pondělí, 8. červenec 2002

Fanatik dokonalosti

Napsal(a) 

Fanatik dokonalosti Fanatik dokonalosti
PRVNÍ POHLAZENÍ MÚZY

Biografie významných hudebníků obyčejně začínají větou, že dotyčný zdědil mimořádné nadání po předcích a že vyrůstal v prostředí naplněném hudbou. U KARLA ANČERLA však nic takového neplatí. V rodině Leopolda Ančerla, výrobce rumu a rozličných likérů v Tučapech u Soběslavi, nebyla sice hudba hostem nevítaným, ale nic více o rodinném prostředí v tomto směru říci nelze. Zde se tedy 11. dubna 1908 narodil budoucí šéfdirigent České filharmonie a zde prožil své dětství s mladší sestrou, mezi psy, štěňaty a koňmi. Ale s hudbou se již v tomto životním období přece jenom setkal, neboť otec koupil ještě před válkou gramofon, s obrovským trychtýřem a klikou na natahování a se špatným chraplavým zvukem. Nicméně snad právě to byl rozhodující impuls, že se v mladém chlapci probudily latentní vlohy, takže návštěva operního představení v Praze o něco později znamenala ohromný šok a odhodlání učit se na housle. Od té doby byl také nezadržitelně vtahován do světa tónů, takže již v jedenácti letech hrál v místním orchestru k tanci. Otec z něho chtěl mít právníka - takže gymnázium ve Slovenské ulici v Praze - jeho však zajímala hlavně hudba.

ZROZENÍ MUZIKANTA

Začal se učit i na klavír, hrál na housle v kvartetu, byl koncertním mistrem ústavního orchestru a se svou sestrou Hanou a s violoncellistou Františkem Smetanou zahráli na školní akademii Dvořákovy Dumky - úctyhodný výkon! Hltavě absorboval, co nabízela hudební Praha: památný Ostrčilův smetanovský cyklus v Národním divadle - na druhé galerii, pověstném "bidýlku". Poznal celý tehdejší bohatý repertoár, byl přímo uchvácen Debussyho operou Pélleas a Melisanda i Janáčkovou Její pastorkyňou a všechno již tehdy mířilo přímo k jeho budoucímu životnímu poslání. Se studiemi to ovšem za těchto okolností nemohlo dopadnout dobře, a tak gymnázium neslavně opustil a bez vědomí rodičů udělal zkoušky na konzervatoř. Ve Smetanově síni předvedl své umění, když zahrál nesnadný violový part v Mozartově Koncertantní symfonii s orchestrem Otty Šilhavého a v osmnácti letech již měl o svém životním poslání zcela jasno.

UČEBNÍ LÉTA

Od září 1926 byl tedy žákem pražské konzervatoře. Studoval kompozici u profesora Jaroslava Křičky, dirigování u Pavla Dědečka a komorní hudbu u Jiřího Herolda, violisty Českého kvarteta. A v katalogu žáků ústavu s překvapením čteme, že si jako volitelný nástroj vybral tympány. U tak vyspělého houslisty, jakým již byl, to bylo neobvyklé rozhodnutí, ale je možné, že si již tehdy, třeba jen podvědomě, uvědomoval, že právě tyto zkušenosti se mu budou velice hodit, až bude sám stát za dirigentským pultem.

Po celou dobu svých studií na konzervatoři tedy rozděloval své zájmy mezi komponování a dirigování a zdá se, že dával více přednost prvému, protože do tajů hudební tvorby se snažil proniknout velmi rázně. U Aloise Háby studoval ještě speciálně čvtrttónovou a šestinotónovou hudbu a bystře se rozhlížel po současné světové tvorbě. V tom mu ovšem pomáhalo i jeho dirigentské studium, které se ovšem z větší části odehrávalo na zkouškách České filharmonie, kde byl mladý umělec denním hostem a kde nespustil oči z Václava Talicha, který byl jeho velkým vzorem.

SKLADATEL NEBO DIRIGENT?

Je také příznačné, že školu absolvoval na koncertě 24. června 1930 současně v obou oborech, když sám dirigoval Českou filharmonii ve své Symfoniettě pro velký orchestr . Tak se poprvé dostal do kontaktu s orchestrem, s nímž později prožil vrcholná léta své umělecké kariéry, ale nyní stál na osudovém rozcestí. Nakonec však rozuzlení přišlo samo od sebe a nedalo na sebe dlouho čekat. Právě v té době se německý dirigent Hermann Scherchen rozhodl, že nastuduje a provede v Mnichově Hábovu čtvrttónovou operu Matka a jako asistenta si vybral na doporučení autora právě mladého Ančerla. Ten odvedl obrovskou práci, když zorganizoval nastudování nesmírně obtížného díla a během sedmi měsíců vyčerpávajících zkoušek je připravil pro dirigenta tak, že mohlo být v Mnichově 17. května 1931 provedeno. Ančerl sám hrál v orchestru na čtvrttónový klavír.

