čtvrtek, 15. leden 2004

Eva Bublová

Napsal(a) 

Eva Bublová Eva Bublová

Varhany prý ztrácejí na popularitě - nebude to ale snad tak zlé: v krátké době po sobě představujeme v našem seriálu již druhou úspěšnou adeptku tohoto královského nástroje. Evu Bublovou zlákaly varhany v šesti letech. "Už ve školce jsem říkala, že budu hrát na varhany. To se mi poprvé podařilo ve dvanácti." Začínala však s houslemi, jako oba její rodiče, a kromě toho hrála na klavír. "Čím mě nástroj uchvátil? Oslovilo mě to, že byl originálnější než klavír a také prostředím, kde se varhany obvykle nacházejí. Při volbě mezi klavírem a varhanami rozhodlo, jak jsem se u toho kterého nástroje cítila a z toho vyšly vítězně varhany: klavír mi totiž přišel naprosto nezvládnutelný kvůli bohatství výrazových prostředků. Měla jsem pocit, že varhany mám více pod kontrolou," říká Eva Bublová.

Neodrazovali ji rodiče od výběru nástroje kvůli existenčním hlediskům?

"Bylo-li se čeho bát, tak jen toho, že bude člověk zařazen ,do kostela'. Rodiče se naopak těšili, že si společně zahrajeme, což se několikrát stalo," vypráví sečtělá a múzická dívka, která se domluví čtyřmi jazyky.

Ve studiu obou nástrojů pokračovala Eva Bublová na pražské konzervatoři u prof. Popelky a prof. Boguniové. Po maturitě nastoupila na AMU do třídy Jaroslava Tůmy. "Naštěstí jsem poměrně brzy dostala domů cvičný nástroj, takže jsem na tom byla mnohem lépe než moji spolužáci," vzpomíná.

Soutěž Pražského jara v roce 1999 byla jejím prvním utkáním s mezinárodní konkurencí. Obsadila druhé místo, přičemž první cena nebyla udělena. Už předtím zvítězila ve Vamberku a jako každý varhaník absolvovala několik soutěží v Opavě. Navzdory tomu se nepovažuje za soutěžní typ. "Jsem spíš typ koncertní a při soutěžích se snažím si namluvit, že je to koncert," podotýká. Zásadní událost pro ni znamenala soutěž v německém Freibergu. "Odtud jsem si odvezla první cenu - sice napůl s jedním kamarádem, ale zato ji máme oba jednomyslným rozhodnutím poroty," říká. "Soutěž je logicky zaměřená na Bachovo dílo: na zdejší Silbermannovy varhany hrával Bach - nebo aspoň mohl hrát. Už jenom strávit tam týden a mít takové cvičné nástroje je velkým přínosem. Poprvé, když jsem se tohoto klání účastnila, jsem postoupila jen do druhého kola. Díky tomu, že jsem nástroj znala, se mi podařilo napodruhé vyhrát," myslí si.

Ke staré hudbě tíhla Eva Bublová odedávna, odmalička prý si přála být profesionální hudebnicí. Je ale také obdařena výtvarnou múzou: zřejmě dědictví po dědečkovi, který byl grafik. "Sama jsem hodně kreslila, ale dnes mám na to málo času a jsem čím dál méně spokojená s výsledkem," povzdechne si...

Co mi dala škola

"Pražská konzervatoř pro mě znamenala příliš volnosti," tvrdí hudebnice. "Mám pocit, že se tam vyžadovalo málo činnosti. To sice může člověku ve čtrnácti připadat fajn, ale já jsem si uvědomila, že si musím najít ještě jinou aktivitu," hodnotí studium dnes sedmadvacetiletá absolventka konzervatoře v Lyonu. "AMU mi dala především úžasnou hlavní postavu - Jaroslava Tůmu," vzpomíná. "Byl přesně tím, koho jsem v tu chvíli potřebovala: nadšeným průvodcem po hudebním světě. Jak vypadaly jeho hodiny? Je velmi flexibilní, nemá zaběhnutý jeden postup. Vždycky bezprostředně reaguje na to, co slyší a podle toho vypadá práce: buď je detailní, nebo se zaměří na celek."

Přesto cítila, že potřebuje vzdělání v cizině. "To se stává řadě muzikantů a u varhaníků, kteří se stěhují za nástrojem, je potřeba poznávat nové nástroje ještě větší," vysvětluje Eva. Dalším důvodem byla u ní snaha nastudovat novou varhanní literaturu: u nás prý stále není jednoduché sehnat určité nahrávky nebo noty. "Pohled zvenčí navíc člověku vždycky rozšíří obzory," dodává. "Toužila jsem octnout se jinde, mluvit jinou řečí, žít v jiné kultuře." A to se jí splnilo. "Osud tomu chtěl, že jsem na soutěži slyšela žáka profesora Jeana Boieura z Lyonu, jehož hraní se mi velmi líbilo," vypráví. "Nejprve jsem u něj byla na tříměsíční stáži a poznala, že to je skutečně to pravé. Složila jsem přijímačky a stala se regulérní studentkou. Francouzsky jsem už uměla a za ty tři roky jsem se ještě zdokonalila."

