„Víte, že jste úplně první? To je naprosto čerstvá nahrávka, ani ji ještě sama nemám,“ usmívá se Magdalena Kožená na muže, který jí podává k podpisu booklet z právě zakoupeného CD Lettere amorose . Za ním dlouhá řada dalších posluchačů čekajících na slíbenou autogramiádu. Je pondělí v polovině srpna, krátce po poledni – a česká mezzosopranistka má za sebou úspěšný dvouhodinový recitál na mezinárodním festivalu v Edinburghu, při němž zněla hudba této desky: světský repertoár z počátku sedmnáctého století, doprovázený jen několika drnkacími nástroji.
Koncertní síň The Queen’s Hall bývala ještě před několika desetiletími reformovaným kostelem. Dispozice auditoria tomu odpovídají – nevelké zádveří, kde dosud na zdi visí na obrovské tabuli starým ozdobným písmem „The Creed“, tedy vyznání víry; prostorné empory rozšiřující celkový počet míst na mnoho set a nad nimi po obou stranách okna, jimiž proudí dovnitř denní světlo; přístavba vpravo a vzadu s východem do zahrady dává dostatek prostoru zákulisí a baru. Jen varhany chybějí. Konají se zde komorní koncerty a sál stojící na Clerk Street, jedné z rušných hlavních ulic plné patrových autobusů i aut, je oblíbený a často využívaný. Magdalena Kožená zpívala na nevelkém pódiu bosa, s rozpuštěnými vlasy a v jednoduchých splývavých šatech – její jemně nuancované sólové italské madrigaly střídané španělskými instrumentálními skladbičkami jsou prosté, poeticky přímočaré, kultivované a přirozeně emocionální, nic vyumělkovaného. Nová položka v mozaice zájmů a úspěchů této sólistky. Podobně prostá je nyní i ona sama, již v civilních šatech, když se na postranní empoře podepisuje. Nechci předbíhat frontu a rušit, ani čekat, a tak si slova upřímného uznání nechávám pro sebe. Vždyť stejně zaznívají od každého z čekajících na podpis. Koncert, na němž naši sólistku doprovázel – stejně jako na desce – soubor Private Musicke , byl naplněn muzikálností a radostí z muzicírování, vzájemným respektem a potěšením ze samozřejmé souhry a publikum to velmi dobře vycítilo.
Magdalena Kožená nebyla v letošním programu Edinburského festivalu jediným českým umělcem – o den později ve stejném sále opět hodinu před polednem hraje Škampovo kvarteto s pianistou Melvynem Tanem a potom 20. srpna a znovu s jiným programem 24. 
srpna tam koncertuje Pavel Haas Quartet . Mladý soubor, který profesionálně pracuje teprve pár let, už vzbuzuje po světě velkou pozornost. Na festivalu ve skotské metropoli byl poprvé před dvěma lety a tentokrát je to návrat interpretů, o nichž se zde již opravdu ví. Koncerty – nejprve s Dvořákem a Haydnem, poté s Brittenem, Beethovenem a Pavlem Haasem – se konají bezprostředně po návratu z australského turné a těsně před účinkováním na Dvořákově Praze. Znám mimochodem v Edinburghu dvojici milovníků hudby, která byla i při tom, když Haasovci účinkovali v roce 2005 na Orknejích, skotských ostrovech nedaleko severního pobřeží, odkud je blíž do Norska než do Londýna; koncert na ostrovním letním Festivalu sv. Magnuse byl díky skladateli Peteru Maxwellu Daviesovi součástí cen ze soutěže Paola Borcianiho v Reggio Emilia. Čtveřice přiletěla tehdy přímo z Itálie a byla na vzdáleném severu trochu jako v Jiříkově vidění…
Podobné pocity drží mne v pátek třináctého, kdy se koná úvodní večer letošního festivalu. Vstupním programem není nic banálního, ani Beethovenova Devátá, ani Mahlerova Druhá, ale ani přehlídka skotských dudáckých kapel. V beznadějně vyprodané hlavní edinburské secesní koncertní síni Usher Hall zní hudba současného amerického autora Johna Adamse – jeho oratorium El Niňo . Marně si představuji, jak velká by musela být dramaturgická i rozpočtová nepříčetnost toho, kdo by se takové dílo vůbec někdy pokusil zařadit u nás, neřku-li na úvod mezinárodního festivalu, a jaká odvaha by musela navštívit alespoň ty nejvěrnější posluchače, aby přišli… Název deset let staré celovečerní skladby odkazuje k biblické zvěsti o narození děťátka, Spasitele, doplněné ovšem o latinskoamerické kulturní prvky i autorovy osobní motivy – o výklad civilně lidský. Hudebně nejde o pouhý a čistý minimalismus; jeho přímočarým modelům příbuzný, ale celkově přece jen složitější styl umožňuje a dovoluje Adamsovi realizovat až překvapivě mnoho výrazových poloh. Dvoudílná dobře poslouchatelná kompozice pro sbory, tři běžné pěvecké sólisty, tři kontratenoristy a orchestr s bicími, klávesami a dalšími zvukovými zdroji má zajímavý zvukový a ideový průběh, řadu charakteristicky znějících míst a melodiku občas téměř až jakoby brittenovskou. Ve spolehlivém nastudování Jamese Conlona , Skotského orchestru BBC , Edinburského festivalového sboru a souboru Theatre of Voices to byla skladba přiměřeně monumentální, v koncepci a vyznění srozumitelná, jedinečná a neoposlouchaná. Vyžadovala pochopitelně větší ochotu k vnímaní než klasický repertoár, ale vstřícného posluchače bohatě odměnila.
Souvislosti evropské kultury a kultury Nového světa a nových zámořských světů, objevovaných a ovládaných v minulých staletích, se dostaly jako hlavní téma do centra programu letošního Edinburského festivalu podle mínění mnohých značně ambiciózně a rozhodně dost originálně. Nový ředitel přehlídky Jonathan Mills je Australan a jeho umělecké akcenty jsou v mnohém neotřelé. „Nabízí se nám k objevování i k budování mostů obrovské a imaginativní teritorium, plné mimořádné kulturní různorodosti,“ říká. Například se poprvé v Edinburghu hrála letos na festivalu Gershwinova opera Porgy a Bess . Tři představení, hudebně velmi dobrá a vizuálně zdařilá, přivezl soubor Opery z Lyonu . Další zajímavou položkou byla opera Montezuma od Carla Heinricha Grauna, psaná v polovině 18. století na libreto pruského krále Bedřicha Velikého, skladatelova berlínského chlebodárce. Na festivalu rokokovou operu uvedl soubor dobových nástrojů Concerto Elyma s dirigentem Gabrielem Garridou a s řadou pěvců, mezi nimž zaujal představitel titulní role – italský tenorista Flavio Oliver , dále Lourdes Ambriz a Lina López a studií bezohledného evropského dobyvatele Cortese rumunský barytonista Adrian George Popescu . Hudebně šlo o pěkné představení bez přílišné stylizace. Scénická podoba měla řadu znaků hispánské provenience, stranila revoluci a poněkud kontroverzně zacházela s časovými posuny a aktualizacemi. Stavěla značně na tělesnosti, herectví nebylo záměrně příliš kultivováno. Pro třetí dějství se orchestr přesunul na scénu. Šlo o zajímavý projekt v některých aspektech skutečně přicházející „z jiného světa“.
Běžnější koncertní část festivalu zahrnula mimo jiné orchestry z Clevelandu a Minnesoty, Ruský národní orchestr , těleso Royal Concertgebouw Orchestra , poprvé orchestr ze Sydney (vedený Vladimirem Ashkenazym ) a vedle nich orchestry skotské, dále Kronos Quartet a řadu komorních souborů a sólistů, jako jsou třeba barytonisté Gerald Finley a Simon Keenlyside , mezzosopranistka Joyce DiDonato , sbor The Tallis Scholars či Tokyo Quartet . Početní pak byli interpreti Mahlerovy 8. symfonie , nastudované Donaldem Runniclesem , i představitelé moderního tance, včetně slavné flamenkové skupiny Paco Peni , nebo choreografií, pod nimiž se skví podpis Pina Bausch .
Je nedělní večer na začátku festivalu a v Usher Hall je hostem Symfonický orchestr Finského rozhlasu . Překvapivě není zcela vyprodáno, třetina sálu zeje prázdnotou, ale orchestr, jehož dirigentem je Sakari Oramo , hraje velmi pěkně. První ze dvou edinburských programů obsahuje Nielsenovu působivě gradovanou symfonickou báseň Hélios a jeho vzrušující a expresivní 4. symfonii z roku 1916 s podtitulem „The Inextinguishable“ , což se překládá jako Neuhasitelná či lépe možná Nezničitelná – myslí se tím ve volném programu skladby vůle žít. Ještě předtím však zpívá mezzosopranistka Petra Lang Wagnerovy Písně na 
slova Mathildy Wesendonckové ; získává během provedení čím dál větší klid a vhled a v jejich tristanovském zvukovém kouzlu nachází a předává velký díl dokonalé poezie a krásy. Úplně nejlepší je však až přídavek – Valse Triste od Jeana Sibelia. Finové hrají Fina a najednou se hudba dostává ještě o patro výše.
Skotské hlavní město dělí od Londýna podle automapy 413 mil. To je vzdálenost, kterou je třeba vynásobit zhruba 1,6krát, aby údaj zněl v kilometrech. V reálu navíc stejně ujedete mnohem víc, ať už se pustíte západní, nebo východní cestou. A skutečně – je to zde už dost jiné než na jihu v Anglii, neřku-li u nás. Metropoli s kamennými šedivými domy, jejichž stylově jedinečný komplex z 18. století zavedl městské jádro na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, vévodí bývalá sopka, holý zelený kopec jedinečného tvaru. Otvírá se z něj pohled na ústí řeky Forth a na moře i ke vzdáleným horám. Na jeho úpatí stojí starobylý královský palác i moderní objekty skotského parlamentu, odkud se jde mezi obchody s kilty, měkoučkým zbožím z jemné vlny a se spoustou suvenýrů až nahoru k hradu.
I ze sálu The Queen’s Hall je to sem, na High Street, hlavní pěší tepnu nejstarší části města, jen pár stanic autobusem. Není tu teď skoro k hnutí. Skotská metropole není zdaleka tak velká jako Praha. Na sklonku léta je však zaplněná návštěvníky obrazně řečeno až po okraj. Mezinárodní hudební festival je ovšem jen menším důvodem – tím hlavním, proč přijet, je pro většinu lidí paralelní festival Fringe, sestava desítek a stovek drobných akcí, vystoupení performerů a skupin pouličního divadla stejně jako nejrůznějších experimentů ohledávajících všechny možné i nemožné formy divadla a alternativního hudebního divadla v těch nejrůznějších prostředích. Je odpoledne, protagonisté Fringe se předhánějí ve vynalézavosti, jak upoutat pozornost a přilákat potenciální publikum právě na tu svou večerní chvíli. Lepí plakáty, zpívají a hrají, rozdávají letáky…
S klasickou hudbou v Edinburghu soutěží i typicky skotské zvuky: před vstupem do hradu jsou v srpnu tribuny, každý večer tu je Military Tattoo – přehlídka vojenských hudebních oddílů, bubeníci a dudáci, od roku 1950 každoroční neopakovatelná show. A dudy znějí samozřejmě i teď, během dne. Snad na každém druhém rohu stojí hráč v nezbytném kiltu, kvílivé tóny se nesou i přes hluk aut a autobusů. Dá se tak prý vydělat docela dost peněz… Třeba tenhle – před sebou něco na mince, červené tváře, statečně přifukuje měchy a virtuózně zdobí melodii poletující nad statickým podkladem. Hraje jako dospělý. Je mu tak třináct.