Fanatik dokonalosti Fanatik dokonalosti
PŘECE JEN DIRIGENT

Další štací v kariéře Karla Ančerla byl orchestr Osvobozeného divadla, kam jej Jaroslav Ježek angažoval jako houslistu a dirigenta. Hned svým prvním počinem - nastudováním revue Golem - si vydobyl respekt celého souboru. Za dva roky, do listopadu 1933, vykonal velký kus práce, ale své poslání již nyní viděl za dirigentským pultem symfonického orchestru, povzbuzen úspěchem na Festivalu mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Amsterdamu.

Zatím však stále hledal své místo v hudebním životě. Byl už ženatý, a tak existenční provizorium nesl dosti těžce. Pracoval v rozhlase jako hudební režisér, občas se dostal jako výpomoc za dirigentský pult, ale na svou příležitost ještě čekal. Přišla jako blesk z jasného nebe. V roce 1934 odřekl zahraniční dirigent v poslední chvíli koncert a Ančerl ze dne na den nastudoval nesmírně obtížnou a v Praze dosud zcela neznámou Třetí symfonii a Třetí klavírní koncert Sergeje Prokofjeva. Slavný autor, který hrál sólový part, nemohl uvěřit, že je to vůbec možné a tento husarský kus neunikl ani pozornosti jiných, zvláště když byl následován dalšími pozoruhodnými uměleckými činy, mezi něž patří i česká premiéra skladby Arnolda Schönberga Pierrot lunaire .

BOJ O UZNÁNÍ

Zcela logicky z toho vyplynulo pozvání k České filharmonii v lednu 1935, s níž zopakoval 3. symfonii Sergeje Prokofjeva, dílo, jehož zvládnutí svědčí samo o sobě o jeho jedinečných schopnostech. Neměl to však snadné. Tehdy ještě denní tisk věnoval velkou pozornost kulturnímu dění a noviny otiskovaly i obšírné referáty o koncertech. Z nich můžeme vyvodit, že Ančerlovo umění bylo stále více oceňováno. Výjimkou byl kritik Národních listů píšící pod šifrou "aš", jehož nenávistné stati byly možná již předzvěstí blížící se doby temna. Ančerl si však do roku 1938 získal pověst skvělého umělce pokrokového smýšlení a zejména zasvěceného znalce soudobé hudby, které věnoval většinu svého úsilí. Jeho jméno již bylo dobře známé i za hranicemi Československa, neboť v roce 1937 dirigoval v Paříži na XV. festivalu soudobé hudby večer moderní hudby a získal opět lichotivá uznání kritiky.

OSUDOVÁ ZKOUŠKA

Situace v Evropě se však rychle zhoršovala a hned 15. března 1939, po obsazení republiky německou armádou, došlo i na rozhlas. Ančerlovi bylo řečeno, že "zítra již nemusí chodit do práce". Statečně odmítl možnost emigrace a setrval se svou rodinou. Pracoval v lese i na poli jako obyčejný dělník. Krutý výslech na gestapu, pak znovu nejtěžší práce, hlad a ponižování až do 12. listopadu 1942, kdy byla v Táboře shromážděna skupina Židů z celého kraje a odvezena do Terezína.

Zde začíná velká hrdinská kapitola jeho života. V přeplněné bývalé pevnosti se tísnily stovky lidí nejrůznějších povah i povolání, deprimováni krutými podmínkami, odloučeni od svých drahých, v neustálé nejistotě zda se dožijí následujícího dne. S Ančerlem se ocitla v táboře i jeho paní, které se zde narodil 28. února 1943 krásný, zdravý syn. Bylo mu souzeno jen šestnáct měsíců života, než skončil se svou matkou v plynové komoře.

