Souborům hrajícím starou hudbu na historické nástroje se sice stále ještě občas říká „pazourkáři“ nebo „niťaři“, v zásadě však historicky poučená interpretace zvítězila na celé čáře. Osobně vidím její největší význam v tom, jaký vliv měla na tradičně hrající hudebníky, zejména na frázování, rytmické cítění a volbu temp. Například nelze přeslechnout vliv Gardinerovy epochální nahrávky beethovenových symfonií z roku 1995 na o tři roky mladší pražskojarní Devátou Jiřího Bělohlávka s Pražskou komorní filharmonií nebo na Claudia Abbada a jeho beethovenovský komplet s Berlínskými filharmoniky z roku 2002, oceněný v Cenou Harmonie. Gardiner přišel na to, jak hrát Ódu na radost , aby zněla jako óda na radost a ne jako německá masovka. Nedávno jsem si jeho snímek znovu pustil a musel jsem nahlas konstatovat: „Ano takto je to správně.“ O autenticitě není pochyb.
Na fotografii Bohumila Beníčka vidíme průkopníky historicky poučené interpretace u nás. Pánové Preis a Pok patřili k prvním, kteří se nebáli vystoupit na pódium se starožitnostmi typu corny di caccia. Ivo Preis byl první, kdo v Čechách hrál na tak zvanou „trubku bachovku“. Bach by ovšem hleděl na dvaceticentimetrový nástroj vypadající jako sofistikovaná klaunská trumpetka s úžasem. Jeho virtuózní party v závratných výškách se hrály na bezventilové třičtvrtimetrové clariny…
Na fotografii si všimněme ještě nenápadné dámy za zády obou umělců. Vypadá to, že si čte knihu a vůbec neposlouchá. A nebo je to hudební vědkyně s partiturou: ani ta hudbu neposlouchá, nýbrž studuje ji. Kontroluje, zda hráči nasazují trylky shora a zda správně zdobí repetice. Věřme, že její bádání přispěje k tomu, aby stará hudba přinášela posluchačům ještě více potěšení a aby se stala východiskem i k pochopení toho, na čem ve svých pracovnách kutí současní autoři.