Možná tedy není náhodou, že je Leonard Slatkin hudebním ředitelem Národního symfonického orchestru (National Symphony Orchestra, NSO) se sídlem ve Washingtonu a současně i šéfdirigentem prestižního Symfonického orchestru BBC (BBC Symphony Orchestra) v Londýně. Oba orchestry mají totiž ve své náplni práce soudobou hudbu, a oba svým vlastním způsobem mají za úkol reprezentovat svou zem, i když podstatou jsou úplně rozdílné. NSO pracuje na bázi štědré podpory sponzorů a individuálních dárců a dotace ze státu jsou minimální. Naproti tomu BBC SO je rozhlasový orchestr, který je plně dotován z British Broadcasting Corporation, jako jediný si také může dovolit bezpočet zkoušek a odvážný program zaměřený zejména na soudobou hudbu a hudbu 20. století. „Ve Washingtonu mám mnohem více povinností než v Británii. V USA dirigent plně reprezentuje orchestr a je zodpovědný za všechno, co se v něm děje, za jeho pády i úspěchy. Proto tam mám na starosti i administrativu, radím se o marketingu a vytvářím dramaturgii, jsem také jejich mluvčí a organizuji hudebně-výchovné projekty. V BBC mi dají pro moje koncerty na výběr z určitého počtu skladeb, ty oddiriguji a to je vše. Jelikož jsem zvyklý pracovat na zkouškách s maximální efektivností, často potřebuji mnohem méně času, než je mi dáno, což je někdy i sedm zkoušek na jeden koncert.“ Není tento luxus však zlatým dolem, na němž je založen úspěch tohoto orchestru; respektive jak to vidí hráči BBC SO? Setkala jsem se spíše s vyhýbavými odpověďmi. Každý sice tvrdil, že „Slatkin je dobrý a sympatický chlapík, a tak ho má každý upřímně rád,“ ale „někdy máme pocit, že by měl projít určité detaily vícekrát, aby se lépe zažily. Vzhledem k tomu, že je téměř každý koncert v étéru, je zvlášť zapotřebí mít repertoár stoprocentně zvládnutý, neboť jsme pokaždé pod velkým tlakem“. V minulosti Slatkin dirigoval jako host velké množství nejrůznějších, většinou předních světových těles, ale teď se již několik let omezuje pouze na dva: New York Philharmonic a Royal Concertgebouw. „Můj syn Daniel, kterému je téměř osm let, se nám narodil poměrně pozdě, když mi bylo kolem padesátky. Mělo to své výhody, neboť v té době jsem mohl rodinu už plně zabezpečit a byl jsem také dostatečně umělecky etablován. Velice mi chybí a vlastně kvůli rodině jsem se rozhodl mít méně závazků, což si teď již mohu dovolit. Snažím se dělat vše, co dělají normální rodiče, ráno vstanu, nachystám mu snídani a zavezu ho do školy. Kdyby mi NSO mohl poskytnout více než 23 týdnů práce, tak bych již nic jiného nedělal. Když syn ještě nechodil do školy, všude se mnou cestoval, ale teď mu dovolím maximálně tři týdny za celý školní rok. Například se mnou přijede i do Prahy a moc se na to všichni těšíme. V Praze jsem byl několikrát, poprvé před více než dvaceti lety a je mému srdci velice blízká. Můj učitel Walter Ssskind, od kterého jsem se naučil nesmírně mnoho, byl původem Čech a proto mám k Čechám obzvlašť vroucí vztah.“
Na programu Národního symfonického orchestru pro tuto sezónu se sice objevil Dvořák a v dubnu také předehra k Prodané nevěstě s Janáčkovou Glagolskou mší , ale má zanícený protagonista americké hudby čas a pochopení i pro české skladatele a jejich díla? „Jistě, dirigoval jsem například mnoho skladeb Martinů, který v USA dlouho působil, naposledy to byla jeho První a Čtvrtá symfonie. Česká hudba se od jiných skladatelů velice specificky odlišuje a v Americe z ní přece jen lidé mají asi nejraději romantický repertoár.“ V květnu čeká Národní symfonický orchestr měsíční důležité turné po Evropě. Navštíví všechna významná hudební centra od Irska přes Anglii, Německo, Rakousko, Holandsko, Francii, Španělsko a poslední zastávkou bude portugalský Lisabon – jejich koncert na Pražském jaru se uskuteční hned druhý den po koncertě v Hamburku a hned následující den bude hrát v Berlíně. Novosvětská zazní během turné mnohokrát a je zapsána ve Slatkinově repertoáru určitě zlatým písmem – dirigoval ji už nesčetněkrát, mimo jiné i pro její dobře známou historii, která se váže k Americe. Není v něm obava z toho, jak jeho hudební výpověď přijme publikum Dvořákovy rodné země? „Ano, trochu se toho určitě obávám. Ale koneckonců mým záměrem není to, aby skladba zněla tak, jako v podání českého orchestru. Například tak sonorní dechy nemáme, je to prostě jiná škola. Mým cílem však je, abych u každého orchestru našel to, čím je jeho zvuk výjimečný. Například když jsem jednou v Praze dirigoval Svěcení jara s Českou filharmonií, hráči mi řekli, že vědí, že jsem to také dirigoval v Chicagu, a chtěli, aby to znělo tak, jak hraje Chicago Symphony. Proti tomu jsem se zásadně postavil! Řekl jsem jim, že chci slyšet, jak to hrají oni sami, a zajímá mne, jakou zvukovou kvalitu do toho vloží. Je velice důležité udržet si svůj styl a zvuk neporušený. Jenom doufám, že to neztratili a že nebudeme v budoucnosti všichni znít jako Berlínská filharmonie! Já jsem teď například vybral naši novou koncertní mistryni, které je jenom 26 let. Možná si někdo pomyslí, že je to šílenství, ale já vím, že do našeho orchestru zapadla, jak nikdo jiný před ní. U hráčů mě často nezajímá jenom jejich technická vyspělost, ale hlavně to, jestli se včlení do našeho zvuku. To je moc důležité. Myslím, že Dvořákovu Devátou symfonii hrajeme poměrně standardně a určitě české posluchače nepřekvapíme nějakým výstředním podáním. Druhá věta je sice velice pomalá, ale to není nějak výjimečné. Nejsem zastáncem národní koncepce v tom smyslu, že například francouzský repertoár nejlépe dělají Francouzi a americký Američané. To už teď neplatí, doba se změnila.“
Leonard Slatkin, který se narodil 1. září roku 1944 v Los Angeles, neměl vždy v životě ustláno na růžích. Jeho otec Felix Slatkin byl houslistou, aranžé-rem a dirigentem, koncertním mistrem v Twentieth Century-Fox a důvěrným přítelem Franka Sinatry, který by bez jeho pomoci nenatočil jedinou desku. Matka Eleanor Aller byla hlavní cellistkou ve Warner Bros Studios. Byla to právě ona, která hrála Korngoldův Violoncellový koncert ve filmu Deception , pro který byl speciálně napsán. Rodiče také založili slavný Hollywood Quartet a v jejich domácnosti, poznamenané ne zcela ideální rodinnou atmosférou, byli častými hosty například Stravinskij, Schoenberg, Walton a Villa-Lobos, kterého Leonard, jejich druhorozený syn, dokonce nahrál při improvizaci na jejich domácím koncertním klavíru. Navíc jeho strýc Victor byl mimořádně talentovaným klavíristou a jeho bratr Frederic se stal vynikajícím cellistou. (Frederic si později změnil příjmení na Zlotkin, což asi bylo původní jméno prarodičů, kteří z matčiny jako i otcovy strany emigrovali do USA z Ruska. Chyba se stala při fonetickém zápisu jména americkými úředníky.) Ke svému ruskému původu se Leonard vyjádřil: „Bylo to součástí mého dětství i dospívání a hudbu ruských skladatelů jsem měl možnost poslouchat každý den. Možná proto ji tak miluji. V Rusku jsem však dirigoval jenom jednou nebo dvakrát.“ Jako dítě se Leonard učil hrát na různé hudební nástroje, aby je nakonec opustil, neboť si uvědomil, že nebude nikdy hrát tak dobře jako jeho otec, matka nebo strýc. Nakonec se rozhodl pro violu, a to proto, že na ni nikdo jiný ve škole nehrál. Na univerzitě začal studovat literaturu, protože hudbu považoval za určité životní břímě. Zlom nastal až po smrti otce v roce 1963, který byl nejen workoholikem, ale také alkoholikem a silným kuřákem. „Vykouřil i čtyři krabičky ciga-ret denně a měl nadváhu,“ říká Leo-nard. Další dva roky strávil přemýšlením o svém otci, na kterého si s překvapením neuměl vzpomenout a bolestně přišel na to, že to byl pro něho vlastně osvobozující začátek. „Tehdy jsem byl volný, abych se mohl věnovat jediné věci v hudbě, která mne uspokojovala a kterou jsem nemohl dělat, když můj otec žil – dirigování.“ V létě 1964 se tedy zapsal na školu Aspend Festivalu, kde vyučoval Walter Ssskind a také na Julliard Scholl of Music v New Yorku k Jean Morel. Jeho spolužáky byli například skladatel Michael Kamen a pianista Emanuel Ax. Tady také začíná jeho kariéra dirigenta. Roku 1966 měl debut v Carnegie Hall s Youth Symphony Orchestra, roku 1968 byl pozván jako asistent dirigenta k Saint Louis Symphony Orchestra, v roce 1971-74 byl jmenován „Associated Music Director“ a konečně roku 1975-95 byl jmenován jeho hudebním ředitelem. Je paradoxní, že v Saint Louis Symphony Orchestra začínal také jeho otec jako vůbec nejmladší asistent koncertního mistra, a když mu vedení nezvýšilo plat na žádaných pět dolarů, bez váhání odešel do Hollywoodu.
Po tomto úspěchu se Leonardovi začaly sypat nabídky jako z rukávu a postupně dirigoval téměř všechna světoznámá tělesa. Hudebním ředitelem Národního symfonického orchestru ve Washingtonu, který má kromě jiného i povinnost hrát na téměř všech státních ceremoniích, se stal v roce 1994. K jeho schopnosti originálního programování, která charakterizuje jeho osobnost, se jeden kritik vyjádřil: „Takové programové bohatství je alarmující už na papíru!“ Slatkin se netají svou láskou k hudbě 20. století, nejen americké, ale jakékoliv – v Anglii například obzvlášt rád diriguje Elgara. Co tedy ještě dodat? Snad to, že Leonard je úplně normální člověk, který si je plně vědom toho, že éra velkých, mysteriózních dirigentů již pominula a teď je tohle řemeslo více a více založené na vzájemné spolupráci. Když mi pak při své oblíbené plechovce coly vyprávěl, že jedna skupina z jeho hráčů bude v Praze zaručeně hledat McDonaldy, ale je tam i druhá skupina, která si určitě nenechá ujít domácí speciality, připadalo mi to jako setkání se starým přítelem, což člověka mile překvapí.