HUDBA UTĚŠITELKA I ZBRAŇ

V Terezíně bylo mnoho umělců a Karlu Ančerlovi se podařilo soustředit kolem sebe skupinu hudebníků. O ty zde nebyla nouze - instrumentalisté, zpěváci, skladatelé, profesionálně vyškolení umělci nejen z Čech, ale i z Německa, Rakouska a Holandska... Nacisté měli špatné svědomí, báli se veřejného mínění v Evropě a inspekce Mezinárodního Červeného kříže. Správa tábora tedy raději dělala, že neví, že se po nocích schází orchestr a že na propašovaných nástrojích a z not, rozepsaných na ručně nalinkovaném balicím papíru, připravují vězni provedení náročných skladeb. Pouze ten, kdo byl svědkem nastudování takového díla, jako je Verdiho Requiem i v optimálních podmínkách normálního profesionálního koncertního provozu, si dovede vytvořit představu, jak obrovský to byl čin, že taková skladba mohla být provedena v podmínkách tak skličujících. Ale byla to právě geniální Verdiho hudba, která dodávala odvahu a sílu k dalšímu boji a terezínské provedení Requiem vešlo do dějin hudby jako heroický čin, který nemá obdoby. Nacisté ovšem nepochopili, že jde o obrovský triumf svobodného ducha nad nelidskou krutovládou a ještě se chlubili, jak dobře se s internovanými Židy zachází a filmařům z Prahy dovolili - pod dohledem příslušníků SS - natočit dokument, v němž účinkující vystupují v šatech, které jim půjčili právě jen na tento jediný koncert.

Karel Ančerl zde nastudoval ještě dva koncertní programy, které několikrát pro spoluvězně opakoval. Byly v nich skladby Georga Friedricha Händela, Johanna Sebastiana Bacha, Wolfganga Amadea Mozarta, Josefa Suka, Antonína Dvořáka a skladatele Pavla Haase, který byl rovněž mezi vězni. Dne 15. října 1944 však došlo k nejhoršímu. Přišel transport do Osvětimi, Karel Ančerl naposledy zahlédl své rodiče, ženu a maličkého synka, kteří o dva dny později již nebyli mezi živými. Jemu samému se díky relativně dobré fyzické kondici a sérii šťastných náhod podařilo všechny hrůzy přežít a skončil v táboře Friedland ve Slezsku, kde se dočkal svobody.

Fanatik dokonalosti Fanatik dokonalosti
ZNOVU DO PRÁCE

Hned po návratu do Prahy se hlásil na svém pracovišti v rozhlase, ale rád přijal místo dramaturga a dirigenta nově vzniklé Velké opery 5. května, jak bylo přejmenováno bývalé Nové německé divadlo, nynější Státní opera. Bylo nutno sestavit soubor sólistů, orchestr, balet, ale Ančerlovi se to podařilo na tehdejší poměry velice rychle, takže již v září zahájila druhá pražská operní scéna provoz Smetanovou operou Braniboři v Čechách . Dirigent se nyní osvědčil i jako výborný organizátor a lze říci, že sehrál při vzniku nové operní scény rozhodující roli. Úspěšně proplul bouřlivou výměnou názorů kolem inscenací oper Hoffmannovy povídky a Prodaná nevěsta , znovu uvedl v Praze Hábovu Matku a prokázal, že je nejen dokonalým mistrem taktovky, ale všestranně schopným a vzdělaným umělcem, který může řešit nejzávažnější umělecké úkoly. Dokladem jeho velkého umění je dodnes rozhlasová nahrávka Prodané nevěsty z této doby, která je uchována ve Zlatém fondu jako jedno z nejkrásnějších ztvárnění klenotu české hudební kultury.

DALŠÍ STUPEŇ K VRCHOLU

Byl však povolán k ještě větším činům. Od 1. září 1947 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru čsl. rozhlasu a snažil se zde uplatnit i své schopnosti pedagogické, neboť s orchestrem, který nebyl ve všech složkách zcela vyrovnaný, bylo nutno pracovat citlivě a někdy až diplomaticky. Ančerl se za to postupně dočkal uznání i u kritiky, která jej dříve považovala spíše za dirigenta úzce specializovaného na soudobou hudbu. Objem jeho práce s rozhlasovým orchestrem byl úctyhodný, ale při tom ještě pohostinsky dirigoval Českou filharmonii a zajížděl i do zahraničí, neboť jeho jméno mělo již mezinárodní punc.

