Elina Garanča, vysoká lotyšská blondýna, mezzosopranistka vzácně krásného hlasu, stojí se stoprocentní jistotou na začátku velmi významné umělecké dráhy. Dostává se do centra pozornosti mezinárodní veřejnosti jen pár let po Anně Netrebko, která přišla také z Východu od Baltu – z Petrohradu. Podle Garanči nejsou sokyněmi, ale přítelkyněmi. Na rozdíl od Netrebkové, která už je zřejmě z řady důvodů v kategorii nedosažitelných, si ještě můžeme pozvání jen o něco mladší pěvkyně dovolit. Elina Garanča má být hvězdou operního recitálu v pražské Smetanově síni 17. prosince. Za pár let už na ni možná kupní síla českých posluchačů a sponzorů nedosáhne. Pěvkyně má nakročeno velmi slibně.
Narodila se v rodině hudebníků. Vystudovala rižskou hudební akademii a na konci 90. let studovala u Iriny Gavriloviči ve Vídni a u Virginie Zeani v USA. Vyhrála pěveckou soutěž Mirjam Helin v roce 1999 a o dva roky později se dostala do finále renomované mezinárodní soutěže Singer of the World, která se koná pod patronací BBC ve velšské metropoli Cardiffu.
HARMONII odpovídala jedenatřicetiletá umělkyně na otázky ve Vídni, kde v září opět vystoupila v několika představeních Massenetovy opery Werther. Zpívá v ní hlavní ženskou roli Charlotty. Do Vídeňské státní opery se během sezony ještě vrací v Lazebníku sevillském, Figarově svatbě, Cosi fan tutte, Růžovém kavalírovi a Normě. Po Novém roce má debutovat v newyorské Metropolitní opeře, a to jako Rosina. Úplně nejbližší premiérou pro ni však v době rozhovoru byla říjnová Carmen v rodné Rize.
Po takovém představení, jako je Werther, musíte být dost unavená?
Charlottu jsem nyní zpívala ve Vídni po mnoha a mnoha měsících. V divadle, jako je toto, není v podstatě dost času na zkoušky, aby se zpěvák mohl dostat hluboko zpátky do role, zkouší se hned na scéně. I proto jsem byla po představení unavenější než jindy. Zároveň teď intenzivně pracuji na Carmen, a to jsou dva úplně odlišné světy, mezi kterými musíte nějak přepínat. Ve Wertherovi bylo potřeba se vpravit zpátky do zvuku orchestru, do akustiky divadla, do potřebných dynamických dimenzí a tak dále. Charlotte je pěkně dramatická role, takže jsem opravdu nemohla včera večer usnout.
Emocionálně silná role.
Ano, je to vyčerpávající role, ale miluji ji, opravdu ji miluji. Je to v současnosti určitě jedna z mých nejoblíbenějších rolí.
Nejmilejší?
Asi nemohu říci, že absolutně nejoblíbenější, protože Charlottu koneckonců nezpívám tak často jako třeba Octaviana v Růžovém kavalírovi, ale je to zajímavá úloha, protože se její charakter postupně proměňuje. Jde o to, neukazovat ji jenom jako oběť rodinného rozhodnutí a příslibu, že se má za někoho provdat. Je to složitější povaha, která se vyvíjí. Když ji pojmete jako někoho, kdo zároveň trochu s Wertherem manipuluje, stává se její postava mnohem zajímavější, než kdyby byla jenom politováníhodnou ovečkou. Vždyť ona s ním opravdu manipuluje – posílá ho pryč, ale zároveň naznačuje, aby jí psal. Ona si prostě s jeho city pohrává.
Octavian přináší určitě úplně jiné prožitky.
To je oproti Charlottě milá postava. Má ovšem jeden problém: je to velmi, velmi, velmi dlouhý part, pro zpěvačku opravdu velká výzva; ale na druhou stranu je úžasně zajímavé Octaviana hrát: musíte předvádět chlapce a potom dokonce děvče, jak by ho hrál chlapec, je to tedy dvoj- až trojnásobná hra. Velká zábava.
Říká se o vás, že máte velké herecké nadání. Cítíte to také tak, nebo jsou to jen komplimenty?
