Dvojrozhovor s Magdalenou Koženou a Simonem Rattlem, kteří zaštítili Rok české hudby a České sny
V Berlíně je krásný jarní den, sedíme u stolku venku před kavárnou, letošní Rok české hudby je skutečností už čtvrtý měsíc – a jeho patroni, Magdalena Kožená a sir Simon Rattle, se uvolněně, ale současně i trochu nevěřícně smějí nad otázkou, kterou určitě dostávají pořád – a která zazněla i teď a hned na počátku. Snad doufali, že nepadne. Ale proč by zrovna v tomto rozhovoru měla být vynechána… Dva mezinárodně působící umělci v jedné rodině – jak to jde v praxi dohromady?
„Víte, tenhle druh otázek přichází v každém interview, tak z toho mám trochu legraci,“ odpovídá nakonec česká pěvkyně poté, co se s manželem se smíchem vzájemně povzbuzovali, kdo odpoví. A zůstává i nadále v rozverné rovině. „Říkávám proto obvykle, že je to pro mě výhodné, protože když se mi nechce některý den zpívat nějakou árii, tak si mohu ’poručit’, aby se vynechala.“ Britský šéfdirigent Berlínských filharmoniků ve stejném duchu, ale zároveň i trochu vážněji dodává: „Je to naprosto úžasné…! Rozumíme navzájem tomu, co ten druhý dělá! – Na druhou stranu… občas je trochu stresující, když si společně sedneme s diáři v rukou a uvažujeme, jak zajistit chod rodiny. To je někdy trochu komplikované, ale výhody jsou opravdu nádherné, protože můžeme své životy plánovat společně a funguje to.“
A rodina je vždy na prvním místě? SR: Ano. Podívejte – každý musí dělat kompromisy. Včetně našich dětí. Kdyby je nedělaly, nemohl bych zítra na dva týdny odjet. Ano, není to úplně normální provoz. Na druhou stranu, děti získávají díky tomu současně také naprosto mimořádné věci. A pokoušíme se, aby byly postiženy naší profesí tak málo, jak jen je to možné. Většinou je jeden z nás doma. A pokud jsme doma oba, tím lépe! MK: Musím říci, že když současnou situaci porovnám se svými dřívějšími zkušenostmi, je to takhle dokonce lepší. Musíte-li plánovat na několik let dopředu a žijete s někým, kdo to dělat nemusí, může se ve výsledku stávat, že se vidíte dokonce méně, než se vidíme my.
Patrony Roku české hudby a projektu České sny jste společně, ve dvojici. Má to základ a předobraz v reálném životě? SR: Když mě dal osud dohromady s Češkou pocházející z Brna, tedy s někým, kdo to má jen za roh k Janáčkovi…, je to pro mě naprostá samozřejmost. Když jsem byl ještě dospívající dítě a rozhodl se utratit své kapesné za desky, mohl jsem si dovolit jenom ty ze Supraphonu. Takže první hudba, kterou jsem si koupil, byla česká hudba. A měl jsem ji moc rád. Jako teenager a student jsem se doopravdy zamiloval do Janáčkovy hudby. Když mně bylo asi sedmnáct, setkal jsem se poprvé s operou Příhody lišky Bystroušky. Byla z toho láska. Láska na celý život. A když k tomu připočtu, že jsme o mnoho let později s Magdalenou spolu chodili u Brna po lese, kde se ten příběh měl odehrávat, zdá se mi to celé jako ta nejpřirozenější věc… Normálně nevěřím na osud. Ale tohle je asi jasná výjimka! MK: I já považuji naši společnou podporu Roku české hudby a projektu České sny za cosi naprosto samozřejmého, když máme oba rádi českou hudbu a jsme s ní pořád v kontaktu.
Je česká hudební kultura tak silná, že by mohla být srovnávána s italskou, německou, francouzskou a ruskou, že by mohla být dokonce pátá nejdůležitější, jak kdosi řekl? SR: Myslím že ano. Vy Češi máte nevelký počet skladatelů, ale skladatelů opravdu velkých. Skladatelů, kteří posunuli vnímání hudby. V Leoši Janáčkovi máte někoho tak originálního, že má stěží předchůdce a určitě ne následovníky. Přišel s naprosto novým způsobem spojení hudby a divadla.
Vedle toho ale máme také velký počet ne tak velkých skladatelů. Zejména v osmnáctém století… MK: Mysliveček, Voříšek, před nimi už Zelenka… A mnozí další. Ano. SR: Ale buďme upřímní – ne každý vnímá, že jsou to skladatelé z vaší země. V době dospívání byl pro mě zrovna právě Zelenka jedním z velkých objevů. Ale nevnímal jsem ho asi jako Čecha… Právě tohle je to středoevropské mystérium…! (My ovšem máme někdy problém i s Walesem, který se nám zdá být daleko…) V každé zemi existuje v klasické hudbě řada neopěvovaných hrdinů. Ale je jasné, že nic nemohlo vznikat ve vakuu a že tedy i oni k historii patří. MK: Pátá příčka, to zní velmi lichotivě, ale přiznávám, že jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlela. Je nicméně pravda, že jsme malý národ, a když srovnáme, kolik důležitých jmen v porovnání k našemu počtu existuje…, že to je dost dobré. Na druhou stranu – nejsem si úplně jistá, jestli bych třeba právě Myslivečka vnímala nějak výrazně jako českého skladatele. Myslím, že to v jeho době bylo hodně promíchané – a zrovna on je přece neuvěřitelně „italský“. A jiní jsou zase velice „němečtí“. Pro mě opravdu česká hudba začíná asi až o něco později. V romantismu. V předchozí době mnoho až tak moc obzvláště českého v hudbě nenacházím. Snad bych jen mohla být hrdá na to, že vyrůstali někde poblíž míst, kde jsem sama žila. SR: Já bych řekl, že asi naopak někteří lidé v České republice musí považovat za českého skladatele Mahlera. Není to tak? MK: Neřekla bych. Jsme rádi, že se u nás narodil. Ale nepovažujeme ho za českého skladatele. SR: Ale v jeho hudbě je přítomna řada charakteristik, které k české hudbě odkazují. Je to určitý typ vyprávění. Způsob orchestrace. Kolorování. Tohle jsou věci, kde je podle mého české hudbě blízký. Já to prostě v jeho hudbě cítím. A nejsem proto překvapen, že například Rafael Kubelík byl tak dobrý mahlerovský interpret. A stejně tak, když poslouchám Českou filharmonii, cítím, jak blízko je Mahlerovi naladěna.
Není v české sebereflexi vlastní romantické hudby přítomno přece jen až příliš nacionalismu? MK: Někdy mám trochu problém s texty ve vokálních skladbách z té doby. Ale jinak snad ne. Byli to velcí skladatelé. A existoval problém s dlouhodobou germanizací, s převahou německé kultury – bylo potřeba ukázat, že jsme jiný národ… SR: Co by bylo devatenácté století bez národního cítění, bez nacionalismu? Patří to k historii menších národů. Rozumím tomu. Jak v Čechách, tak třeba ve Finsku. Malá země s tak velkou uměleckou podstatou. A na to je třeba být hrdý. Prosím, povstaňte a buďte hrdí. V Británii se někdy politici bojí říci, jak krásná je naše kultura. MK: My jsme někdy takoví, že se bojíme být na něco hrdí. I ta vaše otázka zněla: nejsme příliš nacionalističtí? Někdy je to náš problém, že se nedoceňujeme. Podívejte se na Maďary. I na Slováky. Jsou mnohem sebevědomější. A myslím, že je to správné. Jde o to, být si vědomi toho, co máme, a uchovávat to. Dost mě u nás mrzí, že si důležité věci neudržíme, že všechno rozprodáme. V tomhle opravdu nejsme moc dobří.
Jaké vlastně bylo cítění hudby v Británii ve Smetanově době? SR: Po Purcellově smrti nebyl v Anglii žádný skutečně velký skladatel. Až k Edwardu Elgarovi. Do roku 1899, kdy zazněla jeho první opravdu velká kompozice, variace Enigma. Hrála se předtím řada skladeb, ale ne skvělých – někdy milých, někdy i podivných nebo zvláštních, včetně Gilberta a Sullivana, takže se o Anglii hovořilo jako o zemi bez hudby. Dokázali jsme spoustu věcí v průmyslu, měli jsme jiné umělce, ale co bylo se skladateli…? Dnes je situace jiná. V posledních desetiletích se jich už objevila velká skupina. Doháníme ztracený čas. – Ale ve stejné době přijížděli mnozí hudebníci do Británie koncertovat. Včetně Dvořáka. Vezměte Birmingham, město, kde jsem dřív působil, tam měla Dvořákova hudba dokonce premiéry. Takže hudební Anglie, to bylo v devatenáctém století výkonné umění a publikum, ale už méně tvůrci. Ovšem, měli jsme předtím Shakespeara…
Zmiňoval jste Janáčka. Ale o Dvořákově hudbě jste ještě nehovořil… SR: Mám ji čím dál raději. Když opět zavzpomínám na své první desky, byly mezi nimi také Dvořákovy symfonické básně. Zlatý kolovrat, Holoubek… – věci, které v podstatě nebyly v Británii vůbec známé! Nedaly se ani sehnat jejich partitury. Když pak později začaly vycházet tiskem, brzy jsem je začal dirigovat. Symfonické básně i jeho nádherné tance. Byly pro mě čím dál důležitějšími kompozicemi. Objevoval jsem a zkoumal neznámá zákoutí s mimořádným potěšením.
Máte v Roce české hudby nějaké zvláštní okamžiky týkající se české hudby? SR: Myslím, že nastává čas, aby byl konečně postaven do stejné řady s dalšími velkými autory, tedy doceněn, Josef Suk. Jeho symfonie Asrael je mistrovské dílo, a přitom skandálně neznámé. Dirigoval jsem je jak v Birminghamu, tak na počátku svého působení v Berlíně. A toužím se k téhle partituře zase vrátit. Bylo by úžasné mít možnost upozornit veřejnost, jak mimořádný autor Suk byl. MK: Teď jsem se hodně věnovala Monteverdimu… U mě se v tomhle roce až tolik věcí české hudby netýká. Navíc se budu v druhé polovině Roku české hudby věnovat spíše miminku, tedy něčemu úplně jinému… Vrátím se k ní v dalších letech… SR: V Německu je dávána výročím obrovská důležitost. Příšerně velká. Jubilea končící na nulu nebo na pětku jsou všudypřítomná. Chudák Mahler, ten měl dvě velká výročí ve dvou po sobě jdoucích letech… Vzpomínám na Bartókovo výročí. Dalších pět let ho pak nikdo nechtěl hrát ani poslouchat. Opravdu už mohou nastávat problémy.
Pouze ukázka, celý rozhovor naleznete v: HARMONIE 7/2014