KONEČNĚ NA SVÉM MÍSTĚ

Další - nejvýznamnější - kapitola Ančerlova uměleckého životopisu se otevírá 1. prosince 1950, kdy se stává šéfdirigentem České filharmonie, neboť jeho předchůdce, Rafael Kubelík, se nečekaně rozhodl pro emigraci. Nešťastné bylo, že byl do funkce uměleckého ředitele orchestru jmenován ministrem školství, věd a umění Zdeňkem Nejedlým bez předchozí domluvy s orchestrem. To bylo příčinou rozladění, nedůvěry a v krajních případech i nevraživosti, s nímž musel novopečený šéfdirigent celé dva roky zápasit a které se odstraňovaly jen postupně tím, že do orchestru přicházeli noví, mladí a předsudky nezatížení hráči a že i ostatní postupně shledávali, že nový šéf vede těleso správně, že je mužem na svém místě, že jeho připomínky při zkouškách jsou opodstatněné a jeho umělecké výkony přesvědčivé. Dokázal orchestr nadchnout k tomu, že se hráči nakonec sami snažili, aby jejich výkony byly naprosto perfektní. Nejlépe to dosvědčuje známá příhoda s dvojitými staccaty v předehře k Prodané nevěstě . Hráči na dechové nástroje se domluvili a tento obtížný způsob hry řad staccatových tónů se naučili doma, takže jednou při zkoušce jím dirigenta doslova ohromili. Žádný jiný orchestr na světě by tenkrát toto nesmírně obtížné místo ve Smetanově předehře takto zahrát nedokázal. Zvukový efekt byl ovšem omračující a Česká filharmonie potom dlouho sklízela pravé nadšení na svých zahraničních turné, když dávala nesmrtelnou skladbu jako přídavek.

UMĚNÍ OVLÁDAT ORCHESTR

Ančerl byl s uměleckou radou také odpovědný za dramaturgii České filharmonie. Odvážně uváděl skladby autorů dvacátého století: Schönberga, Stravinského, Prokofjeva, Milhauda, Hindemitha a Brittena. A všechny studoval s až fanatickou snahou po naprosté perfekci. Pomáhal mu k tomu ovšem i způsob, jak ovládal orchestr, což je základní problém dirigentského umění. Jeho pohyby byly úsporné, ale zřetelné, takže ještě dnes mnozí starší hráči, kteří jeho éru pamatují, vzpomínají na jeho ruce, jak dobře se jim podle jeho gest hrálo. U Ančerla však byla snad nejdůležitější mimika obličeje, jíž dovedl vyjádřit vše, napětí, drama i pohodu a radost, zkrátka různé odstíny výrazu tak, jak je právě potřeboval k vytvoření své umělecké představy. Pohybově byl mrštný až akrobaticky, ale nikdy nedirigoval efektně pro obecenstvo nebo televizní kameru. Díváme-li se dnes na televizní záběry jeho dirigentských výkonů, je to až nápadné, jak sugestivní jsou jeho pohyby i pohled, takže není divu, že orchestr hrál tak dobře a s takovou chutí.

SVĚTOVÁ SLÁVA

Když se svět zotavil z hrůz světové války a vracel se postupně k normálnímu mírovému životu, začala se i České filharmonii otevírat cesta do světa. Šlo to, pravda, velice pomalu, protože tehdejší režim jen nerad pootevíral železnou oponu, celosvětový vývoj však nebylo možno zastavit a v neposlední řadě hrály roli i aspekty ekonomické, neboť umění orchestru přinášelo do státní pokladny stále více cenných valut. Od roku 1954 tedy vyjížděl Karel Ančerl s Českou filharmonií do světa a sklízel tam vesměs obrovské úspěchy. V cizině totiž dokázali ocenit jeho umění bez jakýchkoliv předsudků, a právě to svědčí o jeho mimořádném umění, že si dokázal tak rychle vydobýt pověst dirigenta světového formátu. Skutečně světového, protože hned v roce 1959 vedl filharmonii na velkém zájezdu třemi kontinenty, do Austrálie (zde hráli na otevřeném amfiteátru před 20 000 posluchači), na Nový Zéland, do Číny a Japonska a o šest let později i do USA a všude přinášely denní listy i odborné hudební časopisy téměř bez výjimky nadšené, ba oslavné referáty. Ančerl byl dokonce přirovnáván k Toscaninimu a Furtwänglerovi, jeho umění nadchlo i Karajana, takže jej pozval k hostování do Berlína, což bylo zcela mimořádné gesto. Nejcennější snad však byly obdivné ohlasy z Vídně, kde je tradičně velmi vyspělé a také přísné obecenstvo. Pravý triumf sklidil český dirigent a jeho orchestr například v roce 1956 při Vídeňských slavnostních týdnech (Wiener Festwochen), když Česká filharmonie uchvátila Mozartovou Pražskou symfonií - v Mozartově městě!

