Když jsme u toho pojmu, mám jeden postřeh: těsně vedle pražské budovy Českého rozhlasu máme dvě kavárny. Jsou si velmi podobné, i cenově, ale v jedné hraje hudba, v druhé nikoli. Ta první je prázdná, v druhé po celý den sedí spokojení návštěvníci. Majitel té první zatím nepochopil, že lidé si do kavárny chodí povídat, nikoli poslouchat české hity sedmdesátých let prokládané neodolatelnými výzvami k nákupu zubní pasty. Stojí ho to dost peněz. Když tedy nefunguje magická ruka trhu, kéž by ve prospěch našich nervů intervenovala nějaká ruka osudu, která by – podobně jako ta na obrázku pana Hradeckého – umlčela zbytečné zdroje zvuku.
Kresba by však mohla znamenat i něco jiného. Situaci hudebního profesionála, kterému osud nějak zabrání pokračovat v umělecké dráze. Houslista si uřízne prst na levé ruce, pěvec přijde o hlas, dechař dostane plicní alergii. Kolik takových případů se stalo! Jsou to skutečné tragédie lidí, kteří celý svůj život zasvětili hudbě a žádná zadní vrátka si nenechali otevřená. Přesto jsem ještě neslyšel o případu, že by se umělec zhroutil, že by nebyl s to pokračovat v normálním životě. Prakticky všichni takto postižení hudebníci rychle nalezli uplatnění, zejména v oblasti organizační. Stali se z nich skvělí inspicienti divadel, hudební badatelé a archiváři, rozhlasáci či manažeři. Hudba dokáže člověka osudově připoutat, ale nezaslepí ho. Kdo se vyzná ve virtuálním světě hudby, zvládne i svět skutečný.
