pátek, 30. leden 2004

Fejeton Lukáše Hurníka: Obřad

Napsal(a) 

Jeden výborný český violoncellista byl vyzván, aby zahrál kolegovi na pohřbu. Na takové objednávky jsou violoncellisté zvyklí, protože jejich nástroj se k onomu účelu skvěle hodí. Hudebník ale přišel do krematoria na poslední chvíli, takže sotva vybalil nástroj z futrálu, už ho strkali na pódium. Bylo tam před rakví takové vyvýšené místo s židličkou. Na ni umělec usedl a začal hrát pomalou větu z Bachovy sonáty. Zhruba v polovině skladby začal mít violoncellista pocit, že nemá pevnou půdu pod nohama. A opravdu: výstupek, na němž seděl, se s ním dal pomalu do pohybu. Samozřejmě, že ho okamžitě napadlo to, co by v takové situaci napadlo každého: že se za chvíli otevře brána a on se spolu se zesnulým kolegou stane přímým účastníkem žehu. Pud sebezáchovy a muzikantská čest v něm začaly svádět lítý boj. Uvědomoval si, že pokud skladbu nedohraje, a zbaběle uteče, znesvětí památku kolegy, kterého si vážil. Ostatně, kdyby se byl na vystoupení dostavil včas, což měl, jistě by se dozvěděl, že tohoto scénického efektu tady běžně využívají k dosažení větší emotivnosti obřadu. Na druhou stranu: nesedl si přece jen někam, kam neměl? Sleduje technik, který rutinně ovládá mechanismy krematoria, dění na scéně? Všiml by si, že za rakví sedí někdo, kdo tam nemá být, nota bene s hořlavým nástrojem mezi koleny?

V průběhu těchto úvah odjela židle s violoncellistou až do temného zadního traktu jeviště. Bachova Sarabanda už se chýlila ke konci. V posledním taktu se hráč rozhodl změnit interpretační koncepci, zkrátil trylek, upustil i od obvyklého ritardanda a s poslední notou se rychle zvedl a opustil své umělecké působiště.

Hraní na společenských událostech všeho druhu nebývá obvykle takto dramatické. Spíše to bývá nuda. Umělci hrají lidem, kteří přišli kvůli něčemu úplně jinému: na promoci, na konferenci, na vernisáž. Na těchto obřadech platí jiné rituály než na koncertech. Proto se při oficiálních příležitostech mimo akademickou půdu doporučuje uvádět spíše skladby kratší (do 10 minut), se silnější dynamikou (kvůli mobilním telefonům) a je třeba se vyhýbat několikavětým skladbám (tleskání mezi větami). S porušováním rituálů se však můžeme setkat i na normálních koncertech - José Cura byl prý chováním pražského obecenstva posledně trochu vyveden z míry. Netušil, že vstupenka za čtyři tisíce přiláká do sálu poněkud méně kulturní klientelu.

Poslední velký příspěvek ke stabilizaci koncertních rituálů předvedl pan dirigent Mácal na svém inauguračním koncertě s Českou filharmonií. Když mu hned do prvního pianissimového akordu Adagietta Mahlerovy 5. symfonie brutálně zakašlala posluchačka ve třetí řadě, přestal dirigovat, mohutným dirigentským gestem ukázal na onu dámu a "dal jí sólo". Chvíli počkal, a pak v hrobovém tichu energicky ukázal na dveře. Pro tu nachlazenou posluchačku to musel být nejhorší zážitek v životě. Na koncertě už si do smrti nezakašle... Mácalova exemplární reakce však byla správná. Nikde ve světě se na koncertech nekašle tak jako u nás. Přitom v ČR připadá jen 20 výskytů TBC na 100 000 obyvatel! Jsem proti mýtizování klasické hudby, ale trocha obřadnosti k ní patří. Hudba a rituál, to je nerozlučná dvojice - ať už jde o koncert, oslavu, křtiny či pohřeb.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.