Emocionální řeč hudby

I když legendární dirigent Nikolaus Harnoncourt slaví 6. prosince 2010 své jedenaosmdesáté narozeniny, je plný nadšení a dynamické tvůrčí energie. Jeho výkony jsou stále mimořádné, během orchestrálních zkoušek s hráči stále živě silným hlasem diskutuje o hudebním sdělení skladby. Setkali jsme se ve Vídni u příležitosti příprav interpretace našeho národního díla, Mé vlasti Bedřicha Smetany, kterou studoval na podzim s Vídeňskou filharmonií…

Jste pravidelným hostem Královského orchestru Concertgebouw v Amsterdamu, Berlínské filharmonie a Vídeňské filharmonie. Jak vnímáte orchestrální zvuk těchto světoznámých těles? Všeobecně lze říci, že zvuk orchestrů se stále více internacionalizuje, a myslím, že je to škoda, protože každé město a stát mají svou specifičnost a odlišnou mentalitu. Při posuzování orchestrálního zvuku se nesmí ale zapomínat na akustiku sálu, která jeho kvalitu velmi ovlivňuje. Královský orchestr Concertgebouw v Amsterdamu zní v současnosti jinak než dříve.

Líbí se mi, že Vídeňská filharmonie dbá na svou tradici, zachovává si své typické lesní rohy a hoboje a navíc ve Vídni je ještě cítit, že hudební kořeny tělesa jsou spojeny s vysokou šlechtou Čechů a Maďarů. Zvuk Berlínské filharmonie je neutrální a její styl je čistý, jak kdyby mluvili všichni přesně spisovně německy. Svůj jedinečný zvuk má v Německu ještě určitě Saská státní kapela v Drážďanech. Nikdy jsem nedirigoval žádný maďarský ani český orchestr a myslím, že je to škoda. Můj otec hovořil česky po tatínkovi a maminka byla Maďarka. Mám velký vztah k Čechám i české hudbě a samozřejmě že i k Maďarsku a jejich skladatelům.

Když cítíte tak hluboké česko-maďarské rodinné kořeny, co pro vás znamená vlast? Zemi, která je mi srdcem nejbližší a rozumím si v ní s lidmi. Nezvykl bych si žít ve Spojených státech amerických nebo v Austrálii, vždy jsem musel žít ve střední Evropě. Když mi bylo dvacet či třicet let, cítil jsem svou vlast během cest po Čechách a Maďarsku. Narodil jsem se v Berlíně, ale vyrostl jsem v rakouském Grazu a nejlépe mi je v mé alpské vlasti.

Jak se vám skladba zkoušela s Vídeňskými filharmoniky? Vídeňští filharmonikové rádi diskutují, často se smějí a to považuji za pozitivní signál spolupráce. Smetanova skladba se mi s nimi zkoušela velmi dobře. Hned na začátku sezony během našich setkání ve Vídni jsem se jich ptal, jaké české muzikanty znají, a zajímalo mne, co si o jednotlivých básních skladby myslí. Každému hráči jsem dal obsah jednotlivých symfonických básní, aby jim všichni porozuměli a mohli je symfonicky prožít. Velmi se o skladbu zajímali a často mi kladli různé otázky. I když z nich mnozí česky nemluví, je jim česká hudba blízká. Když například zkouším polku s Berlínskou filharmonií, potřebuji hodinu zkoušet, než muzikanti pochopí rytmus. Samozřejmě že ji umí zahrát, ale není to ono… Vídeňským filharmonikům nemusím polku vysvětlovat, protože ji okamžitě cítí.

Smetanova Má vlast je národním klenotem české hudby. Každá ze symfonických básní má svůj vlastní charakter a tematické souvislosti mezi nimi se vzájemně prolínají hudebně, historicky a symbolicky skrz promyšlený plán celkové výstavby díla. Jak jste si vyložil architekturu této kompozice? Rozdělil jsem si ji na symfonické básně spojené s přírodou, historií a mytologií. Skladba je skutečně velmi rafinovaně zkomponována. Velký husitský chorál se plně rozezní až v básni Tábor, ale přitom tvoří tematickomotivické vybavení, které je základem celého díla, můžete ho najít v každé básni. Cyklus Má vlast je velmi zpěvný a melodický.

