pondělí, 7. duben 2014

Emil Viklický: Ve správný čas udělat pauzu

Napsal(a) 

Emil Viklický, foto Marc Dietenmeier Emil Viklickýfoto: Marc Dietenmeier
„Rád bych teď trochu zvolnil, cestování po mé pětašedesátce bylo opravdu hodně hektické,“ říká Emil Viklický. Tohle hektické období završil albem Together Again, které mu v březnu vydal prestižní německý label ACT (jako prvnímu Čechovi, nepočítáme-li v to jeho spoluhráče s americkým pasem – basistu Jiřího Mráze). Viklického parketou a „poznávacím znakem“ jsou originální zpracování moravských lidovek a také dlouhodobý vztah k Janáčkovi – tomu se nevyhnul ani na novém albu, kde například nově uchopil 5. část jeho Sinfonietty. Ačkoli Viklický během rozhovoru rád odbočuje k nejrůznějším jazzovým historkám, sám upozorňuje, že by byla chyba jej vnímat jen prizmatem jazzu. „Mnohem víc mě teď zajímá soudobá muzika,“ dodává.

Při pohledu na nové album Together Again se zdá, že vaším receptem na úspěch v zahraničí je právě propojení jazzu s moravskou hudbou. Je to tak, evropští hráči si musí najít nějakou svoji parketu, protože američtí muzikanti jsou nesmírně dobří a snažit se je dohnat jejich vlastními zbraněmi je těžké. Od začátku jsem chtěl moravské lidovky dělat a přes ně jsem se dostal i k Janáčkovi, který mě zaujal svým obrovským uměním zkratky – jak dokáže udělat drama na pěti vteřinách muziky: tenhle princip se ostatně používá i v jazzu, což je velmi spojuje. Když mě Chris Parker kdysi nazval Janáčkem jazzu, tak jsem se sice trochu ošíval, ale pochopil jsem, že tahle nálepka mě odliší – byla i v titulu jednoho mého alba.

Tuto hudbu má v krvi i Jirka Mráz. Rád vzpomínám na historku z doby nahrávání alba Morava, spolu s Billy Hartem, Jirkou Mrázem a Zuzanou Lapčíkovou. Po první zahrané věci ve studiu povídá legendární producent Todd Barkan: „Tak teď už, Jirko, vím, z čeho pramení ten tvůj melodický smysl.“ Pochopitelně že Jirka nehrával lidovky, ale ten melodický smysl má: i když hraje standardy, tak v nich je kus Moravy – je to znát ve výstavbě frází a podobně.

Znali jste se s Jiřím Mrázem ještě před jeho odchodem do emigrace? Četl jsem něco o tom, že jste se potkali poprvé až v Jugoslávii v 70. letech. Ne, protože do Ameriky odešel koncem 60. let. V květnu 1975 jsem hrál s Karlem Velebným v Bělehradu a tam hrál Stan Getz s Jirkou Mrázem. Shodou okolností jsme s sebou neměli kontrabas, takže František Uhlíř hrál už tehdy na basu půjčenou od Mráze. Pak jsme spolu povídali dlouho do noci, měli jsme si co říct.

Jaká to byla zkušenost, nahrávat jako první Čech pro ACT? Na desce jsme se dlouho domlouvali, s producentem Siggi Lochem jsme se delší dobu nemohli shodnout na bubeníkovi, protože původně mělo jít o trio. Doporučoval nám dánského bubeníka Mortena Lunda, který se mi líbil, a pak Němce Burgenwinkela, který mě nezaujal. Pak nám pan Loch nabídl duetní nahrávku. Nápad duetní řady je dobrý; po všelijakých agresivních muzikách typu Vijaye Iyera, kterého ACT vydává, je to příjemná změna.

Emil Viklický a George Mraz, foto Marc Dietenmeier Emil Viklický a George Mrazfoto: Marc Dietenmeier
Moravská inspirace prolíná vaše společná alba s Mrázem už delší dobu (Morava, Moravian Gems). Jaký je jeho vztah k této hudbě? Měl v něčem odlišnou představu, co se týče interpretace? Jirkův otec pocházel z Holešova, takže k moravské hudbě měl vztah, ale nějak kriticky jsme to neprobírali, ono to v jazzu ani moc slovy popsat nejde. Když jsou na sebe muzikanti napojení, tak pochopí, že v daném momentě je někdy lepší nehrát než hrát. Karel Velebný nám k tomu říkal: „Kluci, musíte dělat kompaktáta.“ Slyším to dnes u mladších muzikantů – ti mají vynikající techniku, lepší, než jsme měli tehdy my, ale občas hrají spoustu školních not, takže je pak od sebe často neodlišíte. Už Alfred Brendel říkal, že pravý kumšt je udělat ve správný čas pauzu.

V duu jste hrával také třeba s multiinstrumentalistou Scottem Robinsonem. V čem se liší duetní komunikace s Mrázem, tentokrát pouze s basou? To uvažování je velmi podobné. Když hraji s kontrabasem, tak mám v něčem volnější ruce, kdežto s melodickým nástrojem (Scott) musím levou rukou někdy hrát basovou linku. Odlišnost ale plyne spíš z jiného typu muziky – se Scottem je to větší experiment, i když třeba hrajeme mé moravské věci. Co se týče vzájemné komunikace, mezi prací s Jirkou a Scottem moc rozdíl není.

Dříve jste mi psal, že vaše zpracování Fibichova Poemu na albu Together Again spojuje vlivy gospelu a Brada Mehldaua. Můžete to blíže vysvětlit? Původně jsem Fibichův Poem hrál v triu a o duetní verzi jsem neuvažoval. Harmonickým zpracováním moje verze možná trochu připomíná Mehldaua, ale k ní měl Siggi Loch jednu podstatnou připomínku – „Mohlo by to být víc jako gospel?“ Takže tahle režijní poznámka se ve výsledku odrazila. Zahrál jsem klasické gospelové intro, které mě učil kdysi James Williams. Asi po minutě přecházím do stylizace, která vychází z Fibicha, jehož melodie je velice nosná. Lochův nápad není špatný, protože gospelem se podtrhne její zemitější atmosféra, protože jinak je to melodie, která se hrává na pohřbech.

Pouze ukázka, celý rozhovor naleznete v: HARMONIE 04/2014

Petr Vidomus

V Harmonii zakotvil na podzim 2004, kdy si jej na základě reportáže z francouzského jazzového festivalu vybrala jako svou náhradu Petra Konrádová (Petro, díky!). Stal se editorem jazzové rubriky časopisu, což znamená, že pro vás vybírá ta nejzásadnější témata, která hýbou světem tohoto žánru, dohlíží na kvalitu článků a v neposlední řadě sám píše. Do jeho textů se může promítat láska k sociologii, Francii a jazzrocku 70. let. Mimo to má rád dobré víno, cestování a fotografii. Můžete jej znát také coby hlas stanice ČRo Jazz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.