Tak třeba rozhodně stojí za zmínku skutečnost, tímto obrázkem jasně dokumentovaná, že mezi hráčem a jeho nástrojem vzniká v průběhu kariéry nerozlučné, doslova milostné pouto. Během výkonu základní vojenské služby v Armádním uměleckém souboru jsem několikrát viděl, jak muzikanti spí s houslemi. Vysvětlovali to obavou z krádeže, ale zamilovaný úsměv na jejich tváři svědčil o hlubších pohnutkách. Jiní se snaží maskovat svůj niterný vztah k nástroji předstíraným odporem k němu. Můj otec dlouhá léta hrál s Pavlem Štěpánem na čtyři ruce. Jednou si před koncertem v jakémsi menším městě šli vyzkoušet klavír. Tátovi jeho stav moc nevyhovoval a řekl, že je nepříjemný. Pavel Štěpán suše odpověděl: „Každý klavír je nepříjemný…“
Podezřelé je i hromadění hudebních nástrojů v držení jednoho virtuosa. Případy Svěcený, Stivín byly už mnohokrát medializovány. V životě jsem neslyšel, že by nějaký chirurg sbíral skalpely, elektrikář zkoušečky, dřevorubec sekery. Ale nad polygamním chováním flétnisty, majitele tisíců fléten a píšťalek, který si – aby uspokojil svou vášeň – musí sám vyrábět další nástroje z vodovodních trubek, se nikdo nepozastavuje.
Ve skladatelském oboru se cení spíše univerzalita, ale existují čestné výjimky komponistů (Chopin, Paganini), kteří se koncentrovali na tvorbu pro jeden nástroj. U interpretů je to naopak. Pominu-li promiskuitní hudebníky, kterým se odborně říká multiinstrumentalisté, deviantní případy milostného vztahu k pianové židličce (Gould) a pochopitelné občasné přestupy mezi příbuznými nástroji (housle – viola, klavír – cembalo), bývají interpreti svým nástrojům věrni po celý život. Není pak divu, že se občas na pódiu zapomenou a musejí pak být z koncertního sálu odstraněni mechanicky. Ale to už taky vysvětluju vtipy – viď, babi?