Ve skladbě vidím dvě hlavní linie – naši zemi a její velikost (Vyšehrad zahrnuje velkou historii Čech) a velký vliv husitů. My zůstáváme zde a zachováváme si svou vlastní tradici. Považuji za obzvlášť hezké, že tento princip je provázán celou skladbou, může ho totiž akceptovat každá země. Není to jen záležitost Čech nebo Moravy. Každá země má svou tradici, Itálie, Francie, Anglie atd. Princip skladby lze zevšeobecnit a akceptovat, a to považuji za velmi pěkné.

Má vlast zní každý rok na zahájení Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Chtěl byste skladbu v rámci našeho festivalu v Praze dirigovat? Ano, byla by to pro mne velká čest. Festival jsem navštívil již v padesátých letech s orchestrem Vídeňských symfoniků. Když jsem si tehdy procházel Staré Město, koupil jsem si v antikvariátu knihu se zpěvy, která byla napsána před pěti sty lety. Napsal jsem si do ní své poznámky, protože jsem neakceptoval některé dobové názory a postoje Jana Husa.

Jak vnímáte muzikantské českorakouské vztahy v současné době? Dnešní doba je více provázaná než dříve. Mezi českou hudbou, českými a vídeňskými muzikanty ale existuje silné pouto už mnoho let. Když jsem hrál v orchestru Vídeňských symfoniků, více než padesát procent muzikantů hovořilo česky. Rád vzpomínám třeba na houslistu Jana Pospíchala, který s nimi hraje dodnes. Už tehdy mne zajímalo, jak by se do němčiny přeložila česká příjmení hudebníků. Česko rakouské vztahy byly a jsou stále na přátelské rovině, jak u Vídeňských symfoniků, tak u Vídeňských filharmoniků.

Emocionální řeč hudbyČeská hudba sehrává ve vašem životě důležitou roli… Především hudba skladatele Antonína Dvořáka je Vídeňanům velmi blízká. Dirigoval jsem mnoho jeho skladeb, zejména všechny symfonické básně Karla Jaromíra Erbena. Vídeňští filharmonikové často hrají jeho skladby s dojetím.

Příští léto budu dirigovat Prodanou nevěstu Bedřicha Smetany a v současnosti usiluji o to, abychom ji nastudovali v němčině, protože Smetana také chtěl, aby se německá verze rozšířila po světě. Chtěl bych provést první uvedení díla, ve kterém by nezazněly recitativy, ale dialogy. Premiéra by měla zaznít v poloscénickém provedení v červnu 2011 s Evropským komorním orchestrem v Grazu.

Právě v Evropském komorním orchestru pracujete často s mladými orchestrálními hráči. Na co kladete důraz při jejich výchově? Nejdůležitější je, aby byli nadšení a zapálení pro hru. Měli by být také schopni vášně. Jakmile se dostane do interpretace skladby rutina, tak už provedení ztrácí lesk a je zase nutné, aby se vrátil zpět entuziasmus. Někdy třeba muzikant hraje dobře, ale svou hrou publiku nic neřekne, nemluví k publiku a to je pak strašné. Z hudby musí být cítit radost, bez ní nejde hrát!

Zvláště když se hraje dílo zkomponované před mnoha lety, které lze obtížně přenést do současnosti, neboť styl života, lidé, bydlení a doprava jsou úplně jiné než v době vzniku díla, musíme společně při orchestrální práci dbát na to, abychom se snažili hrát skladbu od srdce a dokázali ji přenést k srdcím posluchačů.

Vaše nahrávky zahrnují všechny hudební epochy. Už od počátku své kariéry jste byl považován za specialistu na renesanční a barokní hudbu. Proč se staly tyto epochy hlavní součástí vašeho repertoáru? Když jsem byl mladý a začínal jsem se vážně zabývat hudbou, tak jsem byl přesvědčen o tom, že renesanční a barokní hudba, kterou jsem okolo sebe slyšel, byla špatně hrána. Neměla žádnou vášeň. Lidé si mysleli, že by se měla hrát neutrálně, ale já nevěřím na neutrální hudbu. Hudba je vždy vášní. A to byl důvod, proč jsem založil ve Vídni orchestr Concentus Musicus. Postupně jsme začali hledat nástroje, na které tehdy muzikanti hráli, a mnohem lépe se nám stará hudba hrála s dobovými nástroji.

Později ve vašem repertoáru sehrál zásadní roli i Mozart. Vzpomenete si, kdy se ve vás probudil vyhraněný zájem o provozování jeho hudby? Když jsem hrál na violoncello v orchestru Vídeňských symfoniků, často jsem hrál pod taktovkou různých dirigentů, velmi mne ovlivnil Herbert von Karajan, kterého jsem při práci poznal. Vzpomínám si, že jsme jednou v Salcburku hráli Mozartovu Symfonii č. 40 g moll, KV 550 a viděl jsem, jak se publikum během našeho provedení směje. Věděl jsem, že je to vážné a smutné dílo, takže jsem začal přemýšlet, jest-li ho nehrajeme špatně… Pozvolna jsem si vytvářel své představy o Mozartově hudbě. Mnoho Mozartových děl jsem dirigoval s Královským orchestrem Concertgebouw, Berlínskou filharmonií a Vídeňskou filharmonií. Z oper jsem například rád hrál Idomenea, Kouzelnou flétnu, Takové jsou všechny nebo Únos ze serailu. Vždy jsem se snažil vidět hudbu jako jazyk, který musí sdělit obsah.

Vaše knihy se zaměřují především na hudební dialog v mnoha směrech. Jak se díváte na vztah hudby a kultury v současné Evropě? Považuji ho za špatný, protože hudba je vnímána jako zábava. Když jsou lidé unavení, jdou se odreagovat na koncert, ale hudba sehrává v životě důležitý význam, protože je součástí lidského ducha a lidský duch není jen technika… Hudba je důležitá pro fantazii. Umění, samozřejmě včetně literatury, filmu, divadla, malířství, sochařství, architektury, rozvíjí představivost! V současnosti se lidé dívají na svět materialisticky, ale pro mě je materie povrchní a téměř bezcenná. Snažím se, jak jen to je možné, objevit substanci umění. Chci uchopit jádro hudby.

Nikolaus Harnoncourt se narodil v Berlíně a vyrostl v rakouském Grazu. Studoval violoncello u Paula Grümmera a na Hudební vysoké škole ve Vídni u Emanuela Brabce. V letech 1952 – 1969 byl členem Vídeňských symfoniků a současně se věnoval provozovací praxi hudby od renesance po klasicismus, technikám hry a zvukovým možnostem starých dobových nástrojů. V roce 1953 založil soubor Concentus Musicus Wien specializující se na repertoár z období 1200 – 1800, jeho zásadním CD jsou kompletní kantátová Bachova díla. Od počátků své hudební kariéry byl považován za odborníka na renesanční a barokní hudbu, později svůj repertoár obohatil o všechny hudební epochy až po soudobá díla. V sedmdesátých let začal spolupracovat s francouzským operním režisérem Jeanem-Pierrem Ponnellem v Curyšské opeře. V letech 1975 – 1979 realizoval Monteverdiho cyklus a v následujících osmi letech Mozartův cyklus. Opery dirigoval převážně ve Vídeňské státní opeře, v Opeře Amsterdam a na dalších významných scénách. Na Salcburském festivalu provedl například Monteverdiho Korunovaci Popei nebo Mozartovy opery Figarova svatba, Don Giovanni nebo Titus. Od roku 1985 se podílí na rakouském festivalu „styriarte“, kde hraje s Evropským komorním orchestrem především díla klasicismu a romantismu. Je pravidelným hostem Královského orchestru Concertgebouw v Amsterdamu, Berlínské filharmonie a Vídeňské filharmonie. Je autorem řady pozoruhodných knih a držitelem mnoha mezinárodních ocenění a jeho diskografie čítá okolo pěti set nahrávek, z nichž mnohé získaly významné hudební ceny.

Sdílet článek: