Společnost pro starou hudbu byla založena v Českém Krumlově na podzim roku 1982. Až do roku 1989 suplovala řadu aktivit, které co do popisu práce příslušely spíš ministerským úředníkům a učitelům hudebních škol všech stupňů, včetně akademií – organizovala koncerty, poslechové semináře, setkání zájemců o historický tanec, výstavy kopií historických hudebních nástrojů (namnoze experimentálních – plány nebyly k dispozici téměř žádné), interdisciplinární konference o kultuře renesance, baroka a klasicismu (včetně jediné národní konference k dvoustému výročí premiéry Mozartova Dona Giovanniho , v roce 1987), interpretační kurzy (nejvýznamnější se odehrávaly v Kroměříži, odkud byli „reakcionáři“, zabývající se nejen světskou ale i tehdy nežádoucí duchovní hudbou, velmi brzy vypuzeni do Valtic, kde zůstávají až podnes). Teprve od přelomového roku 1989 bylo možné bez problémů organizovat interpretační kurzy a kurzy výroby kopií historických hudebních nástrojů s lektory z „nepřátelských“ zemí beze strachu z následků styků s cizinci, zvát špičkové zahraniční hudebníky na první mezinárodní festivaly, zaměřené výlučně na historicky poučené provozování starší hudby, a spojené s výstavami, kde se představili první výrobci kopií historických hudebních nástrojů u nás (někteří z nich mají dnes světové renomé), v konfrontaci s cizími výrobci.
Před deseti lety se zdálo, že nic nestojí v cestě tomu, aby i u nás se moderní trendy provozování starší hudby staly normou, aby se postavily na roveň s „klasickou“ interpretací. Není tomu tak dodnes – hudební školy se až na čestné výjimky (kupříkladu některé třídy pražské a teplické konzervatoře, JAMU, akademie staré hudby při Masarykově univerzitě v Brně) přidržují názoru, že cizina nás nemá co poučovat, natožpak naučit, že nejlepší školy jsou naše vlastní. Společnost pro starou hudbu hraje i nadále významnou roli v organizování interpretačních kurzů (dnes už ne jediných – další probíhají v Prachaticích a Jindřichově Hradci). Díky svobodě pohybu se řada našich studentů vydala do zahraničí na prestižní vysoké umělecké školy, specializované na interpretaci starší hudby – do Basileje, Bruselu, Paříže, Londýna. V současné době už u nás působí mladí domácí specialisté v tomto oboru. Málo konkurenční prostředí způsobuje, že jejich práce není vždy na nejvyšší možné úrovni. Nicméně některé projekty jsou vynikající a rozhodně stojí za připomenutí.
Už několik let se rozvíjí činnost Týnské školy a jejího souboru Collegium Marianum , který se kvalitou své práce dnes už ocitl na evropsky srovnatelné úrovni. V předešlé sezóně, od října 2001 do do května 2002, proběhlo v Týnské škole osm barokních podvečerních koncertů. Navštívila jsem z nich šest – „Rorate coeli “ (adventní hudba české renesance a baroka, 2. 12. 2001), vánoční pásmo hudby P. J. Vejvanovského, V. J. Rosy, V. H. Rovenského, J. Rosenmllera a J. H. Schmelzera „Venite pastores „, připomínající nejlepší koncerty dnes už bohužel neexistujícího ansámblu Musica antiqua Praha (28. 12.), „Folia “ (energií nabitá španělská a italská hudba žánru „folia“, s hostující hráčkou na barokní loutnu a kytaru Evangelinou Mascardi , 20. 1. 2002), „Carnival neboli masopustní kratochvíle “ (se skvělými výkony Michaela Pospíšila jako zpěváka rozverných masopustních písní, a znamenité barokní houslistky Dagmar Valentové v převlečení za vesnickou jedubabu, 17. 2.) a nové nastudování piaristické pašijové školské hry Amors Divini dilectio (24. 3., první uvedení v červnu 2001); v této souvislosti je třeba připomenout jiné, podobně pozoruhodné představení, připravené klasickými filology, sdruženými v divadelním spolku Lauriger – jezuitskou školskou hru Angelus ad Aras D. Joannes Nepomucenus , která vznikla pravděpodobně roku 1729, v souvislosti s kanonizací Jana Nepomuckého. Cyklus uzavřel Pimpinone , s Oldřichem Křížem (Pimpinon) a Simonou Houda-Šaturovou (Vespetta, 19. 5.), oběma skvěle zpívajícími i hrajícími. Mimo cyklus byl v Týnské škole 28. února uveden „Telemann's Teatime “ („Čajový dýchánek s Telemannem“) – vynikající koncert ze skladeb pro violy da gamba, v provedení dua Musicke & Mirth (Jane Achtman a Irene Klein , violy da gamba), Jany Semerádové (barokní příčná flétna) a Barbary Marii Willi (cembalo); na programu byli J. J. Brand, G. Ph. Telemann a J. M. Molter).
Na počátku letošního roku se v Praze objevil další podobný cyklus, připravený Collegiem 1704 , vedeným Václavem Luksem: „Evropa 1700 – Evropa 2000 „. První část cyklu, rozděleného do dvou semestrů, začala v Zrcadlové kapli Klementina koncertem vynikajícího rakouského ansámblu Ars antiqua Austria (umělecký vedoucí Gunar Letzbor , sólistka Noemi Kiss ; 17. 2.), který v programu „Alla zingara, alla turca “ s vervou přednesl hudbu rakouských a uherských mistrů 17. a 18. století. Ty z následujících koncertů, které jsem měla možnost navštívit („Inspirace přírodou v italské hudbě XVII. a XVIII. století, 26. 2.; Musica per la settimana sancta , 24. 3., oba v provedení Collegia 1704), naznačovaly, že pražským koncertům starší hudby přibyl další zajímavý rys – prozatím poněkud utajený cyklus rozhodně stojí za to sledovat.
Z mimopražského okruhu si palmu vítězství v oboru starší hudby nade vši pochybnost odnesl festival Concentus Moraviae , s bezkonkurenční, skutečně světovou dramaturgií. Zároveň s tímto festivalem se na přelomu května a června v zámeckém divadle v Mnichově Hradišti odehrálo několik představení opery Alessandra Scarlattiho L'Amor Generoso , v provedení souboru Cappella Academica , řízeného Ondřejem Mackem , s Janou Spáčilovou jako koncertním mistrem a sólisty Václavem Lemberkem , Janou Kouckou , Pavlou Jančovou , Janou Chocholatou , Janou Malcovou , Danielou Čermákovou a Zdeňkem Kaplem . Soubor, dnes sídlící v Brně, podal krásný, zralý výkon; L'amor generoso se stal dalším dokladem toho, jak dalekou cestu hnutí za starou hudbu u nás v oněch dvaceti letech od založení Společnosti urazilo a zároveň i velkým příslibem pro budoucnost.
