středa, 26. srpen 2015

Evropan Tomáš Jamník. Z Berlína čerpá energii, ale bez Prahy by nemohl existovat.

Napsal(a) 

Tomáš Jamník, foto Ivan Malý Tomáš Jamníkfoto: Ivan Malý

Působí jako „samostatná jednotka“ – sólista, je členem Dvořákova tria, v těchto měsících jej však hlavně pohlcuje vedení Akademie komorní hudby (AKH). Kupodivu lidé tyto jeho aktivity často zaměňují. Ke konstituování AKH jej inspirovaly zkušenosti s německou nadací Villa Musica Rheinland-Pfalz, s níž AKH úzce spolupracuje. Je to myšlenka, která visela v českém prostředí už dlouho, ale nikdo neměl odvahu ji realizovat. Letos má AKH premiéru, což je pro českou hudební kulturu dobrá zpráva. Na financování se bude podílet Středočeský kraj, Česko-německý fond budoucnosti, Novofest, o.s. a část nákladů bude kryta z honorářů za koncerty. V Německu pak vše hradí Villa Musica. Co všechno zahr­nuje těžko uvěřitelný rozpočet pouhých 300 000 korun? Při konkurzech bylo do AKH vybrá­no 13 studentů. Prvního společného česko-německého projektu v říjnu 2015 se zúčastní 5 studentů a 2 profesoři z ČR, 6 studentů a 1 profesor z Německa. Stipendisté jsou z Prahy, Řevnic, Brna, Karlových Varů a Jirkova. První projekt se koná 12. – 22. října 2015, nejdřív v Německu (12. – 19. 10. zámek Engers, v Porýní-Falci, nastudování programu + 2 koncerty), následně celá skupina společně cestuje do Čech, kde jsou ještě dva koncerty – 20. 10. v Berouně (v rámci festivalu Talichův Beroun) a 21. 10. v Praze ve Dvořákově síni Rudolfina (v rámci sezony Českého spolku pro komorní hudbu). S Tomášem Jamníkem jsem si ale nepovídal jen o Akademii komorní hudby. Z jeho očí, obličeje i hlasu explodovalo nadšení i pro jiná téma­ta.

Od našeho setkání v roce 2007 došlo ve vašem životě k několika změnám. Asi hlavní změnou je váš „přechodně stálý“ pobyt v Německu, o kterém česká hudební veřejnost moc neví. Jak k tomu došlo? Vlastně to souvisí s komorní hudbou. Na podzim roku 2006, kdy se Dvořákovo trio ještě jmenovalo Trio Concertino, jsme se díky doporučení violoncellisty Vladimíra Leixnera ze Stamicova kvarteta, jenž se snažil hodně pomáhat mladým lidem, ocitli na kurzech ve Schloss Engers poblíž Koblence německé nadace Villa Musica Rheinland-Pfalz. Možná tím, že to bylo bez přípravy, tak jsem byl ohromen propojením skvělé hudby, výborných pedagogů a prostředí nádherného zámku. Agentura Euroart, kterou pan Leixner vedl, se zavázala, že bude této nadaci dodávat mladé, ale již hotové ansámbly. Prestižní nabídku jsme přijali v domnění, že to bude dobrá zkušenost. V tzv. projektovém týdnu (tři až čtyři intenzivní dny zkoušek v Čechách) jsme pak s německými studenty a pedagogy pracovali na různých skladbách a samozřejmě se účastnili několika koncertů (Praha, Dobříš a tři koncerty v Německu). Později jsem tam jezdil sám za sebe. Villa Musica vyhlašuje konkurzy na různé obory, na něž se hlásí stovky zájemců. Protože jsem pocítil silnou touhu se na tento zámek vracet, konkurzu jsem se zúčastnil a vyhrál jej. V letech 2007 až 2010 jsem tam pak jezdil, vzdělával se v komorní hře a bylo to úžasné… Zapomněl jsem zdůraznit, že Villa Musica se specializuje na vytváření netradičních ansámblů, tedy frekventanti kurzu se většinou předem neznají. Takže k našemu triu například přidali violu, později flétnu. Všechno to byla zvláštní shoda okolností, protože v Německu žiji od roku 2006. Vlastně už v roce 2005 jsem chtěl odjet na grant v rámci Erasmu do Německa. Jenomže na jaře 2006 jsem získal 2. cenu na soutěži Pražského jara (1. cena ten rok nebyla udělena. Podle řady odborníků ji měl získat TJ. – pozn. red.) a já měl najednou tolik koncertů, že jsem do Lipska odjel o rok později.

Vidím, že rád svoje životní epizody časově koncentrujete. Co jste dělal po skončení komorního grantu nadace Villa Musica? Opět šťastná souhra okolností, kdy jsem se stal v roce 2010 stipendistou Berlínské filharmonie. Úplně jiná zkušenost! Na rozdíl od nadace Villa Musica, kde mě vysloveně chtěli, tady jsem byl jedním z řady uchazečů z Evropy. I když jsem si naivně myslel, že ne. Na jednom domácím koncertu, kde jsem hrál, mě oslovil bývalý koncertní mistr Berlínské filharmonie Hellmut Stern a přesvědčoval mě, abych se přihlásil do konkurzu Karajan Akedemie, jež má obrovskou prestiž. Zprvu jsem to rezolutně odmítal, nechtěl jsem mít s orchestrem nic společného. Jenže když jsem pochopil, že to není jen o hře v orchestru, ale také o systému výuky a spoustě inspiračních zdrojů, tak jsem to, i pod tlakem zhoršujících se financí, zkusil. Pan Stern na mě působil jako placebo. Prostě jsem si myslel, že mám „protekci“, což byl omyl. Když jsem přišel v červnu 2006 na konkurz a viděl seznam asi 50 violoncellistů, přičemž více než 30 bylo puštěno do konkurzu, kde se bojovalo o jedno místo v akademii, tak už jsem klidný nebyl, chytla mě moje vrozená soutěživost a začal jsem šíleně cvičit. Řekl jsem si: „To musím vyhrát. Asi je to fakt dobrý.“ V prvním kole jsem hrál Haydna, což bylo trošku ožehavé. Konkurzy v Německu jsou totiž standardizované a cellisté hrají vždycky Haydnův Koncert D dur, většinou expozici nebo i kadenci. Jen tak tak jsem prošel do druhého kola, kde mě zachránil Dvořák. Byli tam všichni cellisté Berlínské filharmonie a pak říkali: „No, Haydn – budiž, ale ten Dvořák byl úžasný – to je tvoje parketa!“ Díky tomu jsem vyhrál. Zní to jako pohádka, co?☺

Jaké byly dva roky v akademii Berlínské filharmonie? Má podobný model jako akademie České filharmonie? Ano. Ta se tou berlínskou inspirovala… Jinak bylo to naprosto úžasné. Poznal jsem, že mohu působit v souladu i se světem orchestru. A také jsem umlčel výtky, proč nezkusím hru v orchestru. Byla to určitě důležitá část nejen mé kariéry, ale i života. Bylo příjemné zapadnout do kolektivu 25 stipendistů všech nástrojů orchestru, kteří jsou technicky naprosto špičkoví. Přidanou hodnotou je společné prožívání času, předávání zkušeností, vzájemná podpora, navázání dobrých kontaktů. V praxi má akademie tři pilíře – hru v orchestru, kdy každý student musí odehrát v sezoně 75 služeb, tedy koncertů i zkoušek, dále komorní hru, kdy akademisté vytvářejí různé soubory a mají ve Philharmonii svou vlastní řadu, a samotná výuka od členů Berlínské filharmonie. Třeba já měl velké štěstí, protože mým lektorem byl koncertní mistrLudwig Quandt, a bylo to něco neuvěřitelného. Tím se uzavřel stálý problém, kdy jsem vždy bral orchestr jako něco odděleného od svého života, což bylo dáno českým stylem, jak se uvažuje na českých školách. V Německu musí být hráč komplexní. Samozřejmě že orchestr ovlivňuje hru každého, zvláště pak u smyčcových nástrojů, ale i hráč od posledního pultu Berlínské filharmonie by se po dvou třech měsících dostal na výbornou sólovou úroveň. (Samozřejmě pro vedoucí skupin platí jiný režim.) Aby toho nebylo málo, tak v těch dvou letech v Karajanově akademii (měl jsem ve smlouvě být neustále nablízku, například pro záskok) jsem měl řadu vlastních důležitých koncertů, například sólový debut s Českou filharmonií. Naštěstí violoncellová skupina Berlínské filharmonie byla ke mně úžasně přátelská a vstřícná, takže jsem mohl zvládnout i projekty doma. Dokonce jsem si mohl vybrat, co chci hrát. Třeba v prvním roce jsem si díky tomu zahrál spoustu Mahlerovy hudby, což bylo jako sen.

Co vám dala zkušenost hrát v takovém orchestru a být veden špičkovými dirigenty? Komplexnost! To je asi slovo, které moje působení v této akademii vyjadřuje nejlépe. Hodně jsem se naučil pohotovosti, rychlé reakci, zlepšil se ve hře z listu, která nebyla mojí silnou stránkou, protože spíše tíhnu k pocitu, mít na vše klid. Tedy reakce – adaptace. S tím souvisí, že jsem začal chápat vnitřní psychologii orchestru, což bylo pro sólistu hodně nové. To mně strašně pomohlo… Myslel jsem si, že hra v Berlínské filharmonii bude hrozná dřina. Že budou chtít stejné prstoklady, stejnou strunu… První, co jsem se dozvěděl, bylo, hraj si, jak chceš, je úplně jedno, jaký použiješ prstoklad, jde o muzicírování, inteligenci hráče! A zvuk? Jen výjimečně, jednou ve skladbě se koncertní mistr otočí a řekne: „Tady prosím D strunu, aby to tak neřvalo.“ Čekal jsem svazující disciplínu, orchestr je však uvolněný, docela vtipný, občas na zkoušce i zazlobí, ve všem je suverenita. (Jen ne, proboha, akademismus nebo řešení technických problémů. Ty musejí být dávno vy­řešeny.)

Dirigenti a sólisté? Snažil jsem se od nich učit a díky tomu jsem poznal, jak důležitý je dirigent coby psycholog. Od něho odvisí atmosféra zkoušek i koncertů.

Kdo vás unavoval a kdo nabíjel? Spíše jsem rozlišoval, kdo mě vedl agresivně a kdo mi dával volnost. Berlínská filharmonie je, trochu zjednodušeně řečeno, rozdělena na rattlovskou část a barenboimovskou část. „Rattlovcům“ vyhovuje určitá volnost, tenké linie precizního dirigentského gesta, kdežto když přišel na pódium Barenboim, tlačil to silou své osobnosti. Dokonce jsem to viděl v barvách. Rattle světlejší – hutně barevný Barenboim. Mně vyhovuje, když dá dirigent hráčům více volnosti, prostoru k tvoření… Oceňoval jsem, když byl dirigent vtipný. Dokonce jsem zjistil, že dirigent může negativně ovlivnit intonaci. Příklad – Andris Nelsons. Alespoň tehdy tak přeháněl emoce a strhl s sebou orchestr, že kvůli tomu trpěla intonace. Třeba je ale teď jiný… V Berlíně jsem poznal opravdu hodně dirigentů a zjistil jsem, že jsem docela vybíravý. Od té doby si dávám větší pozor, s kým hraji jako sólista. Hodně mi vyhovují dirigenti barevní, komplexní. Moc jsem si považoval cti hrát pod Marissem Jansonsem a velkým okamžikem bylo pro mě setkání s komplexním hudebním uva­žováním Nikolause Harnoncourta. Naopak mi nebyla blízká například jednostrannost Gustava Dudamela nebo tradičnost Chris­tiana Thielemanna. Nějak jsem s nimi ne­rezonoval…

Tomáš Jamník, foto Ivan Malý Tomáš Jamníkfoto: Ivan Malý
Výše berlínského stipendia je tajná? Vůbec ne. Je to jedna z věcí, které bych rád otevřel. Srovnání Německo – Česko je neúprosné. Bylo to 1000 euro měsíčně. Za každý komorní projekt, a těch je hodně, je pak odměna 200 eur. Statut studenta Karajanovy akademie pak řadí studenta na hudebním trhu do dobré škatulky, takže jsou hodně žádáni pro různé společenské akce. Je to sice štědré, ale není to výjimka. Podobné podmínky mají i jiné akademie. Třeba berlínská Staatskapelle je ještě štědřejší, ovšem za více práce. Obecně se stipendium v Německu pohybuje od 700 do 1200 eur. V České filharmonii je to zatím 4000 korun. Ale nebylo by fér to poměřovat. To, co se podařilo v naší filharmonii, je skvělé, může to jenom stoupat a hlavně je to vedeno dobrým směrem. Je to samostatná jednotka, a ne apendix.

Jaký máte pocit z této dvouletky? Že byste někdy v budoucnu chtěl hrát ve špičkovém orchestru, nebo už nikdy více? Po Berlínské filharmonii je těžké ještě v orchestrálním žebříčku stoupat. Těžká otázka. Je známé, že absolvent Karajanovy akademie se může dostat na přední pozici v podstatě do jakéhokoliv orchestru, ale já to absolvoval, protože jsem tehdy hledal smysluplný způsob přežití v Berlíně, a až později jsem zjistil, jak skvělá je to instituce. Určitě si vážím mimořádné zkušenosti s orchestrem, ale trochu mě to ujistilo v mém přesvědčení, že bych se dál měl věnovat sólové, komorní hře a možná i dráze učitele. Mimochodem aby nebylo Berlína málo, po roce 2012 jsem byl díky ročnímu stipendiu Evropské unie asistentem na Universität für Kunste.

Proč jste zůstal v Berlíně a nevrátil se domů? Je to hezké, pulsující město s obrovskou nabídkou.☺ Stále se snažím z něho čerpat inspiraci, provokuje mě, stále musím být na pozoru, což se týká i jazyka. V Berlínské filharmonii, kde se hovoří hlavně anglicky, jsem pochopil, že jestli perfektně neovládnu němčinu, budu na vedlejší koleji.

Když žijete v Berlíně už téměř devět let, ztotožnil byste se s Kennedyho zvoláním „Ich bin ein Berliner“? (smích) Hm, spíše si vybavuji slova svého gymnaziálního učitele, že když je člověk jednou nohou tam a druhou mimo, že nebude nikdy „Berliner“. Jsem něco napůl, spíše cestující Evropan s českou SPZ.☺ A podobné je to i s většinou mých berlínských přátel. Navíc si nemyslím, že Berlín = Německo. Je to trošku jiná kategorie, jiný svět.

V Čechách jste založil Akademii komorní hudby, kterou charakterizuje inspirativnost lektorů, netradičnost repertoáru a fascinace místem a časem. Seznam lektorů není dlouhý. Kromě vás jsou tam zbylí členové Dvořákova tria, hornista Přemysl Vojta a dva Němci. Proč? Letošní startovací ročník 2015/2016 byl ovlivněn přáním partnerské nadace Villa Musica, aby za českou stranu byli lektory bývalí stipendisté. V příštích sezonách se počítá s dalšími jmény, například Josefem Špačkem.

Jak je to s obory? Bude se spektrum rozšiřovat? Určitě se o to budeme snažit, i když šíři Villa Musicy nejspíš nikdy nedosáhneme. Tam je ale jiná situace daná ekonomikou a množstvím koncertů, nějakých 150 zámeckých koncertů v sezoně v daném regionu Rheinland-Pfalz.

A obsah? Těžištěm budou minimálně dva velké česko-německé projekty, protože my vyvážíme studenty a lektory do Německa a oni k nám. Konkurzy u nás už proběhly a vygenerovaly určitý okruh lidí, ze kterých budeme vybírat studenty pro jednotlivé projekty. Projektem myslím studium komorní skladby lidmi, kteří se do té doby neznali, nehrají spolu a setkají se za účelem přípravy lektory navržených kompozic. Tedy lektor bude vést komorní formace, nikoliv jednotlivé studenty. Z toho vyplývá, jakou odpovědnost nesou lektoři. Například Villa Musica má každou sezonu velmi silnou dramaturgii.

Čeští studenti AKH, foto AKH Čeští studenti AKHfoto: AKH

Proč mají Němci zájem o úzkou spolupráci z celé Unie právě s Čechy? Oslovují pedagogy z různých zemí, ale proč si zvolili pro studenty právě Čechy, nevím. Každopádně jejich zájem o české prostředí je dlouhodobý. Možná je tou spojnicí partnerství krajů Středočeského a Rheinland-Pfalz, což mimochodem řeší řadu finančních otázek a česká část se může za velmi výhodných podmínek konat v Kutné Hoře. A ještě vysvětlivka k samotnému stipendiu. Není finanční, ale student nemusí po celý týden kursu nic platit – cestovné, bydlení na německém zámku, v českém městě pod záštitou UNESCO, stravu, noty. Studenti by to měli brát jako mimořádnou investici do svého života, protože tak skvělý vyučovací model se nedá ničím nahradit. Z tříleté zkušenosti vím, jak mi pomohly tamější vazby, přátelství a kontakty… Proč mě napadlo přenést tento model do České republiky? Tehdy jsem cítil, jak mi otevřenost, uvolněnost a komunikativnost tohoto projektu pomá­há, a chtěl jsem to umožnit prožít dnešním hudebníkům, kteří jsou na počátku kariéry, pootevřít jim dveře do Evropy, nabít se výjimečnou energií. A když se poku­sím být vtipný, chtěl jsem sobecky znovu prožívat atmosféru, která mě zásadně ovlivnila…

Dramaturgii vytvořili Němci? Ne, česko-německý repertoár jsem vybral já, i když neskrývám, že jsem jej konzultoval s německými partnery, kteří mají enormní zájem o klenoty české komorní hudby. Jsou tam naši velikáni, mimo jiné i hodně hudby Bohuslava Martinů, což je můj koníček☺ Startovací sezona je tedy jednoduchá. Je otázka, kam to bude směřovat, až se bude aka­demie doufám kvantitativně i kvalitativně rozšiřovat. Aby student neměl za sezonu pár koncertů, ale mohl si vybírat ze širší nabídky.

Jaký bude výsledek kursu? Samozřejmě suma nezcizitelných zkušeností, určitě diplom a možnost návratu, buďto v roli lektora nebo v rámci komorních souborů. Nadace Villa Musica totiž podporuje soubory, které vznikly v jejím prostředí. Čeští frekventanti do toho budou patřit samozřejmě také.

Jaká je vaše vize, kam by měla AKH směřovat? Vize je silné slovo. Spíš co by to studentům mělo dát. Pokoušíme se nabízet svébytný hudební ekosystém… Vidím několik inspirací. Na jednom místě se sejdou víceméně cizí lidé a studenti i pedagogové prožívají něco nového. Proto jsem rád, že jsme zvolili konkurzy.

Jsem sice proti kvótám, i když v Německu jsou, ale mým cílem je, aby akademie působila celorepublikově. Letos se to ještě úplně nepodařilo, ale doufám, že se budou stále víc prosazovat mimopražští špičkoví studenti.

Bojíte se pragocentrismu? V podstatě ano. V Německu jsou v lepší situaci. Studenti jsou z celé země a lektoři z řady zemí. O nastavené úrovni svědčí například jména Steven Isserlis nebo Menahem Pressler.

Stát v podstatě zcela rezignoval na podporu komorní hudby, když pominu složitou konstrukci, že ministerstvo kultury dává peníze České filharmonii a ta dá něco málo Českému spolku pro komorní hudbu. To je pravda. Jaký je ale stav komorní hudby? Na jedné straně nesporně máme řadu úspěšných souborů, na druhé straně celkový stav má do ideálu daleko. Například není to tak dlouho, kdy studium komorní hry nebylo na pražské HAMU možné, prostě takový obor neexistoval. Když odbočím, během studií jsem se setkal i s názory, že hra v orchestru je poslední štací muzikanta a k tomu přece nesměřujeme.

Všichni chtějí být sólisty. Je to drsné tvrzení, ale v podstatě ano. Když použiji srovnání s Německem, tam je místo v orchestru prestižní záležitostí s dobrým společenským kreditem. Co se týká komorní hry, neviděl bych to tak negativně, ale podhoubí a výchozí podmínky asi nejsou tak dobré. Nejhorší ale je, když se cokoliv dělá bez jakéhokoliv plánu. Bokovka, pouhé muzicírování, vítaný přivýdělek. Jestliže komorní soubor takto vnímá svoje fungování, nemá smysl si klást mety…

Tomáš Jamník, foto Ivan Malý Tomáš Jamníkfoto: Ivan Malý

Vnímáte změny ve společenském podhoubí komorní hudby? Například úbytek Kruhů přátel hudby… Hodně to záleží na lidech, kteří organizují taková společenství. Po soutěži Pražského jara jsem jezdil pár let s Ivem Kahánkem po regionech a byla to hezká zkušenost. Ukázala mi, že na většině míst to více či méně stagnuje, a v několika městech to naopak úžasně žije díky cílevědomým lidem.