V NAHRÁVACÍM STUDIU

Do let Ančerlova působení v České filharmonii spadá také revoluce v nahrávací technice - dlouhohrající deska. Místo křehkých šelakových gramofonových desek, které bylo nutno vždy po čtyřech pěti minutách otáčet a které šuměly a praskaly, přišla najednou deska, z níž si bylo možno nerušeně poslechnout celou symfonii! Nové médium se rychle šířilo a vznikla velká poptávka po nových nahrávkách. Nastal nahrávací boom a právě snímky s Českou filharmonií, která byla zárukou kvality, byly velice žádané. Gramofonové firmy se předháněly s atraktivními tituly a žádaly pochopitelně ty nejlepší orchestry, sólisty a dirigenty. Začaly se udělovat mezinárodní ceny, z nichž největší váhu měla Velká cena Charlese Crose, založená na paměť vynálezce moderního gramofonu. Každý rok posuzovaly soutěžní poroty desítky, ba stovky nahrávek a zvítězit v takové soutěži bylo velice obtížné. Přesto Karel Ančerl získal velice prestižní cenu udělovanou německými kritiky velmi brzy a to za nahrávku oratoria Sergeje Prokofjeva Alexandr Něvský s Českou filharmonií a Českým pěveckým sborem. Tři velké ceny Charlese Crose pak za nahrávky Šesté symfonie Bohuslava Martinů, Janáčkovy Glagolské mše a Dvořákova Requiem . Ančerlovy gramofonové nahrávky jsou dnes cenným dokladem jeho velkého umění, ale také vynikající umělecké úrovně orchestru i jeho jednotlivých členů. Většina z nich je nyní dostupná na moderních CD a tvoří podstatnou část monumentálního souboru stovky CD, který vydal Supraphon ke 100. výročí založení České filharmonie. Velké naděje vzbuzuje nová edice Supraphonu s názvem Ančerl Gold, v které vyjde během čtyř let 42 desek. Vlastně vše podstatné z ančerlovského archivu v Supraphonu. V červnu vyšlo prvních šest titulů a do konce roku vyjde dalších šest.

UČITEL

Ančerl byl dirigent - pedagog. Na Akademii múzických umění sice dirigování učil jen krátce po roce 1949 (ale jeho žáky byli Zdeněk Košler a Martin Turnovský!), ale poté, když se stal dirigentem České filharmonie, pracoval se svým orchestrem jako rozený učitel. Sledoval pozorně jeho výkony nejen na vlastních koncertech, ale chodil na zkoušky a na koncerty, i když hostovali cizí dirigenti. Nikomu nic neodpustil, ale při zkouškách dovedl trpělivě vysvětlovat svůj záměr a pilovat jednotlivá místa až do naprosté dokonalosti. Dělené zkoušky nebyly výjimkou a stávalo se, že dokázal pro svůj umělecký záměr hráče nadchnout tak, že si ještě po uplynutí zkouškového času sami ve skupině zkoušeli konkrétní těžké místo. Proto byly jeho výkony technicky vždy naprosto dokonalé pokud jde o souhru i o vyváženost zvuku. Někdy mu vytýkali, že pro technickou perfekci obětoval vřelost výrazu, ale nebyla to pravda. Ančerl cítil hudbu celou svou duší a dovedl se tak ponořit do tajemných hloubek interpretované skladby, že obecenstvo často ani nedýchalo, jak bylo unešeno.

EPILOG

Není sporu o tom, že zásluhou Karla Ančerla se Česká filharmonie zařadila do úzké špičky nejlepších světových orchestrů. Všichni to cítili z ohromného ohlasu zahraničních vystoupení i z nadšeného potlesku posluchačů v koncertním sále Rudolfina, který byl vždy zcela vyprodán. O to bolestněji orchestr prožíval, když se po událostech v roce 1968 Ančerl rozhodl odejít do emigrace, neboť již dále nebyl ochoten ani schopen snášet poručníkování nekvalifikovaných stranických funkcionářů a jejich zasahování do uměleckých záležitostí. Řídil sice ještě v následujícím roce dva koncerty na festivalu Pražské jaro (tím dosáhl celkový počet jeho koncertů s Českou filharmonií čísla 766), ale potom se již nevrátil. Stal se šéfdirigentem Symfonického orchestru v Torontu, natočil zde s místním orchestrem krásný snímek Smetanovy Mé vlasti , zajížděl jako vyhledávaný a všeobecně vážený umělec i k jiným americkým orchestrům a stále ve světě prosazoval českou klasickou i moderní hudbu. Se zpožděním se však na jeho zdraví projevily útrapy z války, přidružily se i rodinné starosti, takže se ze života ve svobodné společnosti dlouho netěšil a již 3. července 1973 zemřel.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.