Fejeton Lukáše Hurníka: Máme rádi zvířata

Téma „Zvířata v hudbě“ už pomohlo mnoha hudebním popularizátorům k vytvoření „vtipného hudebně-vzdělávacího programu určeného pro nejširší veřejnost“. Sám jsem po této berličce sáhl několikrát. Nejčastěji se v hudbě objevuje ptactvo. Ale způsob, jakým naprostá většina skladatelů nahlíží na ptačí civilizaci, je do nebes volající. Umělci vidí v ptačím světě prosluněný ráj rozezpívaný cvrlikáním opeřených neviňátek s křidélky, která jim dávají svobodu rozletu. Je to idealizace nejhrubšího kalibru. Na vlastní oči jsem kdysi viděl ptáka ťuhýka, jak napichuje živého brouka na kus drátu. Nebyl to vůbec idylický pohled. Příroda je krutá a ptáci na tom mají odpovídající podíl. Celkem objektivně se pohlíží snad jen na slepici (Smetana, Saint-Saëns). Ovšem ta se zas zřejmě nikdy nezbaví donekonečna omílané otázky, co bylo dříve, zda vejce nebo slepice. V jedné televizní besedě tuto průpovídku použil moderátor v přítomnosti prof. Cyrila Höschla, který mu s naprostou jistotou odpověděl: „První byla samozřejmě slepice, pane redaktore!“ Tipnul bych si, že své přesvědčení pan profesor opírá o směr přenosu genetické informace, kterou slepice ukládá do svého vejce, a ne naopak, ale i kdyby k tomu měl jiný důvod, byl bych mu vděčný, že nabořil další z nesčetných klišé, která se vážou ke zvířecí komunitě.

Motivy, proč si lidé pořizují domácí zvířata, jsou často problematické. Přiznejme si, že nejčastějším důvodem je prostá touha zvířátko sníst. Abychom ulehčili svému svědomí, zabývejme se alespoň na chvíli oním mnohem ušlechtilejším případem, kdy je zvíře povýšeno na inspirační zdroj.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější