středa, 29. listopad 2017

Estonský dirigent Risto Joost: Arvo Pärt je součástí mé DNA

Napsal(a) 

Risto Joost, foto Ivan Korč Risto Joostfoto: Ivan Korč

Je šéfdirigentem Tallinnského komorního orchestru, hostujícím dirigentem Estonské národní opery, uměleckým ředitelem Festivalu Birgitta v Tallinnu a také uměleckým ředitelem Pěveckého sboru Středoněmeckého rozhlasu v Lipsku. Objevuje se na koncertních pódiích a v operních divadlech v Rusku, Dánsku, Švédsku, Finsku, Německu, Itálii, v Nizozemsku a Francii, ve Španělsku, pochopitelně také v Litvě a Lotyšsku, čeká ho cesta do Brazílie. Ve vlasti se podílí na organizační práci umělecké společnosti Kamber a operního studia pro mladé pěvce Baltic Studio Lirico. Má nejen ceny ze soutěží, ale už i státní ocenění. Sedmatřicetiletý estonský dirigent Risto Joost se počátkem příštího roku objeví u Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze. S Harmonií hovořil v Ostravě, kde byl dirigentským hostem Janáčkovy filharmonie na Svatováclavském hudebním festivalu. Mluvil o programu, který řídil, o svém krajanovi Arvo Pärtovi i o Estonsku.

Máte v této sezoně dvě hostování v České republice a v obou případech dirigujete – mimo jiné – hudbu Arvo Pärta. To nemůže být náhoda. Samozřejmě že ne. Arvo Pärt je pro mou zemi skladatelem číslo jedna… Ale zajímavé je, že mohu ve dvou městech postupně představit jeho dvě tak rozdílné a odlišné skladby.

S rozhlasovými symfoniky vás čeká pátého února jeho Třetí symfonie. Je to typický Pärt? Právě že vlastně není – v tom smyslu, jak jeho hudbu veřejnost zná především. Jde o dílo z Pärtova avantgardního období. Třetí symfonii napsal ještě dlouho předtím, než uskutečnil zásadní proměnu svého stylu vynalezením postupů, které nazval tintinnabuli, tedy předtím, než emigroval. Oproti tomu skladba Lamentate, hraná zde v Ostravě, pochází ze začátku nového tisíciletí a vychází naopak už z hlubokého osvojení tintinnabuli, stylu, který je mu mystickým prostorem pro hledání odpovědí. Ten se navíc postupně pochopitelně vyvíjel.

Jaké je základní poselství skladby Lamentate? Je to skutečná lamentace, dotýká se konce života, má temné odstíny a jen na samotném konci najdete jiné, durové barvy. Pärt ji věnoval jako poctu indicko-britskému sochaři Anishi Kapoorovi a jeho soše Marsyas. Kdybyste tuto plastiku viděl… Je to obrovská červená věc, která by se nevešla do téhle místnosti. Extrémně velká věc. Dvacet metrů, možná i sedmdesát metrů velká… Arvo Pärt byl ve své tvorbě vždy zapojen do dění ve světě. Jeho myšlení je blízké všechno nové, co se děje v umění. Hledá prostřednictvím své hudby pravdu. Často jde o jednoduchost v té nejčistší podobě. Ale je spojen i se světem politickým. V Sovětském svazu psal avantgardní hudbu, protože režim kritizoval estetiku a duchovní hudbu, protože režim utlačoval křesťanství. A vzpomeňte, že svou Čtvrtou symfonii, komponovanou v roce 2008, připsal podnikateli a oligarchovi Michailu Chodorkovskému, který byl tehdy v Rusku vězněn.

Risto Joost, foto Ivan Korč Risto Joostfoto: Ivan Korč

Druhou skladbou ostravského večera byla Lisztova Dantovská symfonie… Na první pohled se k sobě tahle dvě díla moc nehodí… Na první pohled asi ne, ale když jdete do hloubky, zjistíte, že není mnoho skladeb z tohoto okruhu historie myšlení, které by se k sobě hodily lépe. Dantovská symfonie také popisuje trápení, bolest a muka, je v ní drama… Z Božské komedie Florenťana Dante Alighieriho Liszt nezhudebnil třetí část, Ráj, ale jen první dvě – Peklo a Očistec. Možná mu myšlenku, že by Ráj už nebyl dobrý nápad, vnukl Richard Wagner, jímž byl Liszt dost ovlivněn. Ve druhé části však alespoň udělal codu, která Ráj reprezentuje. Já proto vidím mezi Pärtem a Lisztem zajímavý oblouk. A pak si vezměte, že Liszt byl pianistou. A Pärtova skladba Lamentate používá klavír. Ne koncertantně. Klavír dominuje, klavír je leitmotiv, z hlediska barvy. Nesestavil jsem tenhle program, dostal jsem za úkol ho nastudovat a řídit, ale musím říci, že tomu, kdo tohle dal dohromady, patří gratulace. Byl to úžasný nápad.

