Na umělce s vídeňskou orientací a židovskou tradicí jsme léta programově zapomínali, Korngoldovu hudbu neznáme, ačkoliv svět hraje jeho kusy jako evergreeny. Popularitu zažil Erich Korngold odmala, naplno a možná do sytosti. Byl zázračným dítětem a dnes leckdo říká, že nejzázračnější v celé hudební historii, protože nic z toho, co v dětství zkomponoval, není dětinské. V sedmi letech, to už žili ve Vídni, napsal kantátu na slova spolužáka a otec, renomovaný hudební kritik JUDr. Julius Korngold mu našel učitele kompozice. Ten brzy vzkázal, že klučina píše jako dospělý. Obrátili se rovnou na Gustava Mahlera, který malému géniovi doporučil jedině Alexandra Zemlinského. Stejně jako Richard Strauss, Saint-Saëns, Ducas, Puccini a jiní slavní skladatelé, také Zemlinsky bral malého chlapce vážně jako velkého kolegu. Pamatoval na něj, i když z Vídně přešel do Prahy: „Milý Erichu, prý se teď učíš u Hermanna Grädenera. Dělá pokroky?“ stojí na jednom lístku.
Vídeňská Dvorní opera nastudovala v říjnu 1910 k císařovým jmeninám Korngoldovu pantomimu Sněhulák . Vídeň dostala hit a kavárenské téma – skutečně to napsal malý Korngold (bylo mu třináct!), nebo je to humbuk a podvod starého Korngolda? Chlapec v šatečkách a mašlí u krku čelil stejně podezíráním jako honosné přízni. Skladatelé v něm viděli geniálního kolegu, který malýma hbitýma ručkama hraje na klavíru své kompozice tak fantasticky, že znějí jako orchestr. Žena Gustava Mahlera Alma si zázračného Ericha všimla i mateřsky: sotva odešel od klavíru, dětsky naplno si hrál a jejich pětiletá Anna ho nechtěla pustit domů. Jako Mozart nebo Mendelssohn měl i Erich Wolfgang štěstí, kromě cílevědomých rodičů jej brzy obklopili i nejlepší hudebníci. Erichovy koncerty byly prestižní večery slavných a nejlepších orchestrů, dirigentů, hráčů. Bruno Walter mu v Mnichově roku 1916 premiéroval opery Prsten Polykratův a Violantu a zároveň oba tituly uvedla i vídeňská Dvorní opera. Rázem se přestalo říkat zázračné dítě a protřásal se „mladý Korngold, operní génius“. Ještě mu nebylo dvacet a opery skládal i dirigoval, dokonce pro oslavu 50. výročí vídeňské Dvorní opery (1919) vybrali právě jeho díla a pod jeho taktovkou. Korngoldovskou módu zvlášť posílila opera Mrtvé město . Hrálo ji naráz osmdesát divadel a brzy se dostala do Met, Maria Jeritza si ji vybrala pro svůj newyorský debut. Svět hrál Korngolda a Rakušané kouřili jemné cigarety korngoldky. V sedmadvaceti se Erich Wolfgang oženil s Luise von Sonnenthal, s kterou si předtím celých sedm let psal do not šifrovaná psaníčka. Osud jim ovlivnil slavný režisér Max Reinhardt. Požádal nejprve Korngolda o revizi Straussova Netopýra a pak spolupracovali celý život. Pozval jej do Hollywoodu a hudba k Shakespearově Snu noci svatojánské otevřela Korngoldovi filmová studia. Když Hitlerovo běsnění vyhnalo z Evropy i další umělce, vytvořili si na Beverly Hills oázu z nejbližších přátel: Thomas Mann, Franz Werfel, Alma Mahler, Bruno Walter, Schönbergovi. Filmová hudba Korngolda těšila, co zkomponoval, okamžitě realizoval, s orchestrem nastudoval, nahrál a hned slyšel – kde jinde se to podaří? Po válce navázal Erich Korngold na přetrhnutou evropskou kariéru, znova komponoval koncertní hudbu, chtěl se domů i vrátit, ale nevyšlo to. Uvykl i filmovým fandům, jeden prý kvůli hudbě viděl Robina Hooda (oscarového) šedesátkrát! Erich Korngold nerozlišoval, co je pro koncert a co do filmu, psal vždy naplno. Filmové melodie má ve zlatém fondu hollywoodské kinematografie, opery se vracejí na prkna a koncerty zní na discích i pódiích, a to i našich.
