Příbram – malebné městečko pod Brdy. Co se vám vybaví? Prvoligový fotbalový klub? Slavná historie horního města, kde se od 13. století těžilo stříbro? Poutní místo Svatá Hora nad městem? Rodák, výtvarník, fotograf a letošní jubilant František Drtikol? Nebo další osobnosti, spjaté s dějinami města, například spisovatel Jan Drda?… Ne, pro milovníky klasické hudby bude Příbram vždy spjatá se jménem Antonína Dvořáka. V novorenesančním zámečku sousední obce Vysoká se cítil skladatel nejlépe, miloval tamní přírodu, nasával inspiraci a pilně komponoval. Možná je zde silnější genius loci než v anonymní Praze a určitě než v rodné Nelahozevsi… Není divu, že se v Příbrami uskutečnil v roce 1969 první ročník hudebního festivalu s jeho jménem ve štítu. Pořadatelem je město Příbram a převážnou část historie organizovalo festival místní divadlo. I to se zaštiťuje Dvořákovým jménem, i když paradoxně nemá stálou operní produkci. Když nahlédnete do minulosti, zjistíte, že v Příbrami hostovaly pozoruhodné ansámbly a osobnosti, například Leningradská filharmonie, Dimitrij Kitajenko, Arvid Jansons, Mark Emler… Řadu let byl tahounem festivalu Vladimír Vepřek a učinil z něj významnou regionální událost. Bohužel po jeho smrti se festival nějak vytratil ze zorného pole médií i majoritní společnosti. Zdá se, že příchod manažerky Světlany Jahodové dal naštěstí projektu nové impulsy, dynamiku a určitou nutnou modernitu 21. století. Festival je dnes pro Příbram věcí prestiže a patriotismu a odehrává se nejen v městském divadle, ale i v Galerii Františka Drtikola, na Svaté Hoře, v Cáchovně dolu Anna, na zámcích v Dobříši a Březnici a samozřejmě na Vysoké. O 45. ročníku festivalu a o Antonínu Dvořákovi jsem si povídal se starostou města Příbram Pavlem Pikrtem a se skladatelovým vnukem a zároveň ředitelem festivalového výboru Antonínem Dvořákem III.
Pane starosto, není zrovna obvyklé, aby festival klasické hudby pořádalo město. Proč k tomu došlo a jak jej dnes město vnímá? Předpokládám, že o vzniku festivalu rozhodovala společenská poptávka a samozřejmě sousedství Vysoké a dvořákovská tradice. Pro současnou politickou garnituru Příbrami, a myslím, že napříč politickým spektrem, je kultura natolik nutná, že kromě festivalu podporujeme i divadlo nebo knihovnu. Co se týká festivalu, tak jeho podpora je pro nás zásadní věcí a snažíme se jej každý rok posunout o krůček dál… Váha, kterou má v našem regionu jméno Antonín Dvořák, dokládá i název divadla a skladatelova socha před ním.
Kolik peněz směřuje z městského rozpočtu do festivalu? Letos je to 1 400 000 korun. Musím dodat, že je to pro nás natolik významné, že festival je zahrnut do mandatorních výdajů města. Pro zastupitelstvo je to takový svátek, že nikoho nikdy nenapadlo rozpočet snižovat. Nicméně je pravda, že podáváme i žádosti o podporu jak na Středočeský kraj, tak na Ministerstvo kultury České republiky.
Malá města většinou prožívají svůj festival intenzivněji nežli velká. Jak je to s Příbramí? Samozřejmě nemohu říci, že by každý občan žil festivalem, ale myslím, že město je jím poznamenáno. Není to sice nic bombastického, ale lidé jsou kontaktováni například plakáty a další propagací, a protože dramaturgie je velmi pestrá – od symfonických a komorních koncertů až po koncert dechové hudby, tak je návštěvnost velmi dobrá. Snažíme se mít pestrost i co se týká lokací. Vedle divadla je to třeba hornické muzeum, místní bazilika, zámky v okolí… Pro město je to tak důležitá slavnost, že k nám zveme na zahájení a závěr festivalu zástupce partnerských měst: německý Altötting a Freiberg, ruský Čechov, slovenský Kežmarok, holandský Hoorn, francouzský Villerupt atd.
Na jaký koncert se těšíte nejvíce? Určitě navštívím zahajovací koncert 30. dubna a pokusím se být o měsíc později i na koncertu Ústřední hudby Armády České republiky. Vloni mě zaujalo festivalové prostředí Cáchovny dolu Anna, takže bych rád byl na koncertu v tomto unikátním prostoru i letos.
Pane Dvořáku, váš život je spjat pouze s Příbramskem? Žiji tady skoro 84 let. Můj tatínek, coby poslední syn skladatele Antonína Dvořáka, chtěl být blízko místu, kde jeho otec žil a komponoval, takže jsem se tady narodil. Ve Vysoké, která je za humny, máme domeček, kde Dvořák trávil dvacet šťastných let, vždy od jara do podzimu. Byl zde moc spokojen a vytvořil tam spoustu děl.
Co vy a festival? Abych doplnil pana starostu, festival vznikl jako přirozená nutnost v souvislosti s tím, že měl Dvořák k Příbramsku ohromně blízký vztah. Dokonce podstatně bližší nežli k rodné Nelahozevsi a okolí. Skutečně byl tady moc spokojený a svědčí o tom hodně dopisů, které psal přátelům, mimo jiné i Janáčkovi. Takže k festivalu jakoby automaticky patřím a jsem na něj hrdý.
Jeho dílo je hodně introvertní, takže člověk má k němu nutně osobní vztah. Které skladby jsou vám nejbližší? Jsem rád, že nechcete vědět, které dílo je nejkrásnější, protože na to odpovídám – vyberte mi nejkrásnější květ na rozkvetlé třešni… S přibývajícími lety se moje zaměření přece jen změnilo. V mládí byl pro mě nejoblíbenější skladbou Smyčcový kvartet F dur „Americký“, dnes bych dal do první řady Biblické písně, Te Deum, Stabat mater a Requiem… Hrozně se těším na Svatební košile, které letošní festival zakončí. Je to nádherná hudba a podobně jako Armida je to skladba, která je neprávem upozaďována. Dělám, co mohu, abych to změnil, ale moje síly jsou velmi omezené. Mluvím o tom a píšu, například do časopisu dvořákovské společnosti ve Velké Británii… Hrozně nadšený jsem byl vloni z provedení Armidy v ostravské opeře. A jsem rád za každou akci, která prezentuje a propaguje hudbu mého dědečka. Například řadu let jezdím na dvořákovskou pěveckou soutěž do Karlových Varů, kde dokonce uděluji vlastní cenu.
Dvořákovu hudbu dnes provozuje kdekdo. Nehrozí, že by došlo k určité inflaci? Pro jeho hudbu platí, že jí nikdy není a nebude dost. (smích)
Všímáte si zásadních dvořákovských projektů, jako je příprava nové kritické edice nebo symfonický komplet České filharmonie a Jiřího Bělohlávka? O notové edici moc nevím, ale co se týká nahrávky Dvořákových devíti symfonií, tak jsem nepřímo spolupracoval na projektu, který se toho týká. Myslím, že mohu nazvat Jiřího Bělohlávka přítelem. Vloni jsem byl pozván ke spolupráci na vzniku části filmu, který doprovodí audio i video nahrávky symfonií. Strávil jsem s ním krásný den na Vysoké. (Pozn. red.: Časosběrný dokument s pracovním názvem „An Orchestra Reborn“ – Znovuzrození orchestru – natáčí Barbara Willis Sweete , kanadská režisérka nominovaná několikrát na cenu Grammy, autorka některých přímých přenosů představení Metropolitní opery. Jde o koprodukci České televize a kanadské společnosti Rhombus Media. Dokument odvysílá Česká televize v roce 2014 a počítá se také s jeho distribucí do zahraničí.)
Máte přehled o recepci Dvořáka v zahraničí? Samozřejmě nevím o všem. Asi největší přehled mám o Anglii. Zdejší Dvorak Society odvádí ohromnou práci, má dobré zázemí a je o ní slyšet. Bohužel s excesy, jako bylo režijní zasazení Rusalky do „bordelu“, proti čemuž jsem ostře vystoupil, nemůže nic dělat. Aktivní jsou ve světě i další dvořákovské společnosti.
Režijní pojetí, v tomto případě Rusalky, jsou dnes často velmi kontroverzní, problematická. Co si o nich myslíte? Tak jako jsem kdysi marně bojoval proti muzikálu Rusalka, který pak naštěstí propadl, marně protestuji i proti pojetí Rusalky, jak se často uvádí v Německu. Rusalka dle mého mínění například do psychiatrického ústavu nepatří. O to více jsem ocenil poetickou Rusalku v Košicích, na kterou mě pozval Peter Dvorský. Když se mě pak po premiéře ptal Zdeněk Troška, co tomu říkám a jak se mi líbila režie, řekl jsem mu: „Zklamal jsi mě. Doteď jsem si myslel, že umíš dělat jenom srandu.“ (smích)
Mimochodem líbí či nelíbí se vám inscenace Rusalky Jiřího Heřmana v pražském Národním divadle a Zdeňka Trošky ve Státní opeře? Inscenaci v Národním jsem neviděl, takže na ní názor nemám, Troškova režie se mi líbí.
Jste spokojen se stavem vily Rusalka a s expozicí na Vysoké? Expozice na zámečku je moc pěkná, takže ano, jsem spokojen a s paní ředitelkou mám velmi dobrý pracovní vztah. Pokud jde o vilu Rusalka, nejsem jediným majitelem. Deset let jsem se snažil čtyři spolumajitele přesvědčit, abychom to dali státu, který na to má a umí se o památkově chráněný objekt starat. Bohužel marně. Je to víceméně soukromé muzeum otevřené pro známé a jejich známé. Díky městu a kraji se nám podařilo opravit střechu a okna. Vila by potřebovala novou fasádu, ale jen Bůh ví, jestli na to budou někdy peníze…
Co byste si přál, aby zaznělo z Dvořákova díla v roce 2014, který bude opět Rokem české hudby? Nevím… Všechno. (smích) Potěšilo by mě, kdyby si někdo zase vzpomněl na díla, která se nehrají moc často. Například Armida, Svatební košile a další. Nicméně Antonín Dvořák i bez roků české hudby byl, je a myslím, že bude, nejhranějším českým skladatelem a bylo tomu tak i za Zdeňka Nejedlého.
Na co se těšíte z programu letošního festivalu nejvíc? Když to vyjde, tak bych chtěl slyšet a vidět všechno. Hlavně jsem rád za Svatební košile!