"V Lyonu mi nescházelo vůbec nic. Dal mi spoustu přátel a kontaktů. Spolužáci byli převážně cizinci a studentský život tam běžel jako na každé vysoké škole. V něčem byl možná víc bohémský, ale zároveň lidé poctivě chodili do školy a cvičili, protože věděli, že jinak je postih nemine," vzpomíná Eva Bublová na šťastné období. Profesor Jean Boieur respektoval do nejmenšího detailu nikoliv to, co bylo v notách, ale to, o čem věděl, že má nejblíže k záměru autora. Znal zpaměti faksimile, věděl, co kdo opravil a jakou barvou, věděl o opisech a chybách a vydáních. U nás nemáme přístup k originálům, jsme rádi, když se nám podaří sehnat jedno vydání. Teď mluvím nejen o staré hudbě, ale i o skladbách 19. století," hodnotí Eva výhody lyonského učiliště.

"Do hloubky se zde učí ornamentika a stará hudba. Ale improvizace mě bavila víc s panem Tůmou - v Lyonu se od nás vyžadovaly tři dané styly: Ä la Bach, dále modální způsob po vzoru Ravela nebo Debussyho (mně z toho vždycky vyšel Janáček). Třetí styl je atonální a měl by být zcela originální. Na improvizaci si při koncertech netroufám, ale využívám ji při mších," říká Eva.

Jak by charakterizovala mentalitu lyonských obyvatel? "Jsou otevření, často cestují. Studenti tam mají úplně stejné finanční problémy jako v Česku. Lidé starší generace mluví výhradně mateřštinou a všemu cizímu se diví. S Českou republikou mají všeobecně problém - raději jsem všem říkala, že jsem z Prahy. Bylo zajímavé pozorovat, koho z Čechů tam znají: nejčastěji reagovali na Kafku, Havla, na Zátopka, na olympijské vítěze v hokeji. Naopak Francouzi žasli nad tím, že my tady známe Victora Huga a víme, kdo napsal Malého prince. Skládali mi komplimenty, jak jsem úžasně vzdělaná," směje se. "Po čem se mi stýská? Po francouzském vínu a některých lidech. Po atmosféře, lidech, co se usmívají, zpívají. Ale jinak bych atmosféru v Praze za nic nevyměnila," tvrdí jako pravá rodačka od Vltavy.

Nástroj dává i bere

"Ráda bych si ještě protáhla mládí a vyrazila ven," sní varhanice. "Když se to nepovede, nevadí. Praha je krásná a je mi v ní dobře. Snad časem najdu stálou práci. Koncerty mě baví, ale nevím, jestli jich bude dost. Líbilo by se mi zastávat místo varhanice a pedagogická činnost." Už ve třinácti hrávala u sv. Gabriela na Praze 5, teď je již dlouho varhanicí francouzské farnosti v Praze. "Zní to hezky, ale znamená to, že sice hraji v krásném barokním kostele, ale na digitální nástroj. Nemůžu tam proto pořádat koncerty, učit, ani jinak se umělecky realizovat."

Věnovat se varhanám předpokládá mít určité fyzické předpoklady. "Především dobrou fyzičku: je to záběr, hrát rukama i nohama. Varhaník by měl také umět chápat hudbu komplexně podobně jako dirigent," vypočítává Eva. Dalším požadavkem jsou sluchové dispozice, schopnost vyhodnotit, jak zní nástroj v prostoru. Neobejde se bez pravidelného cvičení (jako každý muzikant trpí i Eva Bublová na záda). Ženy prý to mají v tomto oboru možná těžší než muži.

"Ve Francii jsem narazila na mnoho pánů, kteří se domnívali, že žena nemá u varhan co dělat. Možná je to tou silnou tradicí, jakou varhaníci ve Francii mají. Panuje tam profesní žárlivost. Ale skladatelky a dirigentky jsou na tom možná ještě hůř."

"Jaké nástroje mi utkvěly v paměti? Týnský chrám, Loreta, Šimon a Juda, Hejnice v severních Čechách a mnoho dalších. Přijít před neznámý nástroj může znamenat nejhorší zklamání nebo naopak euforii. V zahraničí jsem měla možnost vidět několikery historické varhany. Ideální nástroj ale neexistuje," říká umělkyně, která se těší na prosincový zájezd do Japonska se souborem Musica Bohemica. Dosud koncertovala v Kanadě, Francii, Lucembursku, Německu, Rakousku, Polsku, uvažuje o nahrávce CD. Doufá, že se jí časem podaří skloubit kariéru s rodinou.

Interpretačním vzorem jí jsou oba její profesoři. "Ale hudebně lidský ideál pro mě reprezentuje Giedré Lukšaité-Mrázková. Díky svému lidskému přístupu, tím, jak dokáže skloubit profesi a osobní život," vyznává se Eva Bublová.

"Jak bych se sama charakterizovala? Jsem velký puntičkář. Projevuje se to tak, že mám ráda systém a přehled. Doufám, že v tom dobrém smyslu se to odráží i v učení, protože zásadně neodcházím od rozdělané práce." Hra na varhany v ní prý probouzí představy živlů. "Jakkoli bizarně to zní, existuje také několik skladeb, které mi doslova voní."

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.