To je docela zábavné. Když mi bylo asi sedmnáct, chtěla jsem být herečkou a studovat hereckou školu. Ale nevzali mě – prý že nemám talent. A tak jsem ráda, že jsem zpěvačka. Vždyť hudba začíná tam, kde končí slova. Mohu zpívat i hrát. Nepovažuji se ani za talentovanou herečku, ani za talentovanou zpěvačku. Prostě jen ráda pracuji s lidmi, kteří jsou kolem mě. Víte, když máte úžasné kolegy a fantastického dirigenta, k tomu režiséra, můžete být jako sopka – nechat ze sebe emoce doslova tryskat. Záleží, koho máte kolem sebe a jak vás podpoří a povzbudí. Nejlepší herečka je taková, která dokáže přenášet na diváka jakékoli druhy emocí – štěstí, smutek, zlost, beznaděj. Záleží především na režisérovi, aby našel ten správný klíč, jak vás odemknout.
Předpokládám tedy, že ve vašem pojetí zpěv není jen bel canto, ale skutečně dramatický zpěv.
Ale bel canto může být přece také pěkně dramatické.
Dramatickým zpěvem mám teď na mysli divadelnost projevu oproti pouhému stání na jevišti při zpěvu.
Ach tak. Pak ano, samozřejmě. Víte, já si nemyslím, že budu zpívat věčně. Jsem realistka. Byznys, to je v současnosti velmi rychlý život. Nemyslím, že já nebo vůbec někdo z mé generace vydržíme tak dlouho jako třeba Alfredo Kraus nebo Mirella Freni, zpívající do sedmdesátky. Možná se pletu, ale faktem je, že mnohem víc cestujeme, že začínáme mnohem dřív zpívat dramatičtější role. Nemůžeme jen stát a koncentrovat se na zpěv: musíme běhat, skákat. Tohle všechno samozřejmě ovlivňuje tělo – a tedy i zpívání. Takže pokud jednou přestanu zpívat, mohu se buď stát režisérkou, nebo herečkou.
Prý jste kdysi uvažovala o muzikálech. Skutečně vás tento žánr tak přitahoval a ovlivňoval?
Když jste teenager, těžko můžete s kamarády a kamarádkami poslouchat doma nebo někde venku Náměsíčnou nebo Aidu. A tak většinou při nějakých party a nebo na diskotékách posloucháte lehčí hudbu. Někdo má ovšem rád hip hop, ale já už tehdy ráda poslouchala lidi, kteří měli nějaký hlas – Toma Jonese, Barbru Streisand, Whitney Houston. Prostě zpěváky s velkými hlasy, ne nějaké takové to „uc, uc“. A pak jsem viděla Streisandovou ve filmech, kde zpívala i hrála. Bylo to něco, co mě opravdu moc a moc fascinovalo. A muzikály? V tom věku, o kterém mluvím, jsou žánrem, kterému se dá rozumět: přístupné melodie, světla, tanec. Cosi magického.
Takže jste neměla zkušenosti z chození na operní představení?
Ale ano, ovšem opera v Rize, to tehdy bylo tak, že se zpěvák postavil na jeviště, odzpíval a odešel. Bylo to prostě nudné. Moje matka často v divadle učila herce, takže já jsem v podstatě v divadle vyrostla. Bližší než opera mi tak byla činohra. Rodiče chtěli, abych byla kulturní atašé nebo něčím takovým a organizovala kulturní výměnu mezi Lotyšskem a Skandinávií nebo něco podobného. Takové vzdělání nebylo však tehdy v Lotyšsku možné, a tak jsem se rozhodla, že budu zpívat v opeře.
Dá se čekat, že se v Praze uvedete především jako interpretka, která se s jistotou pohybuje v oblasti bel canta?
Bel canto je repertoár, který bych ráda využívala postupně ještě víc. Je to repertoár, k němuž můj hlas směřuje. Takže je skoro čas říci „good bye“ všem těm chlapeckým rolím, jako je Cherubín. – Ne, trochu žertuji, ale je pravda, že v bel cantu se teď cítím asi nejlépe. Takže bych se v něm ráda prezentovala v Praze jako ve městě, kde jsem ještě nebyla a nevystoupila.
A je už oblast muzikálu pro vás uzavřenou věcí, nebo si umíte sama sebe představit v nějakém nadžánrovém projektu, v nějakém cross-overu?
Není to pryč. Ostatně, nelíbí se mi takové ty řeči o tom, že někdo dělá cross-overy moc brzy, nebo moc často. Nevidím na tom nic špatného. Umíte si představit takové pěvce jako Bryna Terfela nebo Anne Sofie von Otter bez podobných vybočení? Měli už tolik klasických koncertů a představení. Vždyť jde i o to, aby interpret sám sebe o něco obohatil, aby se nenudil, aby jenom neopakoval posedmisté Růžového kavalíra. Lidé dnes mají rádi velké hlasy a zpěv je něco tak přirozeného – vždyť ho člověk vnímá od úplně malého věku, od ukolébavek, které mu zpívá maminka. A je to o tolik zajímavější než taková ta hudba „ha-ha-hu-hu-„. Kdyby za mnou někdo přišel s pěkným muzikálovým projektem, s dobrým režisérem, s nějakým experimentem, zkusila bych to. Možná bych zjistila, že to není ono, že to není pro mě, ale mám právo to zkusit.
Zdá se, že hodně přemýšlíte o tom, která role je pro vás a pro váš hlas vhodná a která ne. Je to tak?
Ano.
Jste docela opatrná.
Podle toho co znamená slovo opatrná. Jsem spíš realistická. Myslím, že více méně vím, co bych měla. Občas se mi ale stejně stane, že něco zpívám moc často, jako třeba teď na podzim Carmen. Musím si dát pozor, abych ji v dalších dvou letech nezpívala pravidelně. Kvůli hlasu. Samozřejmě, že si chci udržet dlouhou dobu hlas svěží, že si chci prodloužit kariéru, že chci, aby moje zpívání bylo zajímavé nejen pro mě, ale i pro lidi, abych se rozvíjela.
Zastávám názor, že je potřeba být ve střehu, rozhlížet se. Řekla bych, že je zrovna období bel canta. Za správné proporce bych považovala vrátit se po Carmen zase zpět a fixovat si hlas v něčem jiném.
Co tahle role potřebuje nejvíc? Temperament?
Řekla bych, že se hodně týká ryze vokálních věcí – Carmen je úplně odlišná od všeho, co jsem dosud zpívala. A je to samozřejmě hodně emocionální záležitost. Takže je potřeba enormně pozorně emoce a temperament kontrolovat, abych ve druhém dějství měla ještě dost sil přidat. Je prostě potřeba hodně dobře vážit síly. Mám takový dojem, že Carmen je něco jako Verdiho Traviata pro soprán – každé dějství je napsané pro úplně jiný typ hlasu. Takže je to skutečně pro pěvkyni výzva, aby hledala a nacházela velkou paletu emocí a různých odstínů hlasu.
Jak vlastně chápete z hlediska střídání rolí rozdíl mezi koloraturním zpěvem a dramatem, jaké představuje třeba Charlotte?
Jsou to dvě strany jedné mince? Nebo dva rozdílné světy? Jsou hlasy zrozené pro koloraturu a hlasy předurčené pro dramatičtější zpívání. Koloratura je především věcí techniky. Jistě jde o kapacitu hlasového instrumentu, o hlasivky, o svaly okolo. Skutečné koloraturní hlasy mívají specifické, velmi rychlé vibrato. Takoví zpěváci, kteří hodně zpívají barokní hudbu a hodně Rossiniho, jen zřídkakdy směřují k dramatičtějším polohám. V případě hlasů, které jsou nebo se mohou stát dramatičtějšími – pro Verdiho, Pucciniho, Bizeta, tak když mají techniku a nepřemáhají se, mohou si takoví pěvci pomocí koloratury udržet hlas svěží. I já cítím, že moje koloratura je teď něco jiného než před pěti roky. Hlas roste. A tak mi dá víc práce udržet tón lehký a štíhlý. Ale je to dobrá gymnastika, dobrá dieta.
Co sopránové teritorium?
Netoužím po tom, být sopránem. Některé moje árie jsou možná pro soprán technicky mnohem lépe zpívatelné, ale já opravdu nechci být taková ta sopranistka – diva, které si pořád někdo všímá, kterou pořád chtějí do novin. To nejsem já. A nestojím o to, abych, kdykoli vyjdu z domu, musela uvažovat, co mám na sobě, co moje vlasy. Tenhle druh pozornosti nepotřebuji. Jsem ráda, že jsem mezzosoprán.
Myslíte, že se mezzosopranistkám nevěnuje tolik pozornosti?
I kdyby, bude to ještě něco jiného. Stačí se podívat do operního repertoáru – kolik hlavních či titulních rolí je svěřeno sopránu. Až na výjimky, jako je Carmen, Popelka nebo Julius Caesar. Jinak jsou mnozí před vámi a vy jste během večera číslo dvě nebo číslo tři.
Jako Charlotte jste ovšem číslo jedna, nebo ne?
Ale opera se přece jen jmenuje Werther, že?
Zpívala jste nějaké ruské role?
Tedy mimochodem ruština není podle mého nejlepší jazyk na zpívání. Ruština je hluboko v krku a nepřipravuje moc dobře na italský repertoár. Italština je naopak široká a zní vepředu. Rusové ostatně rozumějí pod mezzosopránem něco dost jiného než Evropané. Není to tak dlouho, co Olga Borodina teprve začala zpívat Rossiniho. A Mozart a podobný lehčí repertoár byl dlouho považován za něco, co se hodí pro zpěváky s malým hlasem, pro takové, kteří nemají opravdový operní fond, aby mohli zpívat Pucciniho a Verdiho. Když jsem dospívala, Mozart, Händel a podobní se u nás v opeře vůbec nehráli. Rižská opera byla také dlouho, asi pět let, kvůli renovaci uzavřena. Byla řada dobrých zpěváků, ale za sovětských časů nemohli na zkušenou do světa a nemohli ukázat, co umí. Asi nejznámější byla Irina Archipova, která se pokoušela prezentovat evropský způsob zpívání.
Jak vzpomínáte na dobu Sovětského svazu?
Svoboda cestovat, kterou teď máme, to se nedá srovnávat. A pamatuji, jak jsme ještě předtím, než Sovětský svaz skončil, stáli fronty na všechno: na maso, na toaletní papír. Tatínek jich jednou po celodenním shánění přinesl asi dvacet roliček. Žili jsme z toho půl roku. V zimě jsme byli mezi intelektuály, v létě jsme se proměňovali ve venkovany, pěstovali jsme a sháněli brambory, zeleninu.
Jak vytváříte programy svých recitálů?
Zařazujete věci, které se líbí vám, nebo takové, které od vás lidé čekají? Christa Ludwig říkávala: na koncertě zpíváte třicet procent pro veřejnost, třicet procent pro kritiky a třicet procent pro hudbu samu.
Co těch zbývajících deset procent?
To jsou přídavky a tak – věci, kterými uděláte radost všem.
Držíte se toho?
Myslím, že to platí. Jinak samozřejmě také záleží na tom, kde a pro koho zpíváte – jestli je to relax, kdy chci lidi jen tak potěšit, nebo jestli se prezentuji v zemi, kde jsem ještě nebyla, či jestli zpívám skladby, které jsem ještě v repertoáru neměla.
A vaše deska pro Deutsche Grammophon?
Je to moje třetí deska. První byla všechno možné, druhá jen Mozart, a tak jsem si říkala, že bych se měla s příchodem k nové společnosti ukázat zase o patro výše. Ne jen tradiční mezzosopránové árie. Vzala jsem v potaz, co se hodí pro můj hlas, co natáčejí kolegové, co bude dobré z hlediska trhu a marketingu, co se ode mě čeká. Hledat program, orchestr a tak dále – to je práce na rok. Mimochodem – v květnu budu natáčet další desku.
Bude podobně mnohostranná?
Bude to jeden směr, ale z různých stran. Nemohu říci víc.
A komplety?
V dubnu budu točit ve vídeňském Konzerthausu s Annou Netrebko Monteky a Kapulety, objevit se má nahrávka Werthera s Rolandem Villazónem, natočena má být na DVD Carmen, která bude ve Vídeňské státní opeře v roce 2010. Máme i další nápady, třeba nějaká dueta.
Zdá se, že Annu Netrebko, která je na očích veřejnosti jen o několik málo let déle, následujete. Jste jí v patách.
Neřekla bych, my jsme přece každá úplně jiná. Nekonkurujeme si, nebudeme nikdy rivalky. Vždyť ona je sopranistka a já mezzosopranistka. Můžeme být pouze dobrými kolegyněmi, a to jsme. Můžeme být přítelkyněmi, a to jsme také. Přátelství s ní si opravdu užívám – je úžasná zpěvačka, herečka, je to velká umělkyně a moc milá mladá žena.
