neděle, 23. březen 2003

Důstojná freska Bohuslava Martinů

Napsal(a) 

Důstojná freska Bohuslava Martinů Důstojná freska Bohuslava Martinů
Muzikolog Jaroslav Mihule vyjádřil v roce 1995 touhu vydat jednou velký obraz osudů skladatele Bohuslava Martinů na horizontu českých dějin. "Aby to bylo nejen o něm, ale i o nás," uvedl tehdy v rozhovoru pro Lidové noviny. Zdá se mi, že knihou Martinů - osud skladatele , kterou vydala v roce 2002 Univerzita Karlova, této mety autor dosáhl. Nehodlám tu posuzovat knihu z pozic martinůovských badatelů. Čte se ne jako odborná práce, třebaže jí také je, ale jako široce zakotvený příběh. Přiznávám tedy, že sám jsem jejích neuvěřitelných 550 stran především dychtivě a doslova zhltnul.

Jaroslav Mihule (1930) absolvoval filozofickou a pedagogickou fakultu a získal kvalifikaci středoškolského profesora pro českou filologii a hudební výchovu. Současně však studoval kompozici a dirigování. Za příklon k muzikologii vděčí učiteli a příteli Eduardu Herzogovi. Hudbou "svého" mistra se zabývá už celé půlstoletí. V roce 1959 mu vyšla první monografie Symfonie Bohuslava Martinů a skladateli zůstal jako popularizátor věrný i nadále, třebaže šedesátá až osmdesátá léta strávil na Fakultě tělesné výchovy a sportu; zabýval se tam múzickou výchovou a rytmem a hudbou v tělovýchově. Psal učebnice hudební výchovy a další práce. Jako nestraník však musel stát až do roku 1990 na okraji akademického života.

Na přání Paula Sachera a Charlotty Martinů se stal roku 1968 na čas členem správní rady Nadace Bohuslava Martinů v Basileji a podílel se pak v 70. letech i na založení obdobné nadace při Českém hudebním fondu. Stejně tak stál u zrodu Společnosti Bohuslava Martinů, jejímž je nyní čestným členem. V první polovině 90. let se stal prorektorem Karlovy univerzity a byl pak zvolen proděkanem pedagogické fakulty. V letech 1994 až 1997 však působil jako velvyslanec České republiky v Nizozemsku.

Důstojná freska Bohuslava Martinů Důstojná freska Bohuslava Martinů
Po léta byla v češtině hlavním martinůovským kompendiem kniha Jaroslava Mihuleho Bohuslav Martinů - profil života a díla vydaná v roce 1974. Čtivá, plná informací, přes bohaté popisy nezastírající současně autorův teoreticky podložený názor. Teprve nyní, ve druhé knize, která je mnohem a mnohem víc než jen doplněnou a rozšířenou verzí, však mohla být řečena řada věcí nejen nově či šířeji, ale i svobodně a naplno. Hlavně kolem návratu - nenávratu skladatele. Je to věcné, ale strhující čtení. Životní dílo. Oproti knize ze 70. let mnohem obsáhlejší, nově formulované. Dílo přirozeně tekoucí, s nadhledem zastřešující různé informační zdroje a s velkou samozřejmostí popisující málem den za dnem běh života, do něhož se prolínají okolnosti a podrobnosti vzniku skladeb i dějinné události. S potěšením se čte i to, co přibližuje Martinů jako člověka: detaily o zvycích, oblečení, kouření - i když jich není mnoho. Velmi dobře lze vidět, co nového autor během čtvrtstoletí ve svých úvahách a studiu - sám v pramenných pátráních nebo z výzkumu jiných - zjistil, včetně toho, co vytěžil z pobytu v Holandsku. A hlavně - konečně jsou napsány věci, které bylo nutné tak dlouho mlhavě obcházet, nedoříkávat nebo zamlčovat. Pasáže s jednoznačným protitotalitním akcentem, rozšiřující dosavadní literaturu o záznam vztahu Martinů k vlasti, kde vládli komunisté, se čtou s bolestí, ale i s uspokojením z toho, jak už lze popis nedávné minulosti objektivizovat.

Historie přinesla i další, už posmrtné peripetie končící převozem ostatků skladatele ze Švýcarska do Poličky. Ten zde je popsán věcně. Možná je však škoda, že přece jen není v knize víc a podrobněji o situaci a o recepci díla Martinů po roce 1959, respektive po smrti Charlotty. Patřilo by to sem, a to například i včetně vysvětlení, jak je to s autorskými a nakladatelskými právy a s činností Nadace Bohuslava Martinů po roce 1989. Syntetizující pohled na "osud skladatele" z většího odstupu, který se autorovi podařil, by tak došel ještě uspokojivějšího zaokrouhlení.

Čtenáře také nemohou nenapadnout některé otázky: Kolik ještě zůstává neobjasněno, nenapsáno? (Třeba proto, že se to může dotknout dosud žijících lidí.) Bylo by vůbec možné napsat monografii o Martinů a nepoužívat citáty z jeho korespondence? Lze se dobrat co nejobjektivnějšího mezinárodního ohodnocení skladatele, aniž bychom zůstali podl vlivem názorů lidí z "jeho" okruhu? Kdy a proč se povědomí o jeho významu začalo v Evropě vzdalovat od rostoucího renomé nejuznávanějších klasiků 20. století? Nebylo by bývalo lepší, kdyby se jeho ostatky vrátily do vlasti až po roce 1989? Nebyl "pozitivní" výsledek jednání se Švýcarskem na konci 70. let přece jen především vítězstvím komunistického režimu, tedy vlastně popřením skladatelova postoje "nevrátit se, dokud zde budou"? Uškodilo by (samozřejmě z dnešního pohledu se zkušeností politické změny v roce 1989) vývoji tuzemské recepce jeho díla, kdyby Sacherovi ostatky v roce 1979 do Poličky nedovolili převézt? A co by se asi stalo, kdyby přece jen Martinů v 50. letech někdy přijel na návštěvu, nebo se dokonce vrátil...? Kdo dokáže dát uspokojivé odpovědi? Mohl by to být Jaroslav Mihule? Velmi bychom stáli o to, aby k tomu ještě řekl své.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.