Dva jubilanti pěveckého Olympu – Jon Vickers

Aeneas, Siegmund, Peter Grimes, Florestan, Otello, Pollione, Samson, Tristan – to jsou jen některé z významných rolí Kanaďana Jonathana Stewarta („Jona“) Vickerse , jednoho z největších hrdinných tenorů 20. století, jenž 29. října 2011 oslaví pětaosmdesáté narozeniny. Takovýto výběrový výčet rolí patří k prvnímu, na co se posluchač při kontaktu s umělcem zaměří – a sám o sobě ve Vickersově případě je nejvýmluvnější výpovědí o jeho interpretační individualitě. Jeho repertoár nebyl zvlášť rozsáhlý; zato obsahoval úlohy z nejnáročnějších. Kromě mohutného, jedinečně zabarveného hlasu se Vickers vyznačoval strhujícím hereckým projevem a mimořádnou, jen s málokým srovnatelnou citlivostí pro text – tyto přednosti mu umožnily osobitě uchopit každou úlohu. Role jako Canio, Otello či Radames se ve Vickersově pojetí vzdalují tradičnímu pěveckému temperamentu, s nímž je v jeho době zpívali zbožňovaní italští pěvci jako Del Monaco či Corelli, a ve Vickersově anglosasky ocelově chladném, ale oduševnělém provedení přerůstají mnohdy ve skutečně drásající hudební dramata. Absolutní psychologický ponor do role se zrcadlil už ve Vickersově „plastické“ tváři, jejíž rysy byly podobně ostře řezané jako v případě jiného amerického zpívajícího herce – Richarda Tuckera.

Vickers se narodil ve městě Prince Albert v kanadské provincii Saskatchewan. Studoval Královskou hudební konzervatoř v Torontu a debutoval roku 1957 v londýnské Covent Garden jako Riccardo v Maškarním plesu . Debut v Metropolitní opeře přišel roku 1960 (Canio), již v roce 1958 se ale Vickers představil na Bayreuthském festivalu jako Siegmund ve Valkýře . V Met vystupoval dalších 20 sezon v celkem 16 rolích. Profiloval se jako vysoce muzikální interpret hrdinných a dramatických rolí napříč světovým repertoárem, jež pečlivě volil a studoval. Podílel se na řadě dnes již legendárních, prestižními oceněními ověnčených operních nahrávkách; nejčastěji spolupracoval s Herbertem von Karajanem a sirem Colinem Davisem. Podobně jako Birgit Nilsson však upozorňoval, že nahrávky zdaleka nedokážou zachytit hlasy v jejich plném objemu. Dva jubilanti pěveckého Olympu - Jon VickersJeho Siegmund (nahrávky Karajana, 1966, a Ericha Leinsdorfa, 1961) patří k vrcholům moderní wagnerovské interpretace, neméně chvalozpěvů světové kritiky následovalo po vydání Karajanovy nahrávky Tristana a Isoldy (Helga Dernesch jako Isolda). Jako Tristan Vickers zaznamenal úspěch též na festivalu v Orange (1973), jehož monumentální Théâtre antique dalo Vickersovu hlasu skvěle vyniknout i v představeních Normy (1974) a Fidelia (1977). Vpravdě starověce sošný a vznešený výraz dal Vickers kromě Polliona (v Normě ) též Radamovi v nedávno znovu vydané Soltiho nahrávce Aidy (1962). Se smyslně heroickou Leontyne Price jako Aidou Vickersův hlas kontrastuje stejně působivě jako se Shirley Verrett v záznamu inscenace Samsona a Dalily z Londýna (1981). Pod taktovkou Rafaela Kubelíka (1957) a Colina Davise (1969) Vickers ztvárnil roli Aenea v Berliozových Trojanech – jeho výkony byly v pravém slova smyslu stylotvorné a ještě dlouho zůstanou nepřekonány. Velmi často Vickers zpíval Florestana v Beethovenově Fideliovi – z více než pěti studiových i živých nahrávek jmenujme především Klempererovu (1962). Na přelomu 50. a 60. let s Mariou Callas oživil Cherubiniho Medeu .

Samostatnou kapitolu ve Vickersově kariéře tvoří Verdiho Otello . Jeho kreace benátského mouřenína lze dnes obdivovat z gramofonových i filmových nahrávek – nejdříve vznikla nahrávka Tullia Serafina (1960) s Leonií Rysanek a Titem Gobbim, poté Karajanova (1973) s Mirellou Freni a Peterem Glossopem. Se stejnými interprety Karajan následujícího roku Otella natočil jako film; k dispozici je též záznam představení v Met roku 1978 řízeného Jamesem Levinem. Herbert von Karajan, jenž patřil k velkým Vickersovým obdivovatelům, mu nabízel roli Siegfrieda, Vickers ale odmítl (stejně jako v případě Tannhäusera) pro svou neschopnost ztotožnit se s charakterem postavy. Dva jubilanti pěveckého Olympu - Jon VickersPod Karajanovým vedením Vickers zazářil též ve filmových verzích Carmen (1967) a Komediantů (1968). Jeho smysl pro cit nejen jednotlivých dramatických momentů a jejich vývoje, ale i poezie různých jazyků v nejmenších podrobnostech zde vyniká v maximální míře. Ve Vickersově podání jsou Canio i Don José skutečnými muži z lidu a jejich osudy strhujícími tragédiemi, ne jen barvotiskovými melodramaty, v něž mnohdy průměrná ztvárnění upadají. Tato civilnost je přitom velmi podstatným Vickersovým přínosem – na rozdíl od Maria del Monaca či Maxe Lorenze Vickers nezosobňoval operního „supermuže“, hrdinu v jaksi nadlidském, s uměleckým patosem nadneseném stylu, ale dokázal své úlohy ztvárnit s realistickým smyslem pro podstatu prózy jejich civilního, všedního života nervově vyčerpaných mužů. Tato (anglosaská) mužnost se přitom pojila s nejniternějším prožitkem emocí i poezie zpívaného textu – málokterý tenor dokázal své party (navíc v několika různých jazycích) tak přednášet jako Vickers. Jakákoli vnějšková efektnost mu byla cizí. Není proto překvapením, že absolutního splynutí Vickers dosáhl s rolí Brittenova Petera Grimese (zvukový, 1978, a filmový, 1981, záznam z Covent Garden pod taktovkou sira Colina Davise). Pro české milovníky opery není bez zajímavosti, že k Vickersovým nesplněným snům patřil Smetanův Dalibor – zazpíval si však Vaška v Levinově inscenaci Prodané nevěsty v Met roku 1978 (hvězdné obsazení dotvářeli Teresa Stratas, Nicolai Gedda, Martti Talvela ad.)!

Sdílet článek: