pondělí, 17. říjen 2011

Duší jsem Japonec, i když mě tam nazývají cizincem

Napsal(a) 

Duší jsem Japonec, i když mě tam nazývají cizincem, foto © Karel Tůma, archiv Lotos Duší jsem Japonec, i když mě tam nazývají cizincemfoto: © Karel Tůma, archiv Lotos

Duší jsem Japonec, i když mě tam nazývají cizincem, říká Daishin Kashimoto, koncertní mistr Berlínské filharmonie, který letos navštívil Mezinárodní festival Kutná Hora. Doufejme, že jde o začátek dlouhodobé spolupráce a že zde Kashimotovy stradivárky budeme slýchat pravidelně.

Jméno Daishina Kashimota znám od doby, kdy se mi do rukou dostalo jeho CD Passionata. V roce 2000 na něj s pianistou Itamarem Golanem nahráli sonáty Francise Poulenka, Césara Francka a Edvarda Griega. Tehdy mě zaujalo, s jakou suverenitou a vyzrálostí dvaadvacetiletý houslista skladby podává, s jak čistým a energickým výrazem. K desce se vracím častěji než k jiným, je v ní něco nadčasového. Bohužel firma od té doby vydala už jen záznam z koncertu s drážďanskou Staatskapelle a Myung-Whung Chungem, na němž zazněl Brahmsův houslový koncert.

Na začátku dubna jsem se s Daishinem Kashimotem, nyní koncertním mistrem Berlínských filharmoniků, setkala tváří v tvář. Stalo se to u příležitosti koncertu České filharmonie na pomoc zemětřesením zpustošenému Japonsku. Pro houslistu, jehož rodina žije v Tokiu, šlo o velmi osobní věc. „Sám jsem byl doma v Berlíně, když došlo k tragédii. Moje žena mě ráno zburcovala: stalo se něco strašného, volala. Čtyři pět dní jsme strávili nalepení na televizní obrazovce, nemohli jsme se odtrhnout od těch hrůzných obrazů. Náš život se zastavil,“ vzpomíná na dny bezprostředně poté, co tsunami smetla celá města na pobřeží. „Viděl jsem koncertní sály, jejichž stropy se zřítily. To jsou ale materiální věci, jejich obnova nebude trvat dlouho, zvlášť v zemi, jako je Japonsko. S tím se brzo vyrovná. Horší jsou osobní ztráty: děti bez rodičů, dědové bez vnoučat. To se mě velmi dotýká,“ říká Kashimoto. Zareagoval stejně jako většina hudebníků ve světě, kteří dávají to, co umí, do služeb charity. „Doufám, že dobročinné koncerty, které se teď všude pořádají a na nichž sám vystupuji, pomůžou nejen finančně, ale i tím, že hudba lidi ukonejší, dodá pozitivní emoce.“

Duší jsem Japonec, i když mě tam nazývají cizincem, foto © Karel Tůma, archiv Lotos Duší jsem Japonec, i když mě tam nazývají cizincemfoto: © Karel Tůma, archiv Lotos
Multikulturní zázemí

Daishin Kashimoto se narodil roku 1979 v Londýně japonským rodičům. Jako malý měl k dispozici několik hraček v podobě hudebních nástrojů, ale nejvíc ho prý bavily housličky. Jako mnoho asijských dětí začal Daishin chodit na hodiny ve věku tří let. Do svých pěti vyrůstal v Japonsku, poté se rodina odstěhovala do USA. Tou dobou už byl Daishinův talent natolik výrazný, že byl jako nejmladší přijat na přípravku Juliard School v New Yorku. Jako dril a povinnost to evidentně nevnímal. „Chodili jsme do přípravky každou sobotu, byla nás spousta dětí a celý den jsme tam trávili s hudbou. Byla to zábava poznat muzikanty stejného věku,“ vzpomíná.

Pět let strávil v New Yorku a poté odešel studovat do německého Lübecku na pozvání legendárního pedagoga Zakhara Brona. Jeho poslední studijní štace byla u Rainera Kussmaula na vysoké škole ve Freiburgu. Jak snášel přechody mezi tak odlišnými kulturami, jako jsou anglická, japonská, americká a německá? „Byl jsem malý a pro dítě není těžké adaptovat se a najít si v nové zemi přátele. Také se snáz přizpůsobí místní mentalitě,“ krčí rameny. „Většinu života jsem strávil v Německu... Japonci mě občas nazývají cizincem, ale já se cítím být duší Japonec: chutná mi japonské jídlo, cítím se jistý v jazyce, sleduji japonskou televizi. Nicméně když se vracím do svého berlínského bytu k manželce a lehnu si do vlastní postele, říkám si, tady je můj domov.“

Ze sólisty orchestrálním hráčem

Svou strmou sólovou dráhu si Daishin Kashimoto pojistil vítězstvím v několika soutěžích: v roce 1993 vyhrál v Menuhinově houslové soutěži v Londýně; o rok později jako nejmladší účastník triumfoval v mezinárodním klání v Kolíně nad Rýnem; rok 1996 mu přinesl vavříny ze soutěže Fritze Kreislera ve Vídni a z pařížské soutěže Marguerite Longové a Jacquese Thibauda pro housle a klavír. Sotva dvacetiletý mladík stál na pódiu se světovými orchestry za zády po boku například Seijiho Ozawy, Lorina Maazela, Marisse Jansonse, Yehudiho Menuhina... Pozvání na turné, recitály a festivaly se jen hrnula, Kashimoto vystupuje sám i s komorními partnery a podepisuje exkluzivní smlouvu se Sony.

Zní to jako pohádková kariéra, přesto se houslista v roce 2009 rozhoduje, že usedne na orchestrální židli u Berlínských filharmoniků. Co ho k tomu vedlo? „‘Přesto‘ není to správné slovo,“ namítá. „Pro mě to neznamená žádný rozpor, sólová hra, komorní, orchestrální – to vše může a má dobrý houslista dělat. Hrát hudbu na nejvyšší možné úrovni, být součástí něčeho výjimečného, to mi přináší uspokojení a cítím se emocionálně naplněný. U orchestru, zejména jako koncertní hráč, máte prostor pro mnoho různých věcí. Život je zajímavější.“ Jeho rozhodnutí zůstat u orchestru uspíšil první koncert se Seijim Ozawou. „Hráli jsme Mendelssohnova Eliáše a byla to neuvěřitelná zkušenost!“

Duší jsem Japonec, i když mě tam nazývají cizincem, foto © Karel Tůma, archiv Lotos Duší jsem Japonec, i když mě tam nazývají cizincemfoto: © Karel Tůma, archiv Lotos
Jako doprovazeč se prý cítí výborně. „Najednou vidím Brahmsův nebo Beethovenův houslový koncert z druhé strany. A také stojí za to sledovat všechny ty výborné dirigenty, kteří u orchestru hostují. Při rutině tří koncertů za týden nemůžu mít tolik sólových a komorních závazků jako předtím, ale zahraji si pořád dost,“ tvrdí. Dostat se k tomuto prestižnímu tělesu není snadné. „Všichni naši tutti hráči jsou výborní sólisté, o koncertních nemluvě. Oni hledají zajímavé umělce, nejde jim jen o perfekcionismus, zajímá je vyhraněnost hudebního názoru. Na to, že jde o německý orchestr, je tam hodně cizinců, přesto máme německý zvuk, zvuk Berlínské filharmonie. Asi je to ve zdech, dědí se to...“

Čím je Berlínská filharmonie výjimečná? „Především je to spolek sólistů, individuí, osobností,“ zamýšlí se Kashimoto. „To je samozřejmě zajímavé, ale mou práci koncertního mistra to znesnadňuje, musím je nějak sjednotit. Pro dirigenta to myslím není snadný orchestr. Jenže pak jsou zde ony zvláštní momenty – nestávají se často, ale u tohoto orchestru častěji než u jiných –, kdy se všechny ty rozdílné individuality spojí v jeden zvuk. Je to úžasné, i po roce a půl z toho občas žasnu.“ Fanoušek baseballu a příležitostný kuchař Kashimoto hodlá u orchestru zůstat tak dlouho, dokud nepozná, „že ho to nebaví, nebo že není dost dobrý“.

Dita Hradecká

Vystudovala konzervatoř v Plzni (obor klavír) a hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působí jako překladatelka, hudební publicistka (Harmonie, Hudební rozhledy, Hospodářské noviny) a donedávna vyučovala hudební historii na pražské pobočce New York University. Je redaktorka, organizátorka, překladatelka a v poslední době i vydavatelka elektronických knih. Pochází ze Strakonic. Ačkoli ji lákala řada oborů spíše exaktních, rozhodla se vystudovat konzervatoř, aby se ujistila, že profesionální umělkyní nikdy nebude. Nejrůznější kurzy klavírní, komorní a cembalové hry či barokního tance spolu s vlastní pódiovou zkušeností jí ale daly citlivost a čich na uměleckou kvalitu výkonu a zároveň empatii k profesionálním umělcům a tvůrcům. Překládá odborné texty a libreta z angličtiny, němčiny a francouzštiny. Ze studia hudební vědy na FF UK si odnesla hlavně poznání důležitosti kritického a nezaujatého myšlení a coby eklektik také úctu ke všem, kdo jsou schopni věnovat celý život jednomu skladateli nebo jedné oblasti. V letech 2016-18 vedla redakci vážné hudby na Vltavě, v roce 2019 se stala vedoucí knihovny Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.