Předpokládám, že znáte Arvo Pärta osobně. Estonsko je malá země. Ano, znám. Měl jedenáctého září narozeniny, letos je mu dvaaosmdesát. Konal se při té příležitosti festival, Dny Arvo Pärta, a já se v Tallinnu účastnil na organizaci a programu. Hlavním organizátorem byl Tõnu Kaljuste, legendární interpret jeho hudby… Ano, znám Arvo Pärta, také jeho ženu a syna. Jako mladý, tehdy jako zpěvák, jsem se zúčastnil provádění jeho hudby a nahrávek… Mnohokrát jsme nějak spolupracovali. Jsem šéfdirigentem orchestru, který jako jediný uvedl v podstatě veškeré jeho dílo. Je pro mě velmi blízkým skladatelem, i jako pro hudebníka. Nedovedu to vyjádřit jinak, než že Arvo Pärt je součástí mé DNA.

Pomáhá vám osobní kontakt pro lepší vhled do jeho hudby? Musím říci, že je svéráz­ný, pokud se týká sledování toho, co napsal do partitury, ale i toho, co tam nenapsal. Jde mu hodně o atmosféru, o duchovní rozměr a cestu… Je umíněný, nebo lépe řečeno důsledný, pokud se týká toho, co chce. Nora, jeho žena, je klavíristka. A je i silným podporovatelem jeho práce, kreativního procesu. Bývá přítomna na zkouškách s ním, jsou hodně propojeni. Ale na druhou stranu vím, že mě skutečnost, že se známe, trochu svazuje. Nejsem úplně svobodný. Začal jsem s čistou myslí, občas jsem však cítil, že se trochu vzdaluji od své představy, protože chci, aby výsledek byl dobrý vzhledem k němu. Zejména když děláte věc poprvé, není to snadné. Výsledek byl dobrý, ale necítil jsem se úplně volný. Je to myslím dobrý příklad toho, že každý hudebník musí samozřejmě podrobně číst a dodržovat, co je v partituře, měl by naslouchat skladateli, co chtěl vyjádřit, ale zároveň by měl plně zapojit svou znalost a zralost, svůj charakter.

Risto Joost, foto Ivan Korč Risto Joostfoto: Ivan Korč

Zpíval jste v chlapeckém sboru. Také jste sbormistrem. U nás je výuka dirigování a vedení sboru do určité míry oddělena. Je tomu tak i v Tallinnu? Naneštěstí ano. Z jedné strany viděno, jde o jednu hudbu a studenti jsou dirigenty všeho. Ale z druhého úhlu viděno, jde o dva instrumenty. Ano, dva různé nástroje musíte obsluhovat různým způsobem.

Jsou tedy dirigování a vedení sboru dva styly, dvě profese? Ano, současně však cítím, že zejména na počátku není dobré je oddělovat. Když dirigujete operu, nemůžete ignorovat hlasy. Je jedno, jestli jde o jeden hlas, o dva hlasy, o sbor… Jde o to, že hlas kvůli dýchání potřebuje svůj čas… Podobně jako dřevěné i žesťové dechové nástroje, ale zpěv je ještě víc propojen s tělem. Mechanismus je mnohem osobnější a je potřeba znát podrobnosti. Odlišný vztah k tělu musí být respektován. A proto si myslím, že při školení je třeba studovat obojí současně. Znalost a pozornost zpěv pomáhá zpěvnosti, linii, legatu… tedy v hudbě velmi důležitým věcem. Ve vokálně-instrumentální tvorbě je to nejsložitější.

Kvůli slovu? Ano, orchestr nepoužívá slova a má tendenci jít kupředu rychleji. Sbor slova používá, také jiné jazyky. A má mnohem víc barev, víc, než je jeden nástroj schopen vytvořit a nabídnout. Sborový zpěv je tedy mnohem komplexnější. Zdokonalit zvuk sboru zabere mnohem víc času, než zlepšit orchestr. Sbor používá jazyk, kterému lidé rozumějí, zatímco orchestr jen jazyk hudby, který lze pouze vycítit a slyšet. Tohle vše kombinovat – a také zachovat přirozenost řeči a vnést ji do orchestrální hry – pomáhá; pak tvoříte příběhy. A mít zkušenost se sborem pomáhá pochopitelně i při dirigování opery, ale dokonce i baletu… Začal jsem jako vokální dirigent, potom na Akademii jsem začal studovat orchestrální dirigování. Nyní je v centru mé pozornosti symfonický repertoár, také opera a oratoria, ale á cappellový program jen občas. Také vedu sbor v Lipsku, kde je velký počet projektů spojen s orchestrem. A mám tam privilegované postavení – sbormistr většinou připravuje sbor pro jiné dirigenty, to já ale nedělám. Součástí mé tamní smlouvy je, že připravuji sbor pro svá vlastní dirigentská vystoupení. Ta nejlepší kombinace…!

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 11/2017 (koupit)

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.