.

Zájem o kontraaltisty (sopranisty či falzetisty) zažívá dá se říci celosvětový boom. Jak tuto situaci osobně vnímáte? Věříte, že je tento stav přechodný, nebo je trvalým návratem k minulosti? Začněme tím, že dnešní kontratenor nemá nic společného s falzetisty 16. a 17. století, kteří se specificky angažovali v duchovní hudbě a na severu Evropy. Dnes kontratenoři rozšířili svou pěveckou techniku a specializují se na určitý repertoár, jako všechny ostatní typy hlasů. Jsou kontratenoři specializovaní na duchovní repertoár a jiní, kteří se věnují převážně opeře, stejně jako sopranistka se specializuje na verdiovský nebo mozartovský operní repertoár. Někdy jsme samozřejmě z pracovních důvodů nuceni přijmout, co nám je nabídnuto, ale musíme být opatrní, protože okamžité uspokojení z výdělku se může později ukázat jako úplné fiasko a vytvořit špatný dojem, který se pak v budoucnu velmi těžko napravuje. Bohužel mluvím z vlastní zkušenosti. Naše oblast působení je v každém ohledu velmi náročná.

Váš život je naplněn virtuózními áriemi éry pěvců-kastrátů. Jejich hlas byl nejspíše přirozenější a hlasový rejstřík homogennější – přesto, jakou pěveckou technikou se v dnešní době dá rozvíjet hlas (nejspíše na hranice jeho možností), aby se přiblížil tomuto ideálu? Kastrátům se říkalo „přirození“ sopranisté nebo kontraaltisté, aby se odlišili od falzetistů. Byly to zjevně homogennější hlasy a jejich nositelé byli vybaveni velkým hrudním košem a mimořádně pružným a ohebným hrtanem (samozřejmě mluvím o těch nejlepších). Pokud jde o naši techniku, jak už jsem předeslal, myslím, že dnes kontratenoři značně rozšířili základy své pěvecké techniky a stejně jako ženské mezzosoprány a alty jsou schopni čelit i repertoáru psanému pro kastráty. Rád bych však zdůraznil jednu věc: kontratenoři mají na rozdíl od ženských hlasů, mezzosopránů a altů, určité vokální limity. Musíme „tvarovat“ své hlasivky, abychom dokázali tvořit tóny stejně jako ženy. To je úkol navíc, který musíme ve srovnání s kolegyněmi podstoupit a jenž občas náš hlas dovede k tomu, že uděláme chybu z hlediska homogenity, síly, rozsahu a barvy hlasu. Mohu-li si dovolit malou osobní poznámku, pak myslím, že kontratenoři svůj hlas špatně používali a jejich hlasy byly také chybně interpretovány. V posledních dvaceti letech minulého století jsme byli svědky až skutečného zneužívání kontratenorové barvy hlasu, jak jsem vysvětlil v odpovědi na předešlou otázku. Byl uplatňován všude a často nevhodným způsobem.

Flippo Mineccia a Il gioco de’Matti, foto archiv umělce Flippo Mineccia a Il gioco de’Mattifoto: archiv umělce

Při vystoupení těch největších mistrů-kastrátů prý dámy v hledišti omdlévaly. Bylo to jistě dáno nejen tím, že takový „Farinelli“ plně ovládl jeviště a jejich srdce, ale také nedostatkem dýchatelného vzduchu v divadle... Každopádně to, co se nejspíše cenilo nejvíce, byla vlastní improvizační melodická ornamentika v rámci árií da capo... Jakým prizmatem nazíráte na tuto náročnou úlohu? Musel jste více času věnovat studiu kompozice, abyste se v těchto momentech mohl plnohodnotně stát „druhým skladatelem díla“? Rozlišujete ozdoby například u Händela a jiných skladatelů? Ano, když obměňujeme árie, stávají se z nás skutečně „skladatelé“. Nedochovalo se mnoho příkladů toho, jaké variace si přáli při interpretaci mít autoři děl. Velmi často je uváděl dle své libosti pěvec. Co se mne týče, velmi často nyní improvizuji, ale vycházím z výrazových prostředků, které jsem si osvojil během dvaceti let studia. Někdy mi možné variace navrhne dirigent. A jindy zase, vzhledem k velkému pracovnímu vytížení a s tím související únavě, se raději vzdám improvizace a „skládám“ své vlastní variace, a tak jsem si jist, že něco nepopletu, zvlášť když mám na nastudování málo času.

Před dvěma roky jste debutoval na Svatováclavském hudebním festivalu s áriemi téměř neznámého Domenica Sarra, nyní na stejném festivalu představíte italské barokní lahůdky ve jejich komplexnosti – od Händela přes Gaspariniho, Marcella, Vivaldiho až k Hassemu (25. a 27. září). Sarrovy árie pro zmiňovaný recitál v roce 2019 jste badatelsky vybíral z více než 25 jeho partitur oper a serenád. Naplňují vás tyto archivní objevy a překvapení, nebo jsou spíše nutností? Je to obojí. Velké naplnění, ale také nutnost. Ta činnost je nesmírně namáhavá, ale myslím, že dnes se zpěvák věnující se tomuto typu repertoáru nemůže podobné badatelské práci vyhnout. Jsme něco jako „hudební archeologové“. Ve mně vždy probouzí nepopsatelné emoce, když poslouchám čerstvě transkribovanou árii, kterou nikdo tři sta let neslyšel, jakkoli je zvuk souboru midi v osobním počítači kovový a sterilní. Je to pro mne velmi niterný pocit, jen já a tato odměna za spoustu hodin strávených s očima upnutýma na počítač. Nejvyšší uspokojení pak přináší poslech hudby, kterou jsem transkriboval, z hotového CD. To, že ji mohu interpretovat, cítím jako určitou výsadu a jsem šťastný, že jsem se tou cestou vydal.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII IX/2021.

Eva Františáková

Od roku 2015 působila jako dramaturgyně opery NDM, vytvořila projekty Operní sirény nebo Životní pouť Leoše Janáčka aneb Od lišky k Lišce. Externě vyučovala od roku 2016 na Slezské univerzitě a také na Fakultě umění Ostravské univerzity. Od roku 2017 působí také jako editorka pro Svatováclavský hudební festival.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.