pátek, 3. leden 2020

Dopis od Gideona

Napsal(a) 

V prosinci minulého roku vyšla v češtině kniha britského muzikologa Davida Fligga Dopis od Gideona, věnovaná skladateli Gideonu Kleinovi. Dožil se pouhých dvaceti šesti let, zahynul několik měsíců před koncem druhé světové války. David Fligg při této příležitosti odpověděl na několik otázek.

Řadu let se zabýváte vztahem hudby a ideologie v Evropě 20. století, historií hudebního života v třetí říši, tvorbou hudebníků, kteří se stali obětí nacionálního socialismu. Kdy jste se v těchto souvislostech poprvé setkal se jménem Gideon Klein? Asi před 10 lety mě zaujali skladatelé, kteří dokázali pokračovat v tvůrčí činnosti i v Terezíně; myšlenka tvořivosti navzdory nepřízni osudu mě fascinovala. Zvláště hudba Gideona Kleina pro mě měla zvláštní přitažlivost, protože na rozdíl od ostatních v době, kdy do Terezína přišel, nebyl ještě hotovým skladatelem, bylo mu něco přes dvacet, a přesto v Terezíně složil své nejlepší skladby. V roce 2010 jsem se začal podrobně zabývat jeho osobností a hudbou, do té doby spadá první z mých četných badatelských návštěv v archivu Židovského muzea v Praze a jinde.

Gideonova sestra Eliška Kleinová, která rovněž prošla Terezínem a Osvětimí, se konce války dočkala, zemřela roku 1999. Setkal jste se s ní někdy? Bohužel ne. Zemřela nějakou dobu před začátkem mého výzkumu.

V době, kdy už Gideon nemohl veřejně vystupovat pod svým jménem, účinkoval pod pseudonymem Karel Vránek. Také například v hudebně-literárních pořadech souboru, který režijně vedl Gustav Schorsch, jako scénický výtvarník působil František Zelenka, v hereckém souboru byl básník Jiří Orten. Gustav Schorsch studoval na konzervatoři a na univerzitě a podobně jako Gideon nemohl studia dokončit, rovněž byl vězněn v Terezíně a Osvětimi – a zahynul, tak jako Gideon Klein – v lednu 1945 ve Fürstengrube. František Zelenka zemřel pravděpodobně během říjnového transportu z Terezína roku 1944, Jiří Orten se stal obětí nacistů už roku 1941, zemřel na následky zranění, které utrpěl, když ho porazila německá sanitka. Když pomyslíme na tolik zmařených životů a talentů a podíváme se na to, co se děje dnes – v Sýrii, Afghánistánu, v Hongkongu, Venezuele, Kolumbii, ale také třeba v Paříži, v Německu a jinde, když vidíme, jak narůstá v Evropě extremismus, antisemitismus a rasismus, musíme se ptát: Proč není lidstvo schopno se z historie poučit? Jsem pouze muzikolog, ne filozof ani politolog. Ale jako Žid mohu říci, že se tak neděje jen v zemích, které zmiňujete, nejen tam pozorujeme různé podoby extremismu. V mé zemi, ve Spojeném království Británie, se někdejší velká labouristická strana stále více vychyluje směrem k tomu, co je jedovatou živnou půdou na nárůst antisemitismu, který vede k pronásledování Židů.

Gideon s rodiči a sestrou, rok 1928 Gideon s rodiči a sestrou, rok 1928

Gideon se podílel na hudebním životě v Terezíně jako klavírista a také při své činnosti ve „Freizeitgestaltung“, organizačním opatření, které nacisté v Terezíně zřídili, aby vzbudili zdání volných možností uměleckého působení, ve skutečnosti, aby je měli pod kontrolou. Zachovaly se kritiky, které psal na tamní vystoupení Viktor Ullmann. Gideonův recitál, který zahrnoval díla J. S. Bacha, Johannesa Brahmse, cyklus Životem a snem Josefa Suka a sonátu Leoše Janáčka 1. X. 1905 „Z ulice“, se údajně dočkal devíti opakování. Ullmann napsal, že se klavírista „dokázal obejít bez laciné, avšak brilantní apoteózy technické zběhlosti, a přece docílil úspěchu“. Na závěr pak říká: „Naše mládí má silné, inteligentní mozky: doufejme, že dokáže k hlavě pozdvihnout i srdce.“ Co tím myslel? Ullmann podle mého soudu myslel, že hra řízená mozkem by neměla být na úkor expresivity. Gideonova interpretace byla v každém směru dobře promyšlená, vyhýbal se samoúčelné virtuozitě.

O Gideonových analytických schopnostech svědčí i jeho zachovaná seminární práce, analýza Mozartových smyčcových kvartetů. Obstojí jeho závěry v rámci mozartovského bádání i dnes? S největší pravděpodobností. Během posledních zhruba čtyřiceti let se mozartovské muzikologické bádání velmi rozvinulo, takže Gideonovy postřehy odrážejí stav, jak jsme Mozarta vnímali před osmdesáti lety. Také se změnily techniky analýzy. V zásadě však Gideonova mozartovská esej prozrazuje velké pochopení a jako názory někoho, kdo teprve dospíval, je pozoruhodná.

Gideonova sestra Eliška Kleinová se na terezínských koncertech nepodílela. Přežila a celý život pak věnovala oživení díla svého bratra a dalších obětí nacismu. U nás věnovali první monografické práce hudebníkům z Terezína Milan Kuna, Jitka Ludvová, Lubomír Peduzzi, Blanka Červinková, Milan Slavický... V devadesátých letech ale vznikla nepříjemná polemika o podílu jednotlivých hudebníků na terezínském hudebním životě a o hodnotě jejich děl. Mimo jiné se objevil názor, že snahy o ocenění Gideona Kleina a zdůrazňování jeho významu mají za cíl umenšit význam dalších tamních hudebníků. Hrozilo také, že se snaha o znovuoživení děl umučených skladatelů a historické zhodnocení jejich působení a tvorby promění v komerci, v konjukturalismus, který památce obětí neprospěje. Osobně jsem přesvědčena, že sami tito skladatelé by si dnes přáli, aby jejich díla – a řada z nich je nepochybně mistrovských – fungovala jako součást běžného repertoáru. Co si o tom myslíte? Ať už probíhaly jakékoli diskuse, jsme dnes dál a mezi muzikology a výkonnými umělci existuje, pokud jde o tento repertoár, kolegiální spolupráce. Jistě by však nikdo v devadesátých letech minulého století například nesoudil o průkopnické sérii „Entartete Musik“ firmy Decca, že jde o pouhou komerční reklamu.

Také se objevil názor, že Pavel Haas, Hans Krása, či Viktor Ullmann přišli do Terezína jako hotoví skladatelé, a Gideon Klein byl pouhý začátečník. S tímto tvrzením je podle mě v rozporu mínění paní Hany Reinerové, manželky skladatele Karla Reinera; manželé Reinerovi byli rovněž v Terezíně vězněni a oba naštěstí přežili. Paní Reinerová mi v souvislosti s Gideonem Kleinem řekla, že v Terezíně by se nikdo skladatelem stát nemohl, kdyby jím už nebyl předtím, než tam přišel. Pozdější nález Gideonových raných skladatelských pokusů potvrdil jeho mimořádný talent. Jistě jste ty rané skladby viděl – co jste z nich vyčetl? Jednou z věcí, na nichž jsem se v posledních několika letech podílel, bylo prosadit, aby se díla Gideona Kleina, která vznikla před odchodem do Terezína, uvedla. V roce 100. výročí Gideonova narození se na festivalu Gido se vrací domů, uspořádaném k této příležitosti, řada těchto skladeb hrála. Jeho raná díla jsou úžasná hudba, která na jedné straně staví Gideonův styl do středu evropského modernismu a na druhé straně ho řadí k post-janáčkovské tradici. Také jsem vydal tiskem Gideonův melodram pro recitátora a klavír Topol z roku 1938 a zasadil se v roce 2016 o jeho světovou premiéru v Plzni.

Někteří z hudebníků, kteří utíkali z Evropy před nacismem, nalezli azyl ve Velké Británii. Zmínil jste v této souvislosti Hanse Gála. Gál se narodil roku 1890 v Brně, gymnázium vystudoval ve Vídni, studoval klavír u Eusebia Mandyczewského a hudební vědu u Guida Adlera na vídeňské univerzitě, promoval na základě disertace o stylových zvláštnostech mladého Beethovena ve srovnání s jeho zralým stylem. Jeví se tu tedy určitá podobnost se zájmy a vývojem Gideona Kleina – spojení výkonného umělce a vědce. Gál zemřel roku 1987. U nás, a zřejmě nejen u nás, se o Gálovi téměř nic neví. Může to být tím, že jako skladatel patří Gál spíše mezi tradicionalisty? Nebo tím, že měl takzvaně „štěstí“ a přežil a jeho život tedy nenese pečeť tragédie, zmarněného života? Gálova skvělá, kompozičně zdařile utvářená hudba je mi velmi blízká, s jeho dcerou jsme přátelé. To, že přežil, pro něj neznamenalo štěstí, svoboda, která se mu nabídla, se neobešla bez osobního traumatu.

Hans Gál byl po příjezdu do Británie roku 1940 jako „něpřátelský cizinec“ internován na Isle of Man. Teprve po roce 1945 získal místo učitele kompozice na univerzitě v Edinburghu. Jeho pozdněromantický styl ho uchránil před poválečným šokem z nového. Jen proto se například jednu dobu neocitl v BBC na černé listině. Je to poměrně složitý příběh. Jiní skladatelé, kteří emigrovali, jako Schönberg nebo Korngold, jsou ale mnohem známější.

Se smyčcovým kvartetem v roce 1941 Se smyčcovým kvartetem v roce 1941

Gideon Klein zemřel několik měsíců před koncem války absurdní smrtí; podle toho, co se ví, v chaosu při likvidaci koncentračního tábora ve Fürstengrube před blížící se Rudou armádou. V jednom rozhovoru jste řekl, že kdyby přežil, mohl se stát „podobným typem osobnosti jako Leonard Bernstein“. Uvažoval jste nad tím, jaký by asi byl jeho další osobní a umělecký život? Možná by chtěl dostudovat hudební vědu, ale v Československu po roce 1948 by mu to nejspíš bylo opět znemožněno. Možná by se mu přece jen podařilo odjet do Anglie, na Royal Academy of Music, kam měl namířeno před okupací, ale pak by se asi stěží vrátil domů. Na začátku padesátých se u nás v souvislosti s inscenovanými procesy opět rozpoutal antisemitismus a Gideon by to v takových poměrech určitě neměl snadné, už jen třeba se svým starozákonním jménem.  Nejspíš by zjistil, že se v poválečném komunistickém Československu v tom lepším případě nedá dost dobře dýchat, a v nejhorším, že je to vůbec nemožné. Ve Spojených státech by se mu jistě vedlo lépe a ve Velké Británii pravděpodobně. Příklad Leonarda Bernsteina jsem použil jako hudební analogii. Ale tak jako Bernstein byl Gideon horlivý sionista, takže by bylo zajímavé se dozvědět, jak by mohl přispět k rozvoji hudební scény v zakladatelských letech Státu Izrael.

Ve Velké Británii žila klavíristka Alice Herz-Sommer, narozená roku 26. listopadu 1903 v Praze, zemřela 23. února 2014, tedy v neuvěřitelných téměř 111 letech. Také ona se podílela na hudebním životě v Terezíně, přežila, roku 1947 odjela do Izraele a dvacet let nato přesídlila do Anglie. Uměla velmi dobře česky (do konce života češtinu nezapomněla, mám od ní několik dopisů), byla však pokládána za Němku a protiněmecké nálady mezi Čechy po válce byly příliš silné. Setkal jste se s ní někdy? Ano, navštívil jsem ji a získal jsem od ní hodně cenných vzpomínek na Gideona. Podařilo se mi také setkat se s několika dalšími lidmi, kteří přežili Terezín a všichni o Gideonovi krásně vyprávěli. Se Zdenkou Fantlovou, která žije v Londýně, jsme se spřátelili. Ta vždycky tvrdí, že by se Gideon se svým talentem dostal na pódium v Carnegie Hall, a kvůli svému krásnému vzezření do Hollywoodu!

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.