úterý, 30. září 2003

Fejeton Lukáše Hurníka: Postaru

Napsal(a) 

Fejeton Lukáše Hurníka: Postaru Fejeton Lukáše Hurníka: Postaru
Jeden z možných výkladů pojmu "soudobá hudba" zní tak, že jde o hudbu, která má v dané době největší ohlas ve společnosti, čili nejlépe rezonuje s jejími potřebami. Ve sféře vážné hudby by to dnes byl jednoznačně Vivaldi, Bach, prostě hudba alespoň 250 let stará. Nebo dokonce stále populárnější gregoriánský chorál. A nejde jen o komerční použití staré hudby v reklamách a v mobilních telefonech. Stačí zběžný pohled do hlediště při koncertech ansámblů Musica Florea, Collegium Marianum, Schola gregoriana pragensis, nebo návštěva valtické Letní školy staré hudby a je jasné, že právě toto je hudba pro dnešní kulturní mladou generaci. Myslím, že tak tomu v historii nikdy nebylo - barokní, klasicistní, romantické publikum poslouchalo vesměs hudbu svých současníků.

Souborům hrajícím starou hudbu na historické nástroje se sice stále ještě občas říká "pazourkáři" nebo "niťaři", v zásadě však historicky poučená interpretace zvítězila na celé čáře. Osobně vidím její největší význam v tom, jaký vliv měla na tradičně hrající hudebníky, zejména na frázování, rytmické cítění a volbu temp. Například nelze přeslechnout vliv Gardinerovy epochální nahrávky beethovenových symfonií z roku 1995 na o tři roky mladší pražskojarní Devátou Jiřího Bělohlávka s Pražskou komorní filharmonií nebo na Claudia Abbada a jeho beethovenovský komplet s Berlínskými filharmoniky z roku 2002, oceněný v Cenou Harmonie. Gardiner přišel na to, jak hrát Ódu na radost , aby zněla jako óda na radost a ne jako německá masovka. Nedávno jsem si jeho snímek znovu pustil a musel jsem nahlas konstatovat: "Ano takto je to správně." O autenticitě není pochyb.

Na fotografii Bohumila Beníčka vidíme průkopníky historicky poučené interpretace u nás. Pánové Preis a Pok patřili k prvním, kteří se nebáli vystoupit na pódium se starožitnostmi typu corny di caccia. Ivo Preis byl první, kdo v Čechách hrál na tak zvanou "trubku bachovku". Bach by ovšem hleděl na dvaceticentimetrový nástroj vypadající jako sofistikovaná klaunská trumpetka s úžasem. Jeho virtuózní party v závratných výškách se hrály na bezventilové třičtvrtimetrové clariny...

Na fotografii si všimněme ještě nenápadné dámy za zády obou umělců. Vypadá to, že si čte knihu a vůbec neposlouchá. A nebo je to hudební vědkyně s partiturou: ani ta hudbu neposlouchá, nýbrž studuje ji. Kontroluje, zda hráči nasazují trylky shora a zda správně zdobí repetice. Věřme, že její bádání přispěje k tomu, aby stará hudba přinášela posluchačům ještě více potěšení a aby se stala východiskem i k pochopení toho, na čem ve svých pracovnách kutí současní autoři.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.