Fejeton Lukáše Hurníka: Teorie řízení

V hudebním provozu – řekněme na úrovni orchestrů – se demokracie alespoň nikdy nepředstírala. V uměleckých věcech rozhoduje dirigent, v organizačních ředitel orchestru. Oběma trochu ztrpčují život odbory, ale musí to dělat rozumně, protože hrát se musí. V poslední době se členové orchestru často podílí na volbě svého šéfdirigenta. To je dobré, pokud volba není jen na nich. Zájmy orchestrálních hráčů nejsou vždy zcela totožné se zájmy uměleckými. A bylo by zcela nešťastné, kdyby k právu volby mělo časem přibýt i právo odvolávat. Dirigent musí mít mandát jako papež.

Při pohledu na obrázek pana Václava Hradeckého mě však zachvacují existenciální pocity. Že by dirigent nebyl tím nejvyšším? Kdo diriguje dirigenta? Manželka! Ovšem! Ředitelé podniků mají přece nad sebou také různé rady. A kdo je nad radami? Neviditelná ruka trhu, píšící do vzduchu Mene tekel ufarsim. A kdo stojí na ještě vyšším balkónu, už mimo naše zorné pole, z něhož je řízena dirigentova manželka?

Jestli tam někdo je, pak využívám této příležitosti, abych poděkoval za to, že nás obdaroval hudbou. Ptáci a vorvani si sice také zpívají, ale to je komunikační prostředek. My jsme dostali hudbu jen tak, pro potěchu, aby se lépe žilo. A ono se s ní žije lépe, ve světě řízeném principy, nad kterými zůstává rozum stát.

Sdílet článek: