středa, 13. listopad 2019

Doris Uhlich: Vizionářka těla

Napsal(a) 

, foto Elsa Okazaki foto: Elsa Okazaki

Doris Uhlich je v dnešní době jednou z nejuznávanějších rakouských choreografek. Pořádá workshopy a představení po celém světě. Její domácí scénou zůstává mj. Tanz Quartier ve Vídni, kde mnoho let působí nejen jako lektorka v rámci festivalu ImPulsTanz, ale i jako performerka a choreografka. Její poslední představení nazvané Habitat bylo velmi rychle vyprodáno, a proto organizátoři pohotově přidali ještě jedno. Práce s nahým lidským tělem, které se věnuje již řadu let, zde prostřednictvím téměř 120 účinkujících nabývá nových, dá se říci až „boschovských“ rozměrů – v hale E vídeňské Tanzquartier, bez jakýchkoliv kulis, přesněji s kulisami tvořenými volně se pohybujícími diváky. Vznikl tak zajímavý obraz nahých a oblečených těl. 

Na Doris Uhlich je pozoruhodné, že jí nejde o nějakou perverzitu nebo provokaci, což pravděpodobně napadne každého, kdo si představí skupinu nahých tanečníků na scéně, ale usiluje už od samého začátku o to, ukázat lidské tělo takové, jaké je. Samo za sebe. Jako nástroj, jako objekt zkoumání, který, chce-li, vypráví svůj příběh, jedinečný a originální, tak jako každý člověk. V tomto je přístup Doris Uhlich humanistický a vizionářský, systematicky nabourávající model dokonalých, sportem vycvičených a nestárnoucích těl, jenž celou společnost frustruje a především odlidšťuje.

Nedokonalosti lidského těla, pulzující povislé svaly, ohnutá záda, chybějící údy (Doris Uhlich pracuje také s hendikepovanými lidmi) – lidské tělo se během let stejně jako osobnost vyvíjí a uchopí-li jej umělec správně, může z tohoto „materiálu“ vytvořit umělecké dílo. Nahá těla v choreografii Doris Uhlich netančí klasickým způsobem, ale dotýkají se, naráží na sebe, třesou jednotlivými svaly, pozorují se, až s dětskou nevinností zkouší, odkrývají, tleskají a skáčou, divoce, beze studu, přirozeně a především jsou plná života. A nakonec tento druh práce, ať už se jí účastníte jako performer, nebo divák, zvyšuje sebevědomí, lásku k sobě samému, odkrývání zasutých komnat lidské duše, vykročení z komfortní zóny. V tomto ohledu se Doris Uhlich pohybuje na velmi tenkém ledu, klade otázky, kam až lze zajít, kolik vrstev je ještě možné odhalit, tak, aby jej performeři i publikum tzv. ustáli. Protože námět nahých lidských těl ve všech podobách může velmi lehce sklouznout v laciný efekt a snahu o šokování. „Dochází tak k úplně novému dialogu s publikem. Každý se může rozhodnout, na kolik se nahému tělu přiblíží,“ říká choreografka. Doris Uhlich posouvá hranice, vyvíjí se, neustále hledá a zkouší, její práce je hluboká, tvůrčí a poctivá. V roce 2017 obdržela Nestroyovu cenu za představení Ravemachine v kategorii Zvláštní cena. U příležitosti premiéry představení Habitat ve vídeňské Tanzquartier jsme spolu vedly pro mě a doufám, že i pro vás inspirující rozhovor.

Dalo by se říci, že tvým pracovním nástrojem je tělo. Co pro tebe znamená tvoje vlastní tělo? Tělo je můj domov nebo také dopravní prostředek, který mě provází světem. Tělo je pro mě esenciální. Bez těla nic nefunguje, nemůžu mluvit, potřebuji tělo, abych artikulovala. A proto je pro mě tělo také nástrojem, se kterým se nikdy nenudím. Je to něco, s čím jsem přišla na svět a současně něco, s čím z tohoto světa také odejdu. Pro mě je tělo hodnotný nástroj a často je označuji jako svého druhu archiv naší osobní biografie, historie, ale také historie světa. Kůže není žádná nepropustná zeď. Jsme „propustní“ mentálně i tělesně. To jsou důvody, proč je pro mě tělo tak zajímavé ke zkoumání pod lupou, protože tělo a tanec nám beze slov vysvětlují mnoho z naší přítomnosti, z doby, ve které žijeme.

Můžeme v této souvislosti mluvit o terapii tancem, o tělesné terapii? Existuje vůbec něco takového? Taneční terapie existuje a je možné ji studovat. Sama jsem ji nestudovala, ale vím, že spousta lidí, kteří navštěvují mé kurzy, v nich vidí určitý terapeutický efekt. Nicméně já se nepovažuji za taneční terapeutku, jsem taneční pedagožka, choreografka a tanečnice. Myslím, že ale neexistuje nic krásnějšího, pokud toto může zároveň být umělecká terapie. Pro mě stojí umění samo za sebe jako umění, ale pokud k tomu ještě dokáže léčit, pak to velmi vítám. 

Habitat, Tanzquartier, 2019, foto Katarina Šoškić Habitat, Tanzquartier, 2019foto: Katarina Šoškić

Často cestuješ a na svých cestách pracuješ s různými mentalitami a národnostmi. Existují rozdíly v tělech a tím nemyslím fyzicky, ale pokud chápeme tělo jako jakousi schránku myšlenek, pocitů? Určitě ano. Rozdílné kultury přistupují k tělu, a především k nahotě, rozdílným způsobem, např. v zemích, kde se lidé zahalují. Pamatuji si na představení v Jeruzalémě, kde jsme tančili nazí, jednalo se o velký festival, a publicita byla už dopředu obrovská. Všichni mluvili o tom, že v Jeruzalémě bude tančit dvacet nahých tanečníků! Pro řadu lidí to bylo nebezpečné, nepohodlné, ale pro scénu současného tance v Jeruzalémě to bylo důležité, protože jsou přesvědčeni, že jedna věc je náboženství, ale umění je umění. A v umění chceme jednoduše vzít na vědomí svobodu a tělu dát jeho svobodu – tak, jak se chce ukázat a jak se chce pohybovat a ne tak, jak předepisuje náboženství. Závisí to tedy na kultuře. Například v Japonsku je nahota tabu stejně jako v dalších asijských zemích, kde jsem byla. Pozvali mě například do muzea současného umění v Japonsku, abych tam tančila nahá, ale vláda to nedovolila. V Asii už je tanec v prádle vnímán jako nahota. Podobně tomu ale může být i v naší západní kultuře, např. v Kanadě se lidé saunují v prádle. Existuje tedy tolik společenských a kulturních způsobů chování, jak se chovat k tělu, jestli ho schovávat, zakrývat, nebo naopak otevřít. To má samozřejmě svůj původ v rodinách. Někde jsou lidé otevření a chodí tak, jak chodí matka a otec – nazí nebo v županu.

Existují rozdíly mezi muži a ženami ve vnímání nahoty mezi perfomery, ale i v publiku? Co se týče publika, je to promícháno. Ale pokud jde o workshopy, tak těch se více účastní ženy. Jsem přesvědčená, že ženy jsou odvážnější a otevřenější. Má to možná ale co do činění s tím, že svět tance je ženský, především u nás v Rakousku, ale i v Evropě. Prostě tancujících žen je více a jsou to ženy, které chtějí experimentovat, tančit nahé. 

Kdy u tebe tento trend nahoty začal? Protože už dnes jej můžeme v podstatě označit jako hlavní rys tvé umělecké práce. Už ve své první choreografii jsem pracovala se staršími lidmi. Šlo o to ukázat, jaká těla jsou přítomná v médiích, reklamě, kde vidíme především krásná, fit těla. V momentě, kdy na scéně ukážeš tělo, které není perfektní, a k tomu ještě nahé, boříš tím hranice, určité tabu. A mým úkolem je pozvat diváky, aby objevili krásu i v takovém těle, které neodpovídá stereotypním ideálům. Věřím, že jde o otevřenost a o nekřečovitý pohled na nahotu. Pro mě je nahota velký moment uvědomění si a procítění těla v jeho plné životaschopnosti. Odkládáš tím i určitý dress code. Přičemž i nahé tělo podléhá módě jako je holení, tetování, piercing. Člověk se skrze nahotu dostane blíže k této tělesné biografii, a to je krásné. Když toto mohu sdílet se skupinou, s velkou skupinou, je to obrovský zážitek. Pro mě je každý nahý člověk krásný. 

Nahota může být pro řadu lidí křehká. Zažila jsi to například během zkoušek? Určitě. V Habitat je řada lidí, kteří se poprvé vysvlékli. Ale chtěli spolupracovat z velmi osobních důvodů. Většinou si představujeme, že vysvléct se je těžké, ale je to velmi jednoduché. Když k tomu přistupuji přirozeně, nepřemýšlím, je to velmi snadné. Když se nahé tělo hýbe, je to velmi příjemné uvědomit si, že ti třeba lítají prsa, že smí lítat. Maso, svaly se pohybují. Pro mě je to až jakýsi barokní pocit, že si uvědomuji své svaly, své špeky, že zkrátka tělo tancuje. Jaké pohyby si tělo samo vytváří, když skáče, létá...

Když pracuješ s tanečníkem či se skupinou, je to pro tebe materiál jako třeba kámen nebo hlína pro sochaře? Nebo vidíš za tělem i osobnost toho kterého člověka? Protože když tančíš nahá, opouštíš všechny masky a jsi tu sama za sebe. Pracuji vždy s lidmi v jejich celistvosti. Nevidím jen materiál, ale tento materiál má duši, ducha, vědomí, biografii, radost, bolest, vize a vidím v něm člověka, který se pohybuje skrze svoje tělo a jak na druhou stranu tělo pohybuje člověkem. Člověk je pro mě sjednocením těla, duše a ducha. Pro mě je člověk Gesamtkunstwerk. 

To musí být pěkně náročné vytvořit projekt se 120 nahými lidmi, s dušemi bez schránek, bez obalu, nějak je sjednotit. Teď jsi mě dojala... Miluju to. Jsem ráda s lidmi, nebojím se, když je víc lidí pohromadě, když se otevřou a vidím, jak budujeme vzájemnou důvěru. Důležité je, aby se sešli lidé, co rádi spolupracují. Kooperujeme skutečně společně, neříkám jim jako choreografka, co mají dělat. Na tak velký projekt nejsem sama. Rozdělení jsme třeba do pěti skupin, mám čtyři další instruktory, kteří se mnou spolupracují. Sama bych to nezvládla.

Habitat, Tanzquartier, 2019, foto Eva Würdinger Habitat, Tanzquartier, 2019foto: Eva Würdinger

Spolupracuješ nejen s profesionálními tanečníky, ale i s neprofesionály či hendikepovanými lidmi. Svět je rozmanitý a proč by tato rozmanitost neměla být zastoupena i na jevišti? Jeviště je součástí světa, světového dění, pro mě je základní vidět těla, vidět rozdílná těla. Dělala jsem projekty s profesionály, protože jsem potřebovala jiný choreografický výsledek, který byl možný jen s profesionály. V Habitat je to daleko zajímavější. Každý je vítán, není zde žádný rozdíl mezi profesionály a amatéry. Zjistila jsem, že od momentu, kdy víš, co na jevišti děláš, ztrácí se rozdíl mezi profesionálem a amatérem. Když víš, proč právě toto právě teď děláš, nemůže se nic pokazit a nikdo si nebude myslet, že jsi amatér. To je totéž jako postižení. Když nějaký otevřený divák sleduje představení s hendikepovanými lidmi, doufám, že po deseti patnácti minutách se tato hranice setře. Nevidím hendikepované lidi, ale lidi, kteří tancují, kteří tancují jinak, specificky. Uvědomíme si znovu jinou krásu, sílu, potenciál, a naše představy o kráse, co je to být fit, se posunou. Existuje tolik možností tančit s energií. 

Dalo by se říci, že toto je jedna z cest současného tance? Myslím tím, že opouštíme představu klasického tance dokonalých, vyzáblých, vypracovaných těl na špičkovkách i bez nich…boření tabu, vyprávění příběhů, tyto zlomy… Je to přítomno i v jiných uměleckých disciplínách? Je to určitě na poli současného tance velké téma, tato individualizace, jiný pohled na tělo. Myslím, že ve výtvarném umění je to podobné, jsou tu umělci, kteří se snaží otevřít svět něčemu nekonformnímu. V mé branži je napínavé, že tu jde o tělo. Jsem ráda, že jsem se k tomuto oboru dostala, protože tady mám přímý přístup ke společenským problémům, cítím, že tady mohu hodně změnit. Když se s někým potkáš, vidíš nejdříve tělesnou schránku, na jevišti je to totéž. Rozsvítí se světla, a ze všeho nejdřív vidíš tanečníka nebo tanečnici, jak vypadají, skenuješ jejich povrch. Teprve postupně si uvědomuješ, jak se ten člověk pohybuje, co vyzařuje. Stále raději a častěji pracuji s tímto prvkem, zvenčí se dostat dovnitř. Kdo je tento člověk, jak byl utvářen. Je to určitá archeologie těla, dostat se až k základnímu já. V hudbě se také určitě děly a dějí zlomy, ale je to něco docela jiného než ve světě tance. 

Existují určité archetypální typy, vzory, co se týče lidského těla? U hudby asi ano, ta není fyzicky uchopitelná. Určitě existují archetypální znaky, které fungují. Když třeba tancuješ v kruhu, dostavuje se určitý pocit společenství, vidíš každého. Kruh je krásná forma poskytující úžasnou možnost vnímání lidskosti, člověka. Nikdo nestojí před tebou, vidíš všechny, se kterými tvoříš jednoduše společenství. Oproti tomu je tu například postoj, kdy všichni lidé hledí jedním směrem, jako tomu bylo na Olympiádě v roce 1936. Zrovna nedávno jsem se na to dívala, v kontextu choreografie mas. Jsou to negativní příklady, kdy si uvědomíš, že všichni lidé se dívají jedním směrem, žádný kruh tam není, tak se jedná o archetypální znak až šíleného externího násilí, který lidi směřuje kupředu. Protože to přece není nic přirozeného, když se 3000 lidí dívá jedním směrem. Za tím už jsou určitá politická opatření. 

S tancem souvisí také hudba. Máš nějaké představení bez hudby, jen s tichem? Co vlastně hudba ve tvé práci znamená? Udělala jsem řadu představení založených na tichu, především moje první produkce. První zvuky jsem k tomu přidala ve své baletní trilogii, jednalo se o klasickou hudbu, protože jsem pracovala s baletními umělci a zařadila je do současného kontextu. Hudba byla pro mě po řadu let určena velmi konceptuálně. Hodně se tancovalo v tichu, např. Harald Balluch v Pas de deux z Šípkové Růženky tancoval sám, přičemž jsem použila hudbu z Šípkové Růženky. V dnešní době už je pro mě hudba partnerkou, je to až určitá tělesná osoba. Hudba je něco, co velmi silně souvisí s mými tělesnými emocemi. Hudba je velmi přímá, přestavuje moje tělo. Jsem šťastnější, melancholičtější, dohání mě k slzám, a to celkem rychle, jako ve filmu. Hudba má velkou sílu, jako obrovské ruce, které tě mohou obejmout. Zvukové vlny (podobně jako tukové vlny) jsou vlny procházející mou pokožkou, které mě masírují a energetizují zevnitř. Hudba je velmi živá partnerka. Na hudbě se mi líbí její drzost. Nelze ji zadržet. Když je v prostoru, tak se v něm tak dlouho rozšiřuje, až hlasitost znovu zmizí. Ale nelze postavit žádnou zeď, abychom hudbu neslyšeli. To je v divadelním prostoru těžké a zároveň napínavé. Protože hudba spojuje hlediště a jeviště. 

Habitat, Tanzquartier, 2019, foto Theresa Rauter Habitat, Tanzquartier, 2019foto: Theresa Rauter

Je možné, že tyto silné pocity, které v souvislosti s hudbou máš, souvisí s tím, že tvůj partner Boris Kopeinig komponuje pro tebe hudbu? Může být, ale tento silný vztah k hudbě jsem měla už dřív. Nicméně je obrovský dar mít na své straně někoho, kdo hudbou žije a denně se jí zabývá. Hudba je velmi hybné médium. Lidský rod začal jednoho dne vyťukávat rytmus – dřevem, kameny. Vlastně tu vedle řeči a zpěvu existuje něco slyšitelného. Ráda to pozoruji na dětech, když hraje hudba, aktivuje se tělo, tak hravě, jsou to jednoduše jiné kódy. Připadá mi, že spousta lidí je najednou uvolněnější.

Můžeš nám na závěr ještě něco říci k tvému projektu Habitat a potom k projektu, který diváci uvidí 20. listopadu 2019 v rámci festivalu Wien Modern? Habitat je projekt, kterého se účastní 120 tanečnic a tanečníků rozdílného věku. Jde o to vytvořit jakýsi nahý prostor, v jehož středu jsou diváci, všichni jsme v jedné místnosti, žádné dělení na jeviště a hlediště. Hledám určitou nahotu, která vše uvádí v pohyb, která neprovokuje, ale má v sobě něco utopického. Pro mě je nahé tělo určitý emocionální prostor, který nemá nic společného se sexuálním vnímáním nebo vnímáním krásy. Zajímá mně ostýchavost, skromnost i otevřenost v různých lidech a tělech, v tělesných vizích. Můžeme také říci, že slovo svoboda bude prožito, prozkoumáno, také slovo společenství bude prožito a prozkoumáno: je to určitě zážitek, vysvléct se společně se 120 dalšími lidmi a prožít společnou radost, energii, takže přítomnost tak bude velmi hmatatelná. Je to také úžasný moment, když 120 lidí společně pracuje a neodstrkuje se. Takže pro mě má tato práce silný, empatický charakter, aniž by přitom sklouzla do kýče nebo do patosu. Mluvím vždy o ztělesňování prostoru. Hala E sloužila v době monarchie jako zimní jízdárna. Koňská síla z té doby se v představení transformuje – do stejného prostoru vchází nazí lidé a vytvářejí tak jakýsi utopický prostor, v němž se člověk pohybuje jinak, než ve všední den. Doufejme, že to bude prostor, který se bude stále více osvobozovat od předsudků.

Na Wien Modern představíme výřez z projektu Everybody electric, Boris bude na scéně společně s performery na kolečkovém křesle. Celé to potrvá přibližně půl hodiny. Musíme na tom ještě pracovat, ale těšíme se na tuto „XS“ verzi. Klademe si zde otázku, co je postižení? Na jevišti vidíme hendikepované lidi hledající pohyby, do kterých jsou současně integrována jejich kolečková křesla, a které v podstatě ukazují, co všechno postižení umožňuje a ne co znemožňuje. Nacházíme možnosti, ne omezení. Je to práce, která dodává hodně odvahy a současně ukazuje tanec v jeho rozmanitosti. Bude to moje premiéra na Wien Modern.

Lenka Nota

Skladatelka, muzikoložka, hudební publicistka a manažerka. Věnuje se propagaci soudobé hudby, její publicistická i tvůrčí činnost z většího dílu souvisí s tématy žen v umění. V roce 2017 dokončila svou první operu věnovanou největší české spisovatelce Boženě Němcové Jsem kněžna bláznů na libreto filmové dokumentaristky Olgy Sommerové. Od roku 1999 je zastupována ochranným svazem autorským OSA. V roce 1998 spoluzaložila ženskou skladatelskou skupinu HUDBABY. Skupina natočila dva kompaktní disky (HUDBABY, Čekám Tě!), které Lenka připravila také jako produkční. Jako hudební publicistka píše již od dob studií odborné články a recenze do časopisů Harmonie, Opus musicum, Hudobný život a Slovenská hudba. Jako externistka spolupracuje s ČRo Vltava, pro kterou pravidelně připravuje autorské pořady věnované soudobé hudbě a kulturnímu dění v České republice, na Slovensku a v Rakousku. O ženské skladatelské tvorbě v Čechách referovala mj. na konferencích věnovaných ženské tématice v Kasselu v Německu, ve Fiuggi v Itálii a v Kragujevaci v Srbsku. Od roku 2007 žije ve Vídni, kde působí jako korektorka ve vydavatelství Universal Edition, publicistka a skladatelka ve svobodném povolání. Pro časopis Harmonie píše od roku 1997.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.