Je pro vás jako pro mladou vycházející hvězdu vůbec ještě nějaké místo na trhu?
Především myslím na trhu s nahrávkami. O tom by umělci vůbec neměli přemýšlet. Od toho jsou nahrávací společnosti a další lidé, kteří na věcech kolem trhu pracují. Mým úkolem je prezentovat sebe a hudbu, kterou mám nabídnout, emoce, které je potřeba předat. Prezentovat sebe, to, jak já rozumím hudbě, kterou jsem si vybrala. Hudba je napsána pro nás, abychom ji interpretovali – a to je a musí být nade vším. Pokud mám to štěstí, že mohu vzít hudbu a skrze sebe ukázat nové emoce, pak je to v pořádku. Ale nikdy bych nešla na jeviště nebo do nahrávacího studia s něčím jen proto, že by to bylo dobré pro marketing. Pak jde o prodávání vlastní duše za peníze – a to je špatně.
Chronologie
1976 – narozena v Rize * 1996 – počátek studia na hudební akademii v Rize * 1998 – zpívá jako Giovanna Seymour v Donizettiho opeře Anna Bolena * členkou operního souboru v Südthüringischer Staatstheater v Meiningen * 1999 – role Maddaleny ve Verdiho Rigolettovi na festivalu v Savonlinně, vítězství v pěvecké soutěži Mirjam Helin ve Finsku * 2000 – členkou souboru opery ve Frankfurtu * 2001 – finalistkou mezinárodní pěvecké soutěže v Cardiffu * první profilová deska – operní árie u firmy Ondine * 2003 – debut ve Vídeňské státní opeře, debut na Salcburském festivalu (Annio v Mozartově Titovi pod taktovkou N. Harnoncourta; představení je zaznamenáno na DVD), vystoupení ve Frankfurtu, Helsinkách, Tokiu, spoluúčinkuje na CD Opera Arias sopranistky Anny Netrebko * 2004 – ve Vídeňské státní opeře jako Dorabella v Mozartově Cosi fan tutte, Meg a Rosina, Dorabellu zpívá také na Salcburském festivalu, v Baden-Badenu účinkuje jako Adalgisa po boku Edity Gruberové v Belliniho Normě, Rossiniho Popelkou v pařížském divadle Théatre Champs-Elysées, na Festivalu d0Aix-en-Provence jako Dorabella v inscenaci opery Cosi fan tutte režiséra Patrice Chereaua, zpívá ve vídeňském Konzerthausu Sedm písní Albana Berga, pro Virgin Classics natáčí Vivaldiho Les Bagazet * 2005 – ztvárňuje ve Vídeňské státní opeře Charlottu v nové inscenaci Massenetova Werthera, kreace je zaznamenána na DVD, jako Dorabella debutuje v pařížské Opera-Palais Garnier, pro firmu Sony natáčí s Mnichovským rozhlasovým orchestrem Lazebníka sevillského, pro Virgin Classics mozartovský profil * 2006 – ve Vídeňské státní opeře triumfuje jako Octavian, zpívá Sesta v Mozartově opeře La clemenza di Tito v Divadle na Vídeňce, vystoupila na Salcburském festivalu věnovaném Mozartově výročí, podílí se po boku hvězd na CD Mozart-Album, obdržela Evropskou kulturní cenu, kterou převzala při galaprogramu v Semperově opeře v Drážďanech, svatba s dirigentem Karlem Markem Chichonem, podpis kontraktu s Deutsche Grammophon * 2007 – cena Echo Klassik „Pěvkyně roku“, debut v londýnské opeře Covent Garden, koncerty s Marissem Jansonsem a orchestrem Concertgebouw v Amsterdamu, Londýně, Paříži a Vídni, turné po Německu s Mnichovským symfonickým orchestrem a Heiko Matthiasem Försterem, první recitál ve vídeňském sále Musikverein, debut v Berlínské státní opeře v roli Sesta, v Rize v říjnu poprvé ztvárňuje roli Carmen, Karel Mark Chichon ji s Filharmonií Brno doprovodí 17. prosince při koncertním debutu v Praze ve Smetanově síni, ve Vídni se bude podílet 22. prosince na vánočním galakoncertě * 2008 – debut v Metropolitní opeře v New Yorku, a to v úloze Rosiny v Rossiniho Lazeníku sevillském; na leden a únor je plánováno celkem deset představení.
