pátek, 23. červenec 2004

Domov a světové umění

Napsal(a) 

Domov a světové umění Domov a světové umění
Rafael Kubelík jistě není "švýcarský dirigent českého původu", jak uvádí Groveova hudební encyklopedie. Své vlastenectví prožíval horoucně a opravdově - a jak řekl výstižně dirigent Daniel Barenboim, "byl přes ty své milované Smetany a Dvořáky pořád tak srostlý s domovem, jako možná málokdo z těch, kdo žili v tehdejším Československu." Umělecká emigrace však patří do českých dějin už od dob baroka a klasicismu. Mnozí umělci odcházeli z ekonomických důvodů, aby našli lepší podmínky pro rozvoj svého nadání. Jak ale ukázalo 20. století, emigrace může mít i jiné důvody.

Domov a světové umění Domov a světové umění

Chicago vděčné i nevděčné

V létě roku 1948 odjel s manželkou i malým synem Martinem na festival v Edinburku dirigovat Dona Giovanniho - a už se nevrátil. Zprvu mu pomohl Sir Adrian Boult, Kubelík začal dirigovat přední anglické orchestry a v roce 1950 přijal nabídku stát se šéfem orchestru v Chicagu. Tam ale zůstal jen tři sezony.

Místní konzervativní publikum příliš neocenilo ani snahu provádět původní americké autory, ani uvádění děl hudby 20. století. Dramaturgie, která by byla v Praze považována za normální, způsobovala v Americe časté konflikty. Mnozí ho uznávali, ale předpojatí hudební kritikové a kritičky nakonec dosáhli svého. Během tří sezon ovšem nastudoval mladý Kubelík s orchestrem víc jak šedesát nových skladeb, včetně Mé vlasti ; jako chicagské premiéry uvedl mimo jiné Tarase Bulbu čí Dvořákův Klavírní koncert , ale také Mahlera, Brahmse, Brucknera. Po jeho odchodu roku 1953 se názor na jeho působení poněkud změnil: byl vnímán jako první významný dirigent, který po nejistých válečných dobách orchestr pozdvihl a zajistil mu stabilní dramaturgii. A jako hostující dirigent se do Chicaga často vracel.

Cizinec v Covent Carden

Po návratu do Anglie na sebe upoutal pozornost provedením Janáčkovy Káti Kabanové v opeře v Sadler's Welsu - a krátce na to byl roku 1955 jmenován do funkce hudebního ředitele londýnské Covent Garden. Stejně jako v Brně se i zde uvedl úspěšným provedením Prodané nevěsty , a chtěl vybudovat co nejširší kmenový repertoár. Uvedl zde například Verdiho Otella , Janáčkovu Její pastorkyňu či Berliozovy Trójany .

Na jeho odchodu se podepsal osobní útok Sira Thomase Beechama. Z tohoto dirigenta - který v mládí prosazoval tytéž principy jako Kubelík a pro anglický hudební život před válkou mnoho znamenal - se stal nesnášenlivý a ješitný stařec. Ten uveřejnil v britských novinách šovinistický výpad, kde kritizoval vedení Covent Garden za to, že "navzdory všemu zdravému rozumu jmenuje na místa hudebních ředitelů cizince, i když mělo spoustu příležitostí vybrat nějakého schopného Angličana." Vedení sice Beechamův absurdní útok nebralo příliš vážně - posléze do téže funkce jmenovalo Georga Soltiho - Kubelíka ale utvrdilo v rozhodnutí na funkci rezignovat. Navíc cítil, že londýnské publikum má zájem hlavně o jména slavných zpěváků, zatímco on chtěl vybudovat stabilní domácí soubor. Sezona 1957/58 - ve které provedl mimo jiné Borise Godunova - byla jeho poslední. Nezůstával na žádném jakkoli prestižním místě, pokud kolem sebe necítil vstřícnost a dobrou vůli.

Jeho nastudování Káti Kabanové i Její pastorkyně získalo v mezinárodním měřítku důvěru k Janáčkovým operám. A jeho další anglická premiéra, představení Berliozových Trójanů , se v Covent Garden zapsala mezi památné večery. Měl k této opeře zvláštní vztah. Možná ho oslovovala její velká hudebně dramatická koncepce, možná také vergiliovský příběh Aenea, řeckého hrdiny, který kvůli hlasu svědomí a předků opouští to, co v tu chvíli nejvíc miloval. Trójany později uvedl poprvé v La Scale a Metropolitní opeře.

Hostující dirigent

V Československu se mezitím psalo: "Až na malé a nepatrné výjimky nenajdeme v tvorbě Bohuslava Martinů nic ze skutečných rozporů amerického života, nenalezneme tu ovšem také nic, co by odrazilo veliký boj, který v tu dobu bojoval náš lid... nemá, co by nám řekl." Ve stejné době se Kubelík se skladatelem seznámil a 26. srpna 1956 premiéroval jednu z jeho nejznámějších skladeb: Fresky Piera della Francesca zazněly v rámci salcburského festivalu a Kubelík psal skladateli: "Nevím, poslouchal-lis v rozhlase koncert ze Solnohradu - a když ano, jestlis byl spokojen s provedením, ale rozhodně vím, že byl orchestr Vídeňské filharmonie nadšen ťFreskamiŤ. Partitura je čarovně transparentní, výrazná, a zní ušlechtile. Zkrátka - po všech stránkách líbezná skladba! Děkuji Ti ze srdce a vzpomínám ve věrném přátelství! Tvůj starej jako vždy Rafael."

Kromě svých stálých angažmá Kubelík hrál a nahrával v Anglii s Philharmonia Orchestra, se symfonickým orchestrem BBC či s Královským filharmonickým orchestrem. Často koncertoval s amsterdamským Concertgebouw i novou Izraelskou filharmonií. S Berlínskou filharmonií nespolupracoval tak často jako s Vídeňskou - ale pořídil s ní několik svých vrcholných nahrávek, mimo jiné komplet všech devíti Dvořákových symfonií. V Americe hostoval krom Chicagských také u Newyorských, Clevelandských a Bostonských symfoniků. Vznikla unikátní série nahrávek, zejména pokud jde o českou hudbu, ke které se opakovaně vracel. Stal se průkopníkem a především skvělým interpretem díla Gustava Mahlera. Devět Beethovenových symfonií nahrál symbolicky s devíti různými orchestry.

V Mnichově skoro jako doma

Když v roce 1960 poprvé řídil Symfonický orchestr bavorského rozhlasu, bylo jeho vystoupení velmi kladně přijato, a když přišla nabídka stát se šéfdirigentem, dlouho neváhal: "Zamiloval jsem se do zvuku tohoto orchestru." Natrvalo se usídlil ve Švýcarsku na břehu Vierwaldstättského jezera ve vesnici Kastanienbaum nedaleko Luzernu. Když jeho manželka zemřela, oženil se roku 1963 s australskou sopranistkou Elsie Morison. V čele bavorských rozhlasových symfoniků byl od roku 1961. Velká citlivost pro občansko-politické záležitosti byla pro Kubelíka charakteristická i během působení v Mnichově. Když byl v roce 1972 přijat nový zákon, který omezoval některé pravomoci veřejnoprávních médií, odmítl na protest prodloužit smlouvu a rok byl oficiálně jen hostujícím dirigentem. Také díky jeho "občanské iniciativě" byl zákon o rok později novelizován. Šéfdirigentem pak zůstal do roku 1979, stálým hostujícím dirigentem do roku 1985. V hudebním životě Mnichova měl orchestr pod jeho vedením výlučné postavení. "S Kubelíkem byl každý koncert událostí," vzpomíná jeden z hráčů a kritikové byli téhož názoru. "V Mnichově působí v tomto okamžiku dirigent, kterého nám svět může závidět," psal jeden z nich.

Reforma Metropolitní opery?

V sezoně 1973/74 byl Rafael Kubelík také (historicky prvním) hudebním ředitelem Metropolitní opery v New Yorku. Prosadil do repertoáru Berliozovy Trójany a stihl nastudovat ještě Wagnerův Soumrak bohů . Do této věhlasné instituce Kubelíka pozval režisér a nově jmenovaný generální manažer Göran Gentele. Narozdíl od svého předchůdce Rudolfa Binga se rozhodl jmenovat stálého hudebního ředitele, kterého Metropolitní opera nikdy předtím neměla - s dirigenty se uzavíraly jednorázové smlouvy podobně jako se zpěváky. Od Genteleho nástupu se očekávala určitá demokratizace, modernizace repertoáru a inscenace, které by měly blíž k opeře jako hudebnímu divadlu. Tento ideál považoval za svůj i Kubelík a nabídku přijal. Tragická smrt Genteleho a následující vývoj způsobil, že "reformní kurz" vzal za své a Kubelík po několika měsících odstoupil s odůvodněním, že mu finanční situace nedovoluje realizovat ideje, se kterými do Met vstupoval. Nebyl mužem kompromisu a zastával jasný názor, že opera nesmí být jen fórem primadon. Bylo jmenováno nové vedení a hudebním ředitelem James Levine, který vede operní dům dodnes.

V zrcadle nahrávek

Během pokračující činnosti v Mnichově vznikla řada jeho vrcholných gramofonových nahrávek. První a dodnes uznávaná kompletní nahrávka Mahlerových symfonií, Weberův Oberon s Birgit Nilsson a Plácidem Domingem, řada snímků s Dietrichem-Fischerem Dieskauem a elitou německých pěvců. Všechny symfonické básně Dvořákovy, Janáčkova symfonická tvorba i Glagolská mše , v pořadí už čtvrtá kompletní nahrávka Mé vlasti . Dokázal obdivuhodně polidštit Wagnera a rozezpívat Brahmse. Možná překvapí, že byl i skvělým mozartovským dirigentem. Krásné spojení muzikálnosti a oduševnělosti, čisté stylové cítění a smysl pro dramatickou stavbu činí z jeho nahrávek posledních Mozartových symfonií jedinečnou záležitost. Kubelík se ovšem příliš nevyžíval ve studiovém nahrávání, vrcholem jeho práce vždy byly živé koncerty - a záznamy těch mnichovských patří v jeho diskografii k tomu nejlepšímu.

Všem nahrávkám je společné i to, že v nich není nic vykalkulovaného; hudba u něj buď je, nebo není - nezná žádné "tak trochu" nebo "v případě že". V hudbě nelze nic dělat jen napůl. Má v sobě něco z romantického cítění, které měli umělci o generaci starší. A lze říct, že ideálům, s nimiž vzpomínal na svého otce, skutečně dostál. "Dřívější svět, jenž znal můj otec, jsem převzal v hudbě od něho. Jeho svět měl tehdy v sobě dávku přímé lidskosti, účinkující na hudební tvorbu teplem a tradicí, což obojí pramenilo z dob, ve kterých ještě existoval humanistický duch. Vždy jsem cítil, že jsme děti doby, která má jedno společné: silnou vnitřní koncepci, harmonii a rytmus. A tento rytmus a tato harmonie se vyžívala v umění, v hudbě."

Životní štěstí

Začátkem července roku 1985 se při provedení Brucknerovy Deváté symfonie zhroutil a rozhodl se dirigentskou dráhu uzavřít. Události v Praze roku 1989 ho však doslova vrátily životu. Zapomněl na svůj vážný zdravotní stav a během několika měsíců se dostal do dřívější kondice. Zpráva, že se může znovu postavit před Českou filharmonii a Mou vlastí zahájit Pražské jaro 1990 působila jako zázračný uzdravovací prostředek. Je to další krásná ukázka toho, jak byl po celý život spojen s domovem.

Setkání s Českou filharmonií v polistopadové době pro něj bylo zážitkem podobným náboženskému vytržení. A Václava Havla, o jehož propuštění z vězení se zasazoval už v exilu, pokládal přímo za boží požehnání této zemi. Za boží dar, který je zavazující, lze považovat i obě legendární provedení Mé vlasti v květnu 1990. V žádném případě nešlo o euforii okamžiku, ale o velké potvrzení hodnot, ve kterých vyrůstal a které po celý život zastával.

V roce 1945 řídil na Staroměstském náměstí "koncert díkůvzdání" a všichni očekávali s nadějí přicházející svobodu. V roce 1990 řídil na stejném místě "koncert vzájemného porozumění" a mezi lidmi kolovaly první odhady volebních výsledků, které byly ještě o něco optimističtější, než výsledky konečné: "Občanské fórum má přes padesát, a komunisté ani ne deset." Po roce 1945 vydržela svoboda jen tři roky. A je na nás, jestli po roce 1990 vydrží už natrvalo. V Smetanově síni pak dirigoval ještě 11. října 1991 svou poslední Novosvětskou symfonii . Zemřel v Luzernu 11. srpna 1996.

Co dlužíme svým legendám

Kubelíkovo provedení Mé vlasti z Pražského jara roku 1990 bude jednou stejně památné jako vystoupení Emy Destinnové v úloze Libuše nedlouho po vzniku republiky. Je ale dobré připomenout, že význam těchto umělců je dán jejich celoživotním působením na světových pódiích. Dodnes neexistuje jediná kubelíkovská monografie, dodnes většinou netušíme, co všechno tento dirigent pro české umění znamená. Dobrých hudebníků máme mnoho, umělců Kubelíkova formátu jen několik.

Biblické jméno archanděla Rafaela se k němu hodí ještě v jiném smyslu - nebál se mravní vážnosti a silných jednoznačných slov. A celý jeho život tato slova naplňuje: "Věřím, že hudba a umění mají oprávnění jen tehdy, jestliže se pokoušejí povznést člověka. Bez tohoto etického oprávnění zůstane umění jen duchaplnou hrou." Nebo při jiné příležitosti: "Nikdo není svobodný, nikdo na světě, kdo nemá čisté svědomí." Nejde tedy jen o to, co nejvíc znovu vrátit Rafaela Kubelíka české kultuře. Jde především o to, znovu přiblížit českou kulturu kubelíkovským hodnotám.

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.