Eben Trio: Janáček je pro nás „pan Božskej“

Eben Trio tvoří klavíristka Terezie Fialová, houslista Roman Patočka a violoncellista Jiří Bárta. Spojit se se všemi třemi se podařilo nakonec virtuálně, což lze vysvětlit dobíhající pandemií i rodinnou situací všech zúčastněných.

Každý z vás si už vyzkoušel hru v různých formacích. Co je specifické na klavírním triu a čím je pro každého z vás práce v něm obohacující?
JB:
Výhodu vidím v tom, že není nutná urputná zkoušecí disciplína smyčcového kvartetu, prostě je možné setkat se na dvou zkouškách a výsledek může být vynikající. Pamatuji se, že jednou jsme hráli s Pavlem Šporclem a Petrem Jiříkovským beze zkoušky Dvořákovy Dumky a úspěch byl ohromující. Nepředstavitelné prakticky v žádném jiném nástrojovém seskupení.
TF: Mně osobně se práce v triu líbí tím, že podporuje osobitost hry a individualitu, ale zároveň potřebu umět vyhovět druhému, přizpůsobit se, podpořit a stmelit celek. Někdy to může být dokonce i trochu adrenalin. Totiž na zkouškách se pravidelně hádáme, ze souboru vystupujeme a ukončujeme činnost v závislosti na stavu nálad jednotlivých členů, na počtu vstávání za noc a počtu vypitých šálků kávy za den (všichni tři máme doma kojence a psa).
RP: Ke klavírnímu triu jsem tíhnul již během studií na konzervatoři, protože mě okouzlil jeho repertoár a zvuk. Pro mne je hlavní rozdíl mezi jinými formacemi a Eben Triem pružnost a spontánnost. Se třemi individualitami, jak jste napsala, nikdy nevíte, jak se započatý a nějakým způsobem nazkoušený program během večera bude vyvíjet. Největší překvapení přichází pochopitelně od Jiřího. Ten je z nás nejodvážnější! Když na něho sedne hudební múza, tak se i stane, že tempo, na které jsem byl doposud ze zkoušek zvyklý, je během pár okamžiků třeba o polovinu pomalejší. To pochopitelně přináší výzvu v tom, jak s daným materiálem s Terezií dál naložíme. A v tu chvílí přichází ta pódiová tvůrčí činnost.

V klasicko-romantickém repertoáru, který tvoří těžiště literatury pro toto obsazení, jsou, zdá se mi, dané „role“ jednotlivých nástrojů. Respektují toto i skladatelé 20. století a současní? Jak se vlastně tento žánr vyvíjí? Píše se dnes ještě pro klavírní trio? Jaká byste zmínili významná díla 2. poloviny 20. století a novější?
JB:
Violoncello prožívalo emancipaci ze všech zmíněných nástrojů nejdramatičtěji. Od Haydnových trií, kde vlastně cello zdvojuje levou ruku klavíru s občasným výletem do protihlasu (jak mne ale tohle basování baví!) přes Beethovenovy tria, kde cello postupně získává na důležitosti a přebírá v jeho pozdějších opusech i nosné myšlenky, až po Šostakoviče, kde je cello naprosto vyváženým partnerem houslí a klavíru, ušlo violoncello cestu dalekou a trnitou. Naprosto to koresponduje s historií violoncella jako sólového nástroje. Z děl, co jsme hráli poslední dobou, mne opravdu zaujal Peteris Vasks.
TF: Role nástrojů v triu se ve 20 a 21. století od klasicko-romantické syntézy velmi liší. Myslím, že je to dobře. Vše, co by ustrnulo na jednom bodě a nevyvíjelo se, nemá budoucnost, stejně tak je tomu u kompozic. Role nástrojů jsou sjednocenější, ale zároveň svobodnější, autoři tvoří mnohem volněji, experimentují. Pro mne je studium „nových“ skladeb velmi obohacující, nicméně zároveň si žádá vždy hodně času. Do díla je potřeba proniknout, prostudovat partituru, snažit se pochopit jeho celek. Posledním a velmi zásadním dílem, které jsme měli možnost studovat, byl koncert pro trio a orchestr „L’Isola della Cita“ žijícího autora Benta Sørensena (dík patří festivalům jako Hudební fórum v Hradci Králové, že rozdávají takovéto krásné úkoly). Velmi mě bavil také Peteris Vasks, Toru Takemitsu či Martin Smolka… I když je to práce náročná, vždy se mi po ní nakonec velmi stýská.

Harbin Grand Theater 2017

Daří se vám prosazovat jméno Petra Ebena v zahraničí? Nebo po vás pořadatelé chtějí hlavně Dumky?
TF:
Dumky stále vedou… (bohužel nebo bohudík?) ale trio Petra Ebena je zcela zásadní, hluboké dílo, nejen pro nás, věřím, že se své slávy dočká.
JB: Dílo Petra Ebena je, řekl bych, v současné době v nevýhodné pozici. Pro modernisty nemoderní, pro jinou vlnu vycházející z minimalismu zase komplikované. Sám jsem trio s autorem mnohokrát hrál, mám tuto jeho hudbu rád, na nic si nehraje, je upřímná a citová.
RP: Pamatuji se, že ještě za dob našich dnes již dávných studií v Hamburku jsme měli veliký úspěch s klavírním triem od Petra Ebena na koncertě v řadě „Slyšeti dvakrát“. Funguje to tak, že zahrajete dílo posluchačům poprvé, potom přednesete rozbor skladby, demonstrujete ukázky, vysvětlíte, co, kde, jak autor zamýšlel, a zahrajete po přestávce ještě jednou. Dílo bylo přijato s nadšením.

Jiří Bárta a Roman Patočka jsou jména a tváře, které mám hlavně spojené s festivalem Kutná Hora (jakkoli samozřejmě vnímám vaše další aktivity). Koncept téhle akce je osvědčený a v zahraničí oblíbený: umělec kolem sebe soustředí své hudební přátele, společně nastudují a provedou komorní díla. Jiří, popsal byste, jak uvažujete o dramaturgii, a hlavně budoucnosti festivalu?
JB:
Dramaturgie založená na komorních ansámblech ad hoc sestavených na místě většinou stojí na kontrastech: hudba nová proti staré, oblíbená proti té méně hrané. Výlety do jiných žánrů. Nepodlézání publiku a zároveň úcta k němu. Budoucnost je otázkou, především doufám, že ten festival bude posluchače bavit tak jako dosud, že mi nedojdou nápady a energie, že se podaří financování, což je pořád velký problém a bude asi o to větší teď, v době postpandemické. Doufám, že festival v pravou chvíli i někdo vhodný převezme, že neumře s námi, s naší generací, která ho uvedla v život. Po třinácti letech mám právo i na tyto úvahy.

Pro některé umělce byl uplynulý půlrok příležitost uchýlit se do nahrávacího studia. Jak si vlastně stojí očekávané CD Eben Tria?
TF:
To je správná otázka! Plánujeme to už dlouho, hodně dlouho, ale čas je naším nepřítelem. Natáčení se nesmí uspěchat, tedy nemělo by, nicméně letos začínáme, právě teď v srpnu. Točit budeme v krásných prostorách žižkovského Atria. Původní plán byl, aby CD vyšlo letos na podzim (rozumějte, ten poslední z původních plánů), ale vzhledem k tomu že většina koncertů z jara se kvůli krizi přesouvá na podzim, není to logisticky možné dotáhnout. Ale jaro 2021 už zní optimističtěji. Co ale víme už dlouho, že to bude Janáček. Ano, ten, co pro trio nic nenapsal. Ale o to větší výzva to pro nás je, budou to oba Janáčkovy smyčcové kvartety v transkripci pro klavírní trio Miloše Štědroně (také tak trochu v transkripci Patočky, Bárty a Fialové). Baví nás to moc, protože Janáček je, hned po Beethovenovi, prostě „pan Božskej“!


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VIII/2020.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější