úterý, 10. září 2002

Druhý svět Silvie Hessové

Napsal(a) 

Druhý svět Silvie Hessové Druhý svět Silvie Hessové
SILVIE HESSOVÁ nepatří k houslistkám, o nichž se mluví, píše, nebo které by byly objektem televizního zájmu. Na počátku 90. let patřila mezi významné české hudební naděje. Pak ale přišla šestiletá totální odmlka, kdy se věnovala svým dvěma dětem. Po tak dlouhé pauze není snadné se vrátit do první ligy a budovat kariéru téměř od začátku. Svůj debut si odbyla v roce 2000 jako sólistka orchestru Virtuosi di Praga v Rudolfinu a od té doby se zlepšuje koncert od koncertu. Jejích šest let mlčení plně vyvažuje perfektní zázemí, o jakém se může většině houslistů jen snít: profesionální agentura, orchestr vedený jejím manželem Oldřichem Vlčkem, stálý sponzor. Dosavadním vrcholem kariéry Silvie Hessové je debutové CD, které vychází v září a rozhodně bude zajímavé sledovat její další hudební dráhu. 2Jak jste se dostala k houslím?

Jak se říká, pocházím z hudebnické rodiny, protože můj dědeček byl houslistou v Národním divadle, strýc hrál v České filharmonii a maminka studovala kytaru a harfu, takže k hudbě jsem se dostala docela přirozenou cestou, i když relativně v pozdní době. Na klavír jsem totiž začala hrát v šesti letech a na housle dokonce až v devíti.

Proč tak pozdě?

Nemyslím si, že to bylo pozdě. Moje tvrdohlavost, talent a hlavně touha nakonec mého dědu přesvědčily, aby se mnou začal cvičit. Vždycky jsem byla takové to dítě, které hudba baví a nemusí se do ní nutit. Možná díky tomu se mi dařilo postupovat tak rychle.

Čím pro vás tehdy hudba byla, v době, kdy vaše vrstevnice měly zcela holčičí zájmy?

Jako by bych si tím vytvářela svůj druhý, tajný svět, který byl pouze můj. Asi jsem to tehdy potřebovala a měla jsem v tom štěstí. Ne že bych měla nějaké pohnuté dětství, ale byl to možná svého druhu i únik. Nespíš to také souviselo i s tím, že jsem byla přecitlivělé a introvertní dítě. Možná tento nonverbální svět tehdy uspokojoval nějaké citové potřeby, které onen verbální, lidský svět nemohl naplnit.

Váš vývoj byl prý dost rychlý...

To nechci soudit, nicméně asi po roce hry na housle jsem jela na Kocianovu soutěž a získala třetí cenu. Potom se mě ujal profesor Benda, ale bohužel jsem mu byla brzy odejmuta, čehož dodnes lituji. Pak následovalo několik dalších učitelů, ale o tom bych se nerada zmiňovala, protože jsem v tomto směru neměla moc štěstí... V pátém ročníku na konzervatoři jsem udělala bez problému zkoušku na Hochschule fr Musik do Vídně, to bylo v roce 1988, ale nakonec jsem tam neodjela. Asi hlavně proto, že jsem byla hodně fixovaná na domov. Po převratu mě to už do ciziny nějak netáhlo. Jednak jsem měla svůj smyčcový kvartet, v tom nám radil cellista Vlachova kvarteta profesor Moučka, báječný člověk a pedagog, jednak jsem od roku 1991 začala spolupracovat s orchestrem Virtuosi di Praga. Možná jsem tehdy udělala chybu a měla překonat zábrany, odhodit existenční jistoty, riskovat a přestěhovat se na nějakou vídeňskou kolej, možná by se i můj život potom odvíjel jinak, ale svého rozhodnutí nelituji. Možná je "zakopaný pes" i v tom, že pro mě nebyla kariéra na prvním místě.

Druhý svět Silvie Hessové Druhý svět Silvie Hessové
Vlachovo kvarteto se zapsalo do českých hudebních dějin zlatým písmem. Jaký byl profesor Viktor Moučka?

Byla to vyjímečná osobnost světové úrovně, v komorní hudbě u nás nedoceněná. Setkání s ním bylo pro mne prvním největším hudebním předělem. Jsem intuitivní typ člověka a možná i proto mě byl tak blízký jeho styl práce. Navíc jsem si nesmírně vážila jeho pokory a úcty k hudbě. Dodnes je jedním z mých největších hudebních zážitků koncert na Pražském jaru, kdy Viktor Moučka hrál s Pražským kvartetem Schubertův kvintet.

Vrátím se ještě do vašich studijních let. Jaký vliv mělo na vás působení v Československém komorním orchestru?

Hrála jsem v něm 15 let a sjezdila s ním skoro celou Evropu. Mělo to řadu výhod: přehrála jsem široký repertoár a získala zkušenosti, o kterých se mým vrstevníkům mohlo jen zdát, jako studentka jsem byla v podstatě finančně nezávislá a poznala jsem řadu zemí. V dnešní době, kdy mohou mladí lidé, mají-li pro to dispozice a kus štěstí, studovat téměř kdekoliv, se to zdá být normální, ale tehdy to bylo něco úžasného.

Hovořila jste o svém vztahu k hudbě v době svého dětství. Jsou pro vás housle stále důležité jako specifický prostředek nonverbálního prostředku vyjadřování svých pocitů, emocí, myšlenek?

V podstatě se na tom změnilo jen málo. Je to pro mě stále naprosto zásadní - svého druhu druhý svět.

Zahraniční kritiky oceňují vaši invenci a muzikalitu. Je to vrozené nebo se tomu dá naučit studiem a pilným cvičením?

To neumím exaktně posoudit, ale spíš asi patřím k první skupině. Vedle hudby samotné se ráda nechávám inspirovat prostředím, publikem, svým citovým rozpoložením, některými vnějšími okolnostmi - je to různé a většinou se to proměňuje, což je dobře.

Po návratu z "mateřské dovolené" hrajete čím dál tím víc sólově. Pokračujete ještě v komorních aktivitách?

Před dvěma lety mě oslovili tři členové České filharmonie s nabídkou na založení smyčcového kvarteta. Soubor se jmenuje Filharmonické kvarteto Praha a vlastně poprvé se představíme širší veřejnosti 18. září na abonentním koncertu České filharmonie v Sukově síni Rudolfina. Příští rok bychom pak měli pro jednu japonskou společnost nahrát pátý a osmý kvartet Dmitrije Šostakoviče. V rámci tohoto souboru jsem pak dělala na italskou zakázku trio, ale to byla skutečně pouze jednorázová akce. Jinak připravuji duo s výborným mladým kytaristou Davidem Dlouhým.

Orchestr Virtuosi di Praga je veřejnosti znám asi hlavně jako interpret barokní a klasické hudby. Hrajete s nimi především tuto hudbu?

S Virtuosi jsem sice natočila jako první dílo Bachův Koncert E dur , ale jinak s nimi hraju především díla 19. a 20. století - Mendelssohna, Sarasateho, Masseneta. Hrozně ráda bych s nimi dělala nějaký současný moderní koncert.

Oldřich Vlček jako šéf Virtuosů je znám svou skepsí vůči historizujícímu provádění staré hudby. Jaký máte názor na tak zvanou autentickou interpretaci?

Lidi, kteří to dělají, respektuji, ale není to mou ambicí. Jsem prostě jiný typ houslisty. Přirozeně ctím nesporné zákonitosti například barokní hudby, ale teoreticky se tím nezabývám. Není to pro mě problém. Určitě to vychází i z toho, že jsem hodně intuitivní. Takže moje interpretace barokní nebo klasické hudby by se dala asi nazvat jako "moderní". Vůbec se nesnažím vciťovat se do doby a myšlení třeba 18. století. Žiju ve 21. století a tomu odpovídá i můj pohled na starou hudbu. Nikdy jsem to nepociťovala jako problém. Abych byla konkrétní - v Bachovi nepoužíváme původní ladění, střevové struny, obloukový smyčec a podobně, ani netrávíme dny v knihovnách studiem traktátů a autografů. Hudba je živý organismus a já na něj hledím očima současného člověka. Naproti tomu nevylučuji, že se můj názor někdy nezmění. Říká se "nikdy neříkej nikdy". Barokní hudbu jsem hrála pouze s Virtuosi a ti ji prostě hrají moderně. Kdybych ji někdy hrála s ansámblem jiného typu, třeba bych změnila názor. Nevím.

Ve vydavatelství Lupulus vám má vyjít profilová deska. Co posluchačům nabízíte?

Dramaturgie se odvíjí ne od požadavku objevnosti, ale od typu profilového alba. Musím předeslat, že je to první opus plánované série 12 CD sólistů orchestru Virtuosi di Praga. První tři jsou hobojistka Jana Brožková, violoncellistka Štěpánka Kutmanová a já... Na mojí desce bude Sarasateho Carmen , Massenetova Meditace , Paganiniho variace Nel cor piu non mi sento a Bachův Koncert pro dvoje housle . Musím říct, že nahrávací průmysl je v takovém stavu, v jakém je, a tak se mohou takovéto projekty realizovat jen díky sponzorům. Tou mojí šťastnou hvězdou je Metrostav a. s., který už deset let podporuje Virtuosi di Praga a který bude mecenášem nejen mojí další desky, jež by měla vyjít v příštím roce, ale také mých dalších koncertních aktivit.

Druhý svět Silvie Hessové Druhý svět Silvie Hessové
Zastavil bych se u letošního jubilanta Paganiniho. Jeho hudbu hrajete často a velmi ráda. Když pominu určité nesporné melodické kvality, tak to jsou vlastně vysoce virtuózní etudy. Může taková hudba oslovit dnešní posluchače?

K Paganinimu mám zvláštní vztah, protože jsem jeho hudbu hrála už jako dítě a strašně mě to bavilo. Prostě jsem chtěla překonávat nemalé obtížnosti. Kdybych to přirovnala ke krasobruslení, tak Paganiniho skladby jsou jako povinné cviky. Ale proč by to nemohlo oslovovat i dnešní posluchače? V podstatě vždy záleží hlavně na interpretaci.

Mluvila jste o tom, jak vás mocně přitahuje hudba 19. a zvláště 20. století. Máte nějaké favority, které byste chtěla mít ve svém repertoáru?

Před časem jsem si koupila album Anne-Sophie Mutter s názvem Modern. Strašně mě tam zaujala Respighiho Sonáta . Tak tu bych si určitě ráda zahrála i nahrála, protože bych ji chtěla zařadit na svou další desku, o které jsem se zmínila.

Ta bude také profilová, nebo bude mít nějakou dramaturgickou osu?

Nahrávka by měla být "italská". Vedle Respighiho Tartiniho Ďáblův trylek , Variace na Corelliho téma , možná také Corelliho La Folia ... Zatím je vše ve stádiu zrodu, takže nevylučuju změnu nebo nějaké překvapení.

Co si myslíte o provádění hudby houslemi, kde se používá jiného materiálu než dřeva a zvuk je vytvářen elektricky, o nástroji, který je kuloárech posměšně nazýván houslovým elektrifikátorem?

Především bych vůbec nesrovnávala klasické housle s elektrickým nástrojem. Je to naprosto neslučitelné, stejné, jako byste chtěl srovnávat elektrickou kytaru se španělskou kytarou. Měla jsem možnost na takový nástroj hrát. Technicky je to obdobné jako u dřevěných houslí, i když hraní se dost liší, ale to je tak asi všechno. Určitě to skýtá pro některé lidi velké rejstříkové možnosti, ale barevné palety houslí tento nástroj nedosahuje. Dokonce bych řekla, že je nešťastné, že se takový nástroj jmenuje housle. Elektrické housle nejsou přes tvarové podobnosti houslemi, nýbrž spíše elektrickým pádlem.

V dnešním světě je stále těžší na sebe upozornit a stále větší roli hraje image, PR, média. Umělci volí různé, někdy až komické formy zviditelnění. Tragikomicky šaškovská vystoupení v komerčních televizích, mužná hruď, rozepnuté kalhoty a silácké řeči jsou pouze výsekem pečlivě budovaných pozic. Někteří lidé jsou pro pochybnou slávu schopní udělat téměř vše. Jak se na to díváte?

Já jsem měla a mám vzory jako David Oistrach, Maxim Vengerov nebo Anne-Sophie Mutter, těch lidí si strašně vážím a ti asi nějaký problém se zviditelňováním neměli. Nechci odsuzovat lidi, kteří na sebe nějak výstředně upozorňují. Když to tak cítí, je to jejich věc. Každý muzikant má právo volit způsoby, s kterými souzní a které mu vyhovují. Já s ohledem kna vlastní konzervativnost bych to prostě nedělala. Asi je třeba se ptát, co je cílem. Možná je to touha být co nejdříve slavný, obecně známý, nepochybně to má i určitý obchodní důvod. Já bych se nezabývala tím, jak se ten či onen umělec obléká, jak vypadá. Problém je v médiích, která preferují nekomplikovanost, rychlost a nezřídka i povrchnost. Vždy hledají něco, co jednoduchými prostředky zaujme co nejvíce lidí. Vyberou si prostě jednoho umělce a ti ostatní jako by přestali existovat. To není stýskání, to je racionální popis reality. V umění existuje mnoho cest, tak proč upřednostňovat a zviditelňovat pouze jednu?

Co říkáte zdůvodnění, že free styl chování, oblékání a komunikace lidem hudbu více přiblíží a přivede do koncertních síní nové publikum?

Nemyslím si to. Jedno nepodmiňuje druhé. Příkladem mohou být umělci, a není jich málo, kteří naplnují i největší sály světa k prasknutí a přitom jejich oblečení i chování je normální.

Jaké máte cíle a na co se jako houslistka nejvíc těšíte?

Žádné zláštní cíle nemám. Tím, že jsem spjatá s Virtuosi di Praga, přicházejí zajímavé příležitosti tak nějak spontánně. Například se moc těším na dubnový bachovský koncert v Madridu s Peterem Schreierem, letos mě čeká koncert v aténském Megaronu a dvakrát Mendelssohnův koncert v Rudolfinu. Takže jestli to mohu nazvat cílem, pak je to hrát sólově nebo s kvartetem v prestižních zahraničních sálech.

Na jaký nástroj hrajete a co struny?

Hraji momentálně na housle Alexandr Švýcarský, struny používám Dominanty a Kaplan B.

Máte nějakého svého oblíbeného spisovatele, jehož myšlenky mají pro vás zásadní platnost?

Asi je to Ota Pavel, který napsal, že je třeba se radovat teď a nečekat, že přijde něco lepšího, protože je možné, že nic lepšího už nepřijde. Mám pocit jako by se hodně lidí upínalo k tomu, co bude a nežije přítomností. Ostatně přítomnost strašně ovlivňuje i budoucnost. Já jsem se díky dětem naučila vnímat svět trochu jinak, víc si vážím prožívaného okamžiku. Každá chvíle, kterou jsem s nimi prožila byla krásná a už se nevrátí. Jsem šťastná, že mi to neuniklo. Proto také nelituji toho, že jsem se jim intenzivně tolik let věnovala a vlastně několik let vůbec nehrála na housle.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.