Vaše aktuální téma je tedy asi jasné, že…? Snažím se vnímat sílu české komorní hudby a pokouším se přijít na to, v čem je.

Zmínil jsem Dvořákovo trio. Jak silnou roli hraje ve vašem životě a nekomplikuje situaci váš domicil v Berlíně? Teď budu v disonanci, o čem jsem hovořil předtím. Naše trio není klasickým souborem, jsme sdružením dvou sólistů a koncertního mistra, neživí nás to. To nám dává volnost a nemusíme úporně shánět koncerty. Koncertů máme ale v sezoně poměrně dost a můžeme přijímat jen nabídky, které mají pro nás nějakou hodnotu nebo ladí s našimi repertoárovými prioritami.

Jste teď virtuosem, komorním hráčem, učitelem, manažerem. Kdybyste měl poměr vyjádřit v procentech, jak by to dopadlo? To je hodně flexibilní. Například nyní je pro mě hlavní Akademie komorní hudby. Protože mám už určité organizační zkušenosti, vím, že když se tomu nebudu na začátku plně věnovat, nemusí dopadnout dobře, rozhodně ne podle mojí představy, zpřetrhá se to. Proto jsem přidal procenta na tuto do značné části nehudební, manažerskou činnost. Mým snem ale je po rozvinutí a stabilizaci projektu políbit je, poslat dál a ponechat si jen dramaturgii a umělecké vedení. Sice se nikdy některých věcí nezbavím, například propagace v cizině i doma, ale manažerská role bude jednou v procentech téměř na nule. Nemám tedy ambici vést Akademii komorní hudby, protože to neumím. Navíc jsem docela neorganizovaný člověk a moje dlouhodobé vedení by akademii uškodilo (smích).

Kolik odehrajete v sezoně sólových koncertů? Tak to jste mě zaskočil. Nepočítal jsem to. Určitě desítky. Ale narazil jste na problém, kterému se chci vyhnout. Nechci, aby mi akademie vážně narušila sólové hraní, protože to je pro mě životní priorita, aspoň to je v tuto chvíli moje pevné přesvědčení, jež se ve mně utvrdilo asi před dvěma lety na japonském turné s Filharmonií Brno. Japonsko na mě vždy působí hodně pozitivně. Hrál jsem tam několikrát Dvořákův koncert, uvědomil jsem si, jak mě sólové hraní baví a jakou to má vzestupnou křivku… Ideální je, když frekvence koncertů je stabilní a nekolísá. Neumíte si představit, jaký vliv má na sólistu, když jeden nebo více měsíců nemá koncert. A také je nebezpečné, když je člověk řazen do nějaké škatulky – sólista, komorní hráč, manažer. Někteří lidé to aplikují teď i na mě a musím se tomu bránit. Prostě sólista, Dvořákovo trio, Akademie komorní hudby jsou zcela oddělené složky mého života… Na druhou stranu je to zčásti propojené. Nebýt mého působení v Německu, nemohl bych pomoci založit Orchestrální akademii České filharmonie, nevznikla by velkoryse koncipovaná Akademie komorní hudby a bez toho bych asi byl i horším sólistou. Těším se, až začne sezona a já budu moci AKH nechat plynout, spolehnout se na lidi kolem sebe a znovu se plně věnovat sólovému hraní.

Vy nemáte agenta? Nemám. Zatím jsem jej nepotřeboval a dělal si reklamu jen svojí hrou. Příklad za všechny. Pro FOK jsem nastudoval první koncert Bohuslava Martinů. Věnoval jsem tomu hodně sil a šel jsem do toho naplno s myšlenkou, že jestli mě nepozvou znovu, že se naštvu (☺). Podařilo se to a hned druhý den jsem dostal nabídku na druhý koncert Martinů v sezoně 2016/ 2017… Teď je počet koncertů ideální. Mohu se vždy dostatečně a vždy jinak připravit. Je to lepší než v letech po soutěži Pražského jara, kdy jsem záplavu nabídek skoro nestíhal a měl zdravotní problémy. Na jedné zkoušce Berlínské filharmonie jsem měl kolaps a prostě musel odejít, protože jsem to neudýchal… Nejsem nervózní z počtu koncertů, ale spíš bych si chtěl zvyšovat kvalitu nabídek. Lpění na kvalitě je však v dnešní době hodně složité. Ideální by bylo, kdybych si mohl nastavovat dramaturgii sezony, což je hodně obtížné.

Tomáš Jamník, foto Ivan Malý Tomáš Jamníkfoto: Ivan Malý

Máte čas studovat nové věci? Už minimálně šest sezon si cíleně rozšiřuji repertoár, dva až tři nové koncerty a jiné skladby každý rok. Třeba teď to budou koncerty Ericha Korngolda a Jana Nováka a sonáta Gabriela Faurého. Takže už budu mít pokryto vše zajímavé. Jinak cellista mezinárodního renomé si vystačí s deseti koncerty, s nimiž může objíždět svět a dobře se tím uživí.

Teď si uvědomuji, že jsem se vás nikdy neptal na vaše violoncello, které mi zní moc příjemně. Už pět nebo šest let hraji na violoncello ze státní sbírky. Ovšem zajímavější částí příběhu tohoto nástroje je, kdo na něj hrál předtím – Daniel Veis, Saša Večtomov, Ladislav Zelenka. Tedy krásný český rodokmen. Proto to beru jako velkou čest… Nástroj je dobře postavený, je to vlastně spin cello. Hraje se mi na něj dobře, je menší, ale velmi průrazný. V 18. století jej vytvořil mistr Jean Baptiste Guadagnini a myslím, že jej právem označují jako nejhezčí violoncello v Čechách. Není to ideální nástroj, ostatně ideální cello neexistuje, má svoje úskalí, ale vím, jak na něj. Každá emoce je technická záležitost a toto cello mi v tom hodně pomáhá. Kdybych mohl, prosadil bych označení ex-Zelenka…

Co váš čeká a nemine? V Koreji mám hrát s tamějším orchestrem Haydnův Koncert C dur, který je méně známý. Nevím proč, ale někteří dirigenti a orchestry si myslí, že jsem odborník na Schumanna. Debutoval jsem s ním s Pražskou komorní filharmonií i s Českou filharmonií a se stejnou skladbou mě čeká britský debut. (S Philharmonia Orchestra – pozn. red.)

V roce 2007 jsem se vás ptal, jak chcete, aby se vyvíjela vaše kariéra do roku 2015, kdy vám bude třicet. Jak to dopadlo a jak se cítíte coby třicátník? Jak jsem tehdy odpověděl?

Vykroutil jste se z toho. (smích) Jsem teď spokojený s tím, kde jsem. Životně, protože se nám podařila krásná dceruška Josefína (v době natáčení osmiměsíční, red.) i v hudbě. Ale mám teorii, že člověk nemůže být stále optimista. V nějakou chvíli objektivně vím, že se mi daří dobře, i když subjektivně prožívám nějaký neúspěch. V první řadě je to otázka cílů a plánování, takže v roce 2007 bych se určitě nestyděl, kdybych věděl, co budu dělat a jak budu žít ve třiceti.

Vy jste hodně pozitivní člověk, že? Docela jo… (smích)

Vrátíte se do své vlasti, nebo budete cestovatelem se základnou v Berlíně? Určitě si nedovedu představit, že se vzdálím natrvalo od Prahy. A také si neumím představit dlouhý pobyt v Americe nebo v Japonsku. Z Berlína teď těžím čistou energii! Už samotné cestování je určité životní nastavení, každou cestu autem, vlakem nebo letadlem si užívám, už balení kufru je pro mě rituál a neumím cestovat chaoticky. Uměl bych si představit i život v Praze, ale to by musely nastat zásadní změny v mé kariéře a životě mojí rodiny.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.