úterý, 31. prosinec 2013

Fazil Say - Improvizace je sestrou kompozice

Napsal(a) 

Fazil Say, foto Filharmonie Brno Fazil Sayfoto: Filharmonie Brno

most Istanbul - Brno

Brněnské filharmonii se pro sezonu 2013/ 2014 podařilo získat coby rezidenčního umělce světově proslulého a českému publiku dobře známého tureckého klavíristu a skladatele Fazila Saye. První dějství této celosezonní spolupráce se odehrálo na konci listopadu (28. a 29. 11.) v Janáčkově divadle, kdy se Fazil Say představil hned ve své dvojroli: zhostil se sólového partu v Mozartově Klavírním koncertu č. 21 C dur a uvedl svou první symfonii s přídomkem Istanbulská. Na tuto okázalou událost navážou dvě další: v březnu se po svém nedávném komorním účinkování na Moravském podzimu vrátí do Brna renomovaný maďarský trumpetista Gábor Boldoczki, aby tentokrát spolu s brněnskou filharmonií pod taktovkou Aleksandara Markoviče přednesl Sayův Koncert pro trubku a orchestr (13. a 14. 3.); o dva týdny později (27. a 28. 3.) pak vystoupí Fazil Say na – již dnes beznadějně vyprodaných – sólových recitálech se sonátami Janáčkovou, Prokofjevovou, Mozartovou a s ukázkami z vlastní klavírní tvorby i svého improvizačního umění. S Fazilem Sayem jsme navzdory jeho nabitému programu během jeho brněnského pobytu našli čas na krátký rozhovor po prvním listopadovém koncertě.

V České republice se neobjevujete poprvé, několikrát jste tu už účinkoval. Vzpomínáte na své předchozí návštěvy? Jaký vztah jste si k naší zemi vytvořil? Ano, jezdím k vám už několik let, vystupoval jsem s Českou filharmonií, Pražskými symfoniky, brněnskou filharmonií, hrál jsem na festivalech v Litomyšli a Ostravě. S Filharmonií Brno teď hraji dokonce už potřetí. A mám radost, že tentokrát mohu českému publiku prezentovat i svá díla, uvést se jako skladatel: po Is­tanbulské symfonii dojde na Koncert pro trubku, budu mít také recitál. Těším se na pokračování spolupráce v této sezoně. Každopádně chci říct, že k České republice a její kultuře chovám velký respekt. Nejen k hudbě, ke skladatelům, jako jsou Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Bohuslav Martinů, Leoš Janáček; miluji i českou literaturu, třeba Milana Kunderu nebo Franze Kafku.

 

Nemálo děl českých skladatelů, které jste jmenoval, máte ve svém bohatém repertoáru. Co v této hudbě pro sebe objevujete? Například Janáčkova klavírní sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“, což je jedna z mých vůbec nejoblíbenějších skladeb pro klavír, to jsou skutečné obrazy a hlasy ulice, a tu atmosféru můžete pocítit. Janáček je velký skladatel a dokázal tu atmosféru vytvořit. Jistě, nehraji jeho sonátu asi tradičním, akademicky českým způsobem, ale tu hudbu cítím.

 

Právě Janáčkovu sonátu budete hrát v rámci svého březnového recitálu v Besedním domě, to jest takříkajíc „na místě činu“ – byla to právě tato budova, na jejíchž schodech byl zabit smutný hrdina sonáty, dvacetiletý dělník František Pavlík. Je tento moment pro vás v něčem důležitý? Především vnímám, že Janáčkova sonáta je významná pro českou hudební kulturu. Už to samo o sobě je značná zodpovědnost, hraji-li ji českému publiku. Fakt, který jste zmínil, tuto zodpovědnost ještě více umocňuje.

 

Na včerejším koncertě v Janáčkově divadle to bylo vůbec poprvé, co v České republice zazněla vaše větší skladba. Můžete přiblížit svou Istanbulskou symfonii, první z vašich dosavadních tří číslovaných skladeb v tomto žánru? Existuje tu souvislost se slavnou knihou spisovatele Orhana Pamuka Istanbul? Istanbulská symfonie je příběh o Istanbulu vyprávěný v sedmi obrazech. Ale o naprosto jiném Istanbulu, než je Istanbul Pamukův, s jehož knihou – ani s žádným jiným dílem (filmem, písní, básní…) pojednávajícím o Istanbulu, jichž je nepřeberné množství – moje skladba nemá nic společného. V mé symfonii hrají s orchestrem tři hudebníci na tradiční turecké nástroje – étericky znějící flétnu ney, citeru kanun a bicí nástroje kudüm, bendir a darbuku. Istanbul je nostalgické, melancholické, staré a krásné město a zvuky těch tradičních nástrojů, to jsou zvuky Istanbulu. Věřím, že lidé, kteří znají toto město a jeho hudbu, budou mou symfonii poslouchat s velkým požitkem.

Fazil Say, foto Filharmonie Brno Fazil Sayfoto: Filharmonie Brno

Istanbulskou symfonii uvedla již řada jiných orchestrů. Jaké dojmy ve vás zanechala česká premiéra? Český orchestr a jeho kultivovaný zvuk, to je vždy záruka kvality, a pro skladatele je radost slyšet český orchestr hrát jeho díla, protože v orchestrálním zvuku je přítomna velká kultura. S včerejším provedením jsem byl nadmíru spokojený a odnesl jsem si z něj silný zážitek. Všech sedm obrazů Istanbulu vyšlo skvěle, na čemž měli zásluhu všichni interpreti. Myslím, že orchestr v čele s Aleksandarem Markovičem té hudbě porozuměli. Ostatně zatím při každém provedení této symfonie došlo mezi hudebníky, dirigentem, skladatelem a publikem k synergii.

Fazil Say, foto Filharmonie Brno Fazil Sayfoto: Filharmonie Brno

 Pociťujete rozdíl, interpretují-li vaše skladby, často prozrazující váš původ, turečtí respektive zahraniční hudebníci? Jistě, ale jsem nesmírně rád, že existují velmi rozličné interpretace. Turecký orchestr se snad dokáže víc přiblížit obrazu Istanbulu a tudíž mé původní představě, ale evropský orchestr může dospět k fantastickému vyznění ji­ného přístupu, ať už jde o techniku, zvuk, atmos­féru nebo profily jednotlivých orchestrálních skupin. V tomto směru se více či méně liší i provedení českým orchestrem od provedení třeba orchestrem německým. Ale nakonec i česká hudba má svá specifika a někteří lidé v České republice dost možná nemají rádi, když Dvořáka hrají Němci nebo Francouzi, protože se domnívají, že jedině čeští hudebníci jsou schopni přiblížit se Dvořákovi nejvíce. Hudba je však mezinárodní jazyk. Proč by se Francouz nemohl vcítit do Dvořákovy hudby, Ital do Chopinovy, turecký klavírista do Janáčkovy…? Jde o to správně se vcítit, to je to nejpodstatnější. Akademické technické pojetí, ať už dobré nebo špatné, je sekundární záležitost.

 

Skládat jste údajně začal už ve čtrnácti letech, prvním opusovým číslem jste však opatřil teprve dílo, které vzniklo o řadu let později. Jak došlo k tomu, že jste si řekl: Toto je můj první skutečný opus? Bylo mi dvacet let, když jsem složil své Čtyři tance Nasreddina Hodži. Do té doby jsem napsal hodně hudby, ale člověk musí nejdřív najít své „já“ jako vypravěče „sebe sama“, aby se dostal k opusu číslo 1. Zdálo se mi, že to přišlo právě tehdy, v roce 1990.

 

pouze ukázka ... celý článek najdete v 1/2014 časopisu Harmonie

Vítězslav Mikeš

Je dramaturgem Filharmonie Brno a festivalu Moravský podzim.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.