Fejeton Lukáše Hurníka: Máme rádi zvířata

Ano, máme je rádi, a nejenom proto, že mají pěknou srst. Komunikujeme s nimi, protože je to mnohdy jednodušší než s lidmi. Ze všeho nejraději máme zvířata, která dokáží vyvolat dojem, že rozumí naší řeči a my jejich. Nejrafinovanější z nich je pes, který celý život předstírá bezmeznou oddanost a ochotu skočit pro pána do ohně. Přitom velmi dobře ví, že taková situace s největší pravděpodobností nenastane, zatímco on si dennodenně užívá dobrodiní drbání za uchem, střechy nad hlavou, tepla a šťavnatých konzerv Pedigree. Pes se záhy stává hlavou rodiny, v níž se vše podřizuje jeho dennímu rytmu: vstává se o hodinu dříve, než by bylo nutné, rodina se rok co rok vzdává dovolené, protože pejskovi by bylo s cizími lidmi smutno. Z fotografie je patrné, jak si Václav Neumann se statným boxerem dokonale rozumějí. Velikán českého interpretačního umění, který dokázal mávnutím ruky ovládat vůli stočlenného orchestru, se tu sklání k tvoru, který umí jen běhat, kousat a vrtět ocasem. Chápu ho. Sám po psovi toužím celý život.

Téma "Zvířata v hudbě" už pomohlo mnoha hudebním popularizátorům k vytvoření "vtipného hudebně-vzdělávacího programu určeného pro nejširší veřejnost". Sám jsem po této berličce sáhl několikrát. Nejčastěji se v hudbě objevuje ptactvo. Ale způsob, jakým naprostá většina skladatelů nahlíží na ptačí civilizaci, je do nebes volající. Umělci vidí v ptačím světě prosluněný ráj rozezpívaný cvrlikáním opeřených neviňátek s křidélky, která jim dávají svobodu rozletu. Je to idealizace nejhrubšího kalibru. Na vlastní oči jsem kdysi viděl ptáka ťuhýka, jak napichuje živého brouka na kus drátu. Nebyl to vůbec idylický pohled. Příroda je krutá a ptáci na tom mají odpovídající podíl. Celkem objektivně se pohlíží snad jen na slepici (Smetana, Saint-Saëns). Ovšem ta se zas zřejmě nikdy nezbaví donekonečna omílané otázky, co bylo dříve, zda vejce nebo slepice. V jedné televizní besedě tuto průpovídku použil moderátor v přítomnosti prof. Cyrila Höschla, který mu s naprostou jistotou odpověděl: "První byla samozřejmě slepice, pane redaktore!" Tipnul bych si, že své přesvědčení pan profesor opírá o směr přenosu genetické informace, kterou slepice ukládá do svého vejce, a ne naopak, ale i kdyby k tomu měl jiný důvod, byl bych mu vděčný, že nabořil další z nesčetných klišé, která se vážou ke zvířecí komunitě.

Motivy, proč si lidé pořizují domácí zvířata, jsou často problematické. Přiznejme si, že nejčastějším důvodem je prostá touha zvířátko sníst. Abychom ulehčili svému svědomí, zabývejme se alespoň na chvíli oním mnohem ušlechtilejším případem, kdy je zvíře povýšeno na inspirační